Soukupová Zora

Zora Soukupová (roz. Kořánová) se narodila na Zakarpatské Ukrajině. Později se rodina přestěhovala do Kutné Hory, kde 1943 odmaturovala a nastoupila jako učnice do soukromé řezbářské dílny. V letech 1943—1944 studovala dva roky na pražské Státní odborné keramické škole a v období 1945—1950 absolvovala obor monumentálního sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zároveň ji lákal národopis, který externě studovala na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zajímalo ji lidové umění, ale také hudební a taneční folklór. Od roku 1948 byla členkou Vycpálkova souboru lidových písní a tanců a později vedla taneční složku Vysokoškolského uměleckého souboru Víta Nejedlého. Od roku 1950 pracovala na Ústředí lidové umělecké tvořivosti. V letech 1951—1954 byla profesionální zpěvačkou Československého souboru písní a tanců.                                                                                                              
V roce 1955 se přestěhovala do Českých Budějovic za svým manželem L. Soukupem (1915—2001), redaktorem Československého rozhlasu. V Krajském domě osvěty se zaměřila na hudební a taneční folklór a začala spolupracovat s Jihočeským souborem písní a tanců Úsvit, který pak vedla až do své smrti. V letech 1961—1975 pracovala jako etnografka Jihočeského muzea, jehož sbírky obohatila o mnoho předmětů z terénních výzkumů a sběrů z Holašovic, Doudlebska, Českých Žlebů, Volarska nebo z okolí Milevska. Zkoumala opuštěné šumavské domy a hřbitovy, ve sběrnách hledala podomácku tkané textilie. Zachránila tak mnoho předmětů denní potřeby, zemědělské nářadí i cenné doklady lidového umění a řemesel – keramiku, hrnčinu, dřevěné plastiky, hřbitovní kříže, tkané látky; zajímaly ji také zvykoslovné předměty. Oslovila mnoho tehdy ještě činných lidových tvůrkyň a shromáždila velkou sbírku kraslic. Dokumentovala lidové obřadní pečivo i výšivky, sledovala tvorbu lidových a insitních umělců. Uspořádala řadu výstav nejen v Jihočeském muzeu, ale i v zahraničí (např. výstava Jihočeské výklenkové lidové plastiky v Colombes u Paříže, 1969—1970).  Věnovala se také lidovým zvykům a obyčejům (masopusty, konopická). O jednom zapomenutém rodinném zvyku vydala útlou publikaci Rodeník donešnej – lidový zvyk na Doudlebsku (1970).

Své znalosti národopisného materiálu zúročila při spolupráci s folklórními soubory, nejen pokud jde o programy a repertoár, ale také při rekonstrukci krojů. V roce 1975 nastoupila do českobudějovického Krajského kulturního střediska, kde s folklórními soubory pracovala a metodicky jim pomáhala. Vydala řadu drobných národopisných publikací: Oblečení pro jihočeské soubory písní a tanců (1974), Motivy lidových výšivek z jižních Čech (1976), Lidový nemalovaný nábytek z jižních Čech (1977), Lidové pečivo z jižních Čech (1978), Jihočeské tance, I. a II. (1979, 1980). Publikovala v periodikách Lidová tvořivost nebo Národopisné aktuality. Zasloužila se také o vydání řady Sborníčků prací členů Národopisného kroužku při Jihočeském muzeu, které jako předsedkyně kroužku (od roku 1977) redakčně připravovala a v nichž také sama publikovala.
Vynikla také jako zpěvačka lidových písní. Mnoho nahrávek s jejím hlasem uchovává archiv Českého rozhlasu. Některé vyšly na gramodesce Antologie jihočeské lidové hudby (1976); na audiokazetě Zorka Soukupová, Úsvit 50 let (2001) nebo na CD Zorka Soukupová, K Budějicům cesta (2007). Její interpretaci lidových písni oceňovaly poroty domácích i zahraničních soutěží. V roce 1960 zvítězila v soutěži sólových lidových zpěváků na festivalu v LLangollenu ve Walesu. Byla mezi osobnostmi, které připravovaly půdu pro vznik dnešního Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích (1967), a léta se pak podílela na jeho programech.  

Věnovala se také restaurování lidových staveb, například štítu usedlosti č. 21 v Bavorovicích, nebo rekonstrukcím a restaurování lidového nábytku. Zasloužila se o záchranu unikátní jihočeské vesnice Holašovice, která je dnes památkou UNESCO. Neopouštěla však ani vlastní sochařskou, a zejména keramickou tvorbu, která jí byla nejbližší. Souborná výstava jejího díla proběhla v roce 1973 v Okresním kulturním středisku České Budějovice. Pro Soběslav připravila v roce 1977 spolu s Olgou Menšíkovou (1930—2023) výstavu Kocouři a pajduláci.