patricijské rodiny

Od založení města Českých Budějovic se jejich obyvatelé sociálně diferencovali. Měšťané provozující řemesla se zajištěným odbytem výrobků (zvláště řeznické, soukenické a později sladovnické), a obchodníci zásobující město dobytkem, obilím, solí, vínem a dalším dováženým zbožím, bohatli rychleji než mistři méně výnosných řemesel a živností. Získané prostředky používali k stavbě nebo koupi výstavných domů na městském Rynku a v přilehlých ulicích, k zakupování polí a luk a k výstavbě velkých hospodářských dvorů před hradbami. Tak se již v průběhu 14. století zformovala úzká vrstva příbuzensky vzájemně spjatých zámožných měšťanů, tj. patricijů, která uplatňovala rozhodující vliv na městskou správu a jejíž členové zaujímali místa přísežných v městské radě. Příslušnost k patriciátu nebyla trvalá; zatímco zámožnost a vliv některých rodin poklesly, význam jiných vzrůstal. Vzestup či pokles jednotlivých patricijských rodin se výrazně projevovaly též v tom, zda držba výstavných domů v prestižním městském jádru v rukou jedné rodiny měla trvalejší charakter, či se jejich majitelé rychle střídali. Ve 14.—18. století patřily k českobudějovickému patriciátu především rodiny, jejichž pozemkový majetek se rozrůstal na celé vesnice nebo jejich části, např. Alblinové, Peruschové, Pieskerové (Písečtí), Prindlové či Weissové. Někteří českobudějovičtí měšťané získali v této době právo užívat erb a šlechtický predikát. Nobilitace dosáhli zpravidla na základě svého majetku, např. Fritschkové z Fürstenmühlu (kolem 1600), Fischerové z Benešova a Fišbachu (1636) či Bartlmové z Partenau (1638), anebo za věrné služby panovnickému domu, např. dlouholetý primas Kašpar Daublebský ze Sternecku (1620). Rozhodující postavení v městské obci před 1620 zastávali především příslušníci patricijské rodiny Faulfišů, Klariců, Kutrerů, Matyášů a Štrabochů; v 17. a 18. století přináleželo rozhodující postavení ve městě především rodu Daublebských ze Sternecku.

K nejstarším patricijským rodinám v Českých Budějovicích patřili Faulfišové. První známý příslušník této rodiny Mikuláš († asi 1385), zmíněný poprvé 1369, se zabýval obchodem solí a vínem a patřil k nejbohatším měšťanům. Vedle dvora a pozemků před hradbami vlastnil vsi Roudné, Čejkovice, zčásti i Nedabyle a poplužní dvůr v Hůrce a v Dolních Rakousích měl vinici. Byl dvakrát ženat, z obou manželství se narodily 4 děti. Nejstarší syn Václav († 1439) byl 1369 vysvěcen na kněze a jako kaplan působil ve svém rodném městě do 1378, poté byl farářem v Lomnici nad Lužnicí, 1381 vstoupil jako řeholník do augustiniánské kanonie v Třeboni a 1397 byl zvolen za probošta kanonie v Rokycanech. Nejmladší syn Mikuláš († 1411) studoval na pražské univerzitě, nedosáhl však ani bakalářského gradu. Byl v přátelském vztahu s Janem Husem (asi 1372—1415). Zájem o učení Johna Wyclifa (asi 1320—1384) jej přivedl do anglického Oxfordu, odkud se vrátil 1407 s opisy reformátorových traktátů. Finanční půjčka od českobudějovických příbuzných mu umožnila asi 1409 znovu navštívit Anglii, při zpáteční cestě zahynul na moři. Dědictví po něm připadlo staršímu bratru Štěpánovi († po 1420), kupci a obchodníku se solí, který však musel pro dluhy prodat ves Roudné a dvůr v sousedství (1418). Před polovinou 15. století již v Českých Budějovicích žádný člen rodiny Faulfišů nežil.

