urbanistický vývoj

České Budějovice leží v ploché pánvi na soutoku Malše s Vltavou. Ve vzdálenosti 4 km východně od středu města se v severojižní linii zvedá srázné západní úbočí Lišovského prahu (od středověku do 17. století budějovický hornický revír), který k východu pozvolna klesá do ploché Třeboňské pánve. Prostor Českých Budějovic je přirozeným geografickým centrem celých jižních Čech.

Severně od soutoku Malše a Vltavy, při brodu přes Vltavu, vznikla nejpozději v 1. pol. 13. století na křižovatce významných cest ves Budivojovice. Doložena je 1251 osobou Čéče z Budivojovic. Nelze vyloučit, že se stala dokonce trhovou vsí. Přibližně v téže době bylo jižně od soutoku, na pravém břehu Vltavy, založeno nové rožmberské městečko, pozdější Rožnov. Obě tato střediska vznikla od vlastního soutoku daleko, přesto v prostoru pozdějšího města existovalo rozptýlené osídlení. Jeho stopy odkryl archeologický výzkum 1995 v prostoru Piaristického náměstí.

Pro založení města bylo vybráno bezprostřední sousedství soutoku obou řek, což bylo sice technicky náročné, znamenalo to však vynikající obranné zabezpečení města vodními toky. Snad u žádné jiné městské lokace v jižních Čechách nepřipadl vodním tokům v aktivní obranné soustavě tak zásadní význam. Přípravné práce spočívaly v násypech proti záplavám a odvodnění plochy budoucího města, položené nízko nad hladinou řek. Hlavním melioračním a současně i obranným dílem bylo vyhloubení Mlýnské stoky, napájené z pravého ramene Malše, které z hlavního toku odbočovalo poblíž pozdějšího Červeného dvora. Určila rozlohu lokace, neboť původně obtékala celé město. Její přímé napojení z Malše od Rožnovské brány bylo později zasypáno a zůstal jen přívod z pravého ramene. Nepravidelný obvod zakládaného města byl podmíněn respektováním dynamiky vodních toků. K vydutí obvodu došlo jen tam, kde nehrozila eroze silným proudem, tj. především při Mlýnské stoce. Na dané ploše byl vytyčen ortogonální městský půdorys s téměř dokonale pravoúhlou uliční sítí a s těžištěm ve velkém, mírně k jihu vysunutém čtvercovém náměstí o stranách dlouhých 132—135 m. Pro areál kostela svatého Mikuláše byl vyčleněn samostatný blok při severovýchodním koutu náměstí Přemysla Otakara II. Z obranných důvodů byl dominikánský konvent umístěn na západní obvod města a začleněn bezprostředně do hradeb nad vltavským ramenem. Opevnění města se třemi branami a několika brankami bylo budováno současně s městem. Roku 1306 již byly České Budějovice ohrazeny, neboť se ubránily obléhání vojskem Albrechta I. Habsburského (1255—1308).

Pravoúhlá kompozice Českých Budějovic byla kromě Písku patrně prvním významnějším urbanistickým dílem na území jižních Čech, nebyla však nikdy překonána ani rozsahem, ani vytříbeností formy. Půdorysná osnova otakarské lokace zůstala včetně parcelace dochována prakticky beze změn do 20. století a představuje jeden z vrcholů středověkého urbanismu. Lokaci prováděl zvíkovský purkrabí Hirzo od 1263. K vlastnímu právnímu aktu založení došlo pravděpodobně 1265 za převažující účasti kolonistů německé národnosti, přišlých vesměs z jižních Čech, jednotlivě snad i z Rakouska, Pasovska a Bavor. České obyvatelstvo, tvořící odhadem třetinu obyvatel a účastnící se také na městské správě, se soustřeďovalo podle tradic v České ulici (1369 vicus Boemicus). Výstavba města včetně opevnění a bran postupovala velmi rychle, ačkoli bylo 1277 zapáleno Ojířem z Lomnice, 1279 dobyto Závišem z Falkenštejna (kolem 1250—1290) a rovněž později bylo vystaveno mnoha strádáním. Svým hospodářským a strategickým významem patřily České Budějovice ve 14. století mezi nejdůležitější česká města.