Další významnou českobudějovickou rodinou, jejíž působení ve městě je doloženo již ve 14. století, byli Rabenhauptové. V roce 1390 se připomíná pekař Mikuláš Rabenhaupt († 1441), jemuž patřil dům u Svinenské brány, později koupil větší dům na východní straně Rynku. V letech 1416—1432 zasedal mezi konšely. Jeho jediná dcera se provdala za Matyáše Schwarzfenzla, který po sňatku převzal tchánovo příjmení Rabenhaupt. Brzy se stal členem městské rady, v níž zasedal do 1451, kdy ve městě získala převahu skupina českých měšťanů v čele s O. Puklicem ze Vztuh. M. Rabenhaupt a jeho syn Kašpar († 1523) se stali vůdci opozice proti němu a v květnu 1467 zosnovali ve městě povstání, při němž O. Puklice zahynul. M. Rabenhaupt do 1477 téměř nepřetržitě zasedal v radě, několikrát jako primas. Spolu s Kašparem patřil mezi nejvlivnější měšťany. Postupný pokles jejich vážnosti je vedl k rozhodnutí opustit královské město a zakoupit se na venkově. V letech 1482—1486 zakoupili tvrz Suchou u Pištína spolu se dvěma dvory a začali užívat přídomku ze Suché. Zatímco K. Rabenhaupt zůstal až do své smrti spíše Němcem, jeho synové se v novém prostředí počeštili a užívali příjmení Robmháp. Dům v Českých Budějovicích prodali, ale vzhledem k příbuzenským vztahům trvaly styky s městem i nadále (K. Rabenhaupt byl pochován v dominikánském konventu).

Na přelomu 14. a 15. století patřil k bohatým českobudějovickým měšťanům i nejstarší známý příslušník rodu Kutrerů, řezník Mikuláš († 1428). Vlastnil dům na východní straně náměstí, dvůr před Svinenskou branou, masný krám a přechodně obchodoval se solí. Od 1408 byl spoluvlastníkem vsi Zborov. V letech 1364—1401 byl šestkrát členem sboru přísežných. Potvrzením jeho společenského vzestupu se stal sňatek s Markétou Klaricovou, dcerou a dědičkou rychtáře Václava Klarice. Jeho syn Zikmund († 1482) se 1445 oženil s Eliškou Pochomerovou z Freistadtu († 1471) a stal se švagrem O. Puklice ze Vztuh. V souvislosti s Puklicovým svržením v květnu 1467 byl Z. Kutrer, jeho věrný stoupenec mezi konšely, vyloučen z městské rady a již se do ní nevrátil. Z manželství s Eliškou se narodili 3 synové, ale žádný z nich výrazněji nezasáhl do osudů města. Rod Kutrerů vymřel 1527 Markétou, dcerou Jana Kutrera, o němž nejsou bližší zprávy.

Zakladatel českobudějovické patricijské rodiny Štrabochů ze Vztuh Jan Štraboch se pravděpodobně přistěhoval z Prahy, kde na Starém Městě žila zámožná rodina téhož jména. Jako úspěšný kupec pronikl mezi přední českobudějovické měšťany a 1462—1464 zasedal v městské radě. Patřil k stoupencům dlouholetého purkmistra O. Puklice ze Vztuh. Janův syn Prokop († 1497), který se stal Puklicovým zetěm, si udržel svou pozici ve městě i po tchánově smrti v květnu 1467, kdy správu města ovládli jeho političtí odpůrci. V letech 1478, 1480 a 1481 byl zvolen konšelem. Do 1485 vlastnil dům na náměstí (čp. 158), pak žil v někdejším puklicovském dvoře před Svinenskou branou a věnoval se obchodu. Z manželství se narodilo 16 dětí. Třetí syn Mikuláš († 1539) se po otcově smrti ujal značného movitého i nemovitého majetku, rozmnoženého ještě dědictvím po strýci Václavu Puklicovi († 1500). Mikuláš obchodoval obilím, rybami, sladem a pivem, spekuloval také s koupěmi a prodeji domů. Na sklonku života prodal městu ve prospěch kostelních záduší ves Srubec, kterou koupil od příbuzného Linharta Ekharta z Urtvínovic († 1537). Vážnost, jíž se ve městě těšil, dokládá to, že jako jediný člen rodiny používal po matce predikát ze Vztuh a současně byl jako jediný z Puklicových potomků nazýván po něm. Byl dvakrát ženat a měl dvě děti. Posledním známým z jeho potomků je vnučka Maryna Wiennerová († 1559).

Wiennerové přišli do Českých Budějovic 1531, kdy se zde zakoupil Sebastián Wienner († asi 1533), původem ze Salcburku, který se podílel v Českém Krumlově na těžbě stříbra a zlata. Jeho syn Wolf († 1548) byl 16. 12. 1533 povýšen do vladyckého stavu s právem užívat predikát z Muranu, se sňatkem s Annou († 1549), dcerou budějovického patricije M. Štrabocha ze Vztuh, zařadil mezi přední měšťany a počeštil se. V roce 1537 koupil tvrz Drslavice na Prachaticku a hospodařil na ní, nadále však zůstával českobudějovickým měšťanem. Jeho dcera Maryna se 1558 provdala za Michala Frydbergera († 1586), služebníka arciknížete Ferdinanda Tyrolského (1529—1595). Na přímluvu svého pána se Frydberger ujal dědictví po své ženě a usadil se v Českých Budějovicích, kde působil 1573—1576 jako desátník při mincovně. Jeho smrtí skončily kontakty Wiennerů s Českými Budějovicemi.

Na počátku 16. století se mezi českobudějovické patricijské rodiny zařadili rovněž Ekhartové z Urtvínovic. V roce 1500 se L. Ekhart, bohatý kupec z Cáhlova (Freistadtu) v Horním Rakousku, oženil s Johankou († asi 1516), dcerou Jana Puklice ze Vztuh († 1482). Manželé přijali přídomek po vsi Urtvínovicích. Rozsáhlý pozemkový majetek, který manželka přinesla věnem, umožnil Linhartovi proniknout mezi přední měšťany a zasedat i v městské radě. Vzhledem ke svým statkům se považoval spíše za šlechtice než měšťana a jeho vztah k městu se zhoršoval. Nakonec je opustil a usadil se na Hamru poblíž Římova. Finanční tíseň ho donutila odprodat část zděděných statků, přesto zemřel v dluzích. Jeho syn Jan Ekhart († 1557) žil v Českých Budějovicích a 1526 byl přijat mezi měšťany. Pravděpodobně pokračoval v kupecké živnosti, ale když jeho dům připadl otcovu věřiteli, přestěhoval se také na Hamr. Považoval se za jediného dědice po matce a v dlouhém sporu s městem (1540—1545) vysoudil zpět les Světlík a ves Srubec a peníze za část Čejkovic. Posledním mužským členem českobudějovické větve rodu byl mladší Janův syn Jakub Ekhart († 1590). Roku 1565 získal po vleklém dědickém sporu s příbuznými z ekhartovských statků ves Srubec, kterou obratem prodal na vyplacení sester, a Urtvínovice, které 1582 a 1590 zakoupil Daniel Matyáš ze Sudetu (1535— asi 1610).

Nejstarší známý člen rozvětvené nobilitované rodiny Matyášů ze Sudetu, Jeroným Matyáš († asi 1532), se řadil k úspěšným českobudějovickým kupcům a 1468—1523 byl opakovaně přísežným kramářského cechu. Vlastnictví domu na Rynku a sladovny jej řadilo mezi zámožné měšťany. V otcově živnosti pokračoval Kašpar Matyáš (1505—1554), který dále rozmnožil rodinný majetek a 1545 koupil další výstavný dům na náměstí. Z jeho čtyř synů působil od 1573 Zachariáš († 1594) jako solní úředník v Týně nad Vltavou a ve Vodňanech. Druhý syn Mikuláš († asi 1607) na sebe upozornil kritikou českobudějovické městské rady. Jonáš († 1592) se měl stát právníkem, a proto 1563 pobýval v doprovodu strýce Šimona Proxena ze Sudetu (asi 1532—1575) v Paříži, ale ze studií sešlo. Po návratu provozoval v rodném městě kramářství. Měl dům na Rynku, obchodoval obilím, rybami, byl hostinským a podílel se na těžbě stříbra. Přesto zemřel zatížen mnoha dluhy. Poslední z Kašparových synů Daniel Matyáš studoval na univerzitě v Praze, kde 1555 dosáhl titulu bakaláře, a pokoušel se i o příležitostnou humanistickou poezii. V roce 1558 získal dědičně erb s predikátem ze Sudetu, jenž se vztahoval i na ostatní členy rozvětvené rodiny. Opakovaně zasedal v městské radě, než se s městem rozešel pro spory o dědictví po manželce Kateřině († 1563) a pro náboženské rozdíly, neboť stejně jako jeho příbuzní i on sympatizoval s luteránstvím. V roce 1572 koupil ves Vztuhy a rozšířil o ně svůj přídomek; 1582 a 1590 přikoupil Urtvínovice od J. Ekharta z Urtvínovic. Na sněmu 1589 byl přijat do rytířského stavu. Zbytek života dožil ve Vztuhách, pochován byl v luteránském kostele v Rudolfově. Proslulosti se těšil rovněž Danielův synovec Jan Matyáš († po 1617). V období 1588—1600 byl postupně zapsán na několika univerzitách (mj. v Lipsku, Ingolstadtu, Heidelbergu a v Padově), 1611—1617 působil jako profesor práv na pražské univerzitě. Od 1595 užíval predikát ze Sudetu. Po 1617, kdy opustil bez rektorova souhlasu univerzitu, veškeré zmínky o něm mizí. Mimo České Budějovice žili další příslušníci rodiny Matyášů ve Vodňanech, Soběslavi a Táboře, ale žádný z nich nedosáhl společenského významu starších členů rodu.

Kolem 1580 se v Českých Budějovicích usadil významný stavitel vlašského původu Domenico Cometa z Eckthurnu († asi 1620), který před zakázkami ve městě dával přednost stavitelské činnosti ve službách pánů z Hradce (od 1582) a Rožmberků (od 1594). Jeho činnost v Českých Budějovicích nelze doložit u žádné konkrétní stavby. Odměny za stavitelskou činnost a po 1600 i výnosy ze sladovnictví mu umožňovaly skupovat pozemky ve městě. Postupně se Cometa stal jedním z nejbohatších českobudějovických měšťanů, jeho vzestup byl potvrzen i udělením predikátu z Eckthurnu (před 1604). Pro častou nepřítomnost se nepodílel na správě města, teprve od 1609 zasedal v širší městské radě. Byl dvakrát ženatý, ale potomky měl pouze z prvního manželství. Nejstarší syn Jan Cometa († 1649) získal na jezuitské akademii v Praze titul bakaláře, po návratu do Českých Budějovic se oženil a 1624 se stal členem širší městské rady. Od 1627 zasedal mezi konšely, 1636 byl zvolen purkmistrem a funkci vykonával do jara 1648. Na jeho popud byl v lednu 1633 povolán z Radonic za nového českobudějovického děkana jeho bratranec Jan Cometa († 1647). Nový děkan nabyl vzdělání na univerzitách v Boloni, ve Vídni a v Praze a byl doktorem teologie. Úřad zastával do své smrti 24. 1. 1647. Prožil tedy katastrofální požár města 1641, který zničil nejen děkanství, ale i kostel svatého Mikuláše, jehož novou výstavbu zahájil.

Úpadek obchodu a hospodaření v důsledku třicetileté války, nutnost přispívat k výživě vojenských jednotek a zvláště požár 1641 nadlouho podstatně snížily nákupní možnosti měšťanů. Dobře se vedlo zdatným obchodníkům, mlynářům, hospodským a majitelům hospodářských dvorů. Jen někteří měšťané si mohli i za této situace kupovat statky na venkově. K rozšíření tradiční vrstvy patricijských rodin v Českých Budějovicích došlo až po 1752, kdy se mezi přední měšťany nového krajského města zařazovali i vyšší zemští úředníci, stojící v čele nově vzniklých krajských úřadoven, a představitelé magistrátu v čele s Františkem Eusebiem Daublebským ze Sternecku (1750—1815), příslušníkem významného českobudějovického rodu, jehož příslušníci se po několik generací angažovali v městské samosprávě.

V 1. pol. 19. století ztrácí tradiční vymezení městského patriciátu jakýkoli reálný význam a do popředí veřejného života ve městě se dostávají představitelé postupně se formující vrstvy zámožných podnikatelů, zejm. loďmistr A. Lanna, továrníci Ludwig a Carl Hardtmuthové, purkmistr a velkoobchodník F. J. Klavík, rozvětvená podnikatelská rodina Knappů či otcové pozdějších představitelů veřejného a politického života ve městě J. Taschka a A. Zátky. V souvislosti s rozvojem města po roce 1848 zbohatli vlastníci pozemků na předměstích, výrobci stavebních materiálů a stavitelé. K nim se v úsilí o zařazení mezi přední rodiny ve městě připojovali další podnikatelé a majitelé velkých průmyslových závodů.