Doba Karla IV. (1316—1378) přinesla městu celkový vzestup urbánní kultury, jak dokládají nálezy kamenných fragmentů z doby vrcholné gotiky na náměstí a v Krajinské třídě. Došlo k vydláždění náměstí a hlavních ulic. Po 1364 bylo náměstí vyčištěno od druhotné zástavby; uprostřed rozlehlé plochy totiž vznikaly boudy, masné a chlebné krámy. Masné krámy byly tehdy přemístěny na stávající místo a 1372 byla na náměstí zřízena kašna (studna). Královská rychta se šatlavou (1386), dvorem a tzv. dvorským mlýnem (1349 molendinum [iudicis] ante portulam) stávala severně od dominikánského konventu. Ulička ke klášteru a klášterní fortně se nazývala (1388) Neustift. Ve 14. století se ve městě usadili Židé, kteří zde až do pogromu 1505 tvořili velkou komunitu v ulici U Černé věže se synagogou a hřbitovem těsně před hradbami. Synagoga byla časem změněna na kapli svaté Markéty (zrušena po 1566, zbytky zbořeny 1908).

Na základě některých nepřímých indicií vznikla hypotéza o tom, že během středověku bylo město na severní straně rozšířeno; nezdá se to být pravděpodobné kvůli nepoměru malého územního zisku ve srovnání s náklady na nutnou přeložku Mlýnské stoky i příslušné části opevnění.

Již ve středověku došlo ke značné urbanizaci předměstské zóny, opírající se o starší osídlení původní vsi severně od města, které se pak říkalo Staré Město. Na tomto místě stál kostel svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele, morový špitál (1369) a lázeň při řece. O půdorysné osnově Starého Města není více informací, neboť pozdějším vývojem Pražského předměstí zcela zaniklo a z kartografických pramenů od 18. století známá struktura neměla s předlokačním stavem již nic společného. V Krajinské třídě u Pražské brány stál městský špitál založený před 1302, od 1331 s kostelem svatého Václava. Přes několikeré zničení existoval v těchto místech až do josefínské doby. Na východním Svinenském předměstí (1375 praeurbium Svinense), pozdějším Vídeňském předměstí, byla řada měšťanských dvorů a zahrad. Stradonické (Rožnovské), pozdější Linecké předměstí, začínalo opevněným předmostím na levém břehu Malše. Na Mlýnské stoce i na říčních ramenech pracovala řada mlýnů. Jihovýchodně od města vedla Rybní ulice (1381 vicus piscatorum), při níž byly sádky. Předměstí byla postihována válečnými událostmi v nesrovnatelně větší míře než vnitřní město (1277, 1279, 1304, 1318, 1402 a v dalších letech). O jejich půdorysné struktuře ve středověku se lze jen dohadovat.

Město mělo velký vliv na své okolí, a to nejen na území přiděleném městu. Všechny okolní obce byly dříve či později rovněž vysazeny emfyteuticky (někdy na místě starších) a měly německé obyvatelstvo: Rožnov, Mladé, Vráto, Suché Vrbné, Stará Pohůrka, Hlinsko, Dubičné, Hlincová Hora, Mokré, Litvínovice, Kněžské Dvory, Haklovy Dvory, Šindlovy Dvory, Čtyři Dvory a zaniklé Malšice. Kolem Českých Budějovic se tak vyvinula specifická a typicky středověká sídelní struktura specializovaného zemědělského zázemí, koncentrovaného do relativně malého počtu velkých zemědělských dvorců, buď zcela samostatně situovaných, nebo sdružených do skupin tvořících vsi. Tyto tzv. dvorcové vsi obvykle soustřeďovaly málo usedlostí, průměrně kolem deseti. Charakterizovalo je většinou záhumenicové uspořádání usedlostí a plužiny. Vsi tvořily dvě řady usedlostí proti sobě, takže vznikaly ulicové návsi, na kratších koncích otevřené (České Vrbné, Stará Pohůrka, Planá, Hlinsko). Skutečně uzavřená náves existovala zřídka (Šindlovy Dvory, Vráto). Časté bylo omezení usedlostí na jednostrannou zástavbu, před níž byla vymezena obecní plocha návsi (Čtyři Dvory, Kněžské Dvory, Suché Vrbné). V případě Litvínovic vznikly dvě řady usedlostí, situované navzájem v pravém úhlu. Všechny středověké (šosovní) městské vsi se svou půdorysnou strukturou výrazně odlišovaly od lokačních středověkých vsí feudálních vrchností v okolí města, které v řadě případů reprezentují neobyčejně velkorysá a formálně vytříbená vesnická založení s pravidelnou návsí (Staré Hodějovice, Homole, Hrdějovice).

Obdobná sídelní struktura vznikla v Čechách jen kolem největších měst jako Hradec Králové a Praha. Svébytný charakter budějovických vesnic výstižně ilustrují počty usedlostí, zachycené ještě v berní rule (1654) a tereziánském katastru (1757), a obraz středověké sídelní struktury v základních rysech ukazuje ještě První josefské vojenské mapování z 60. let 18. století. V té době mezi městem a nejbližšími vesnicemi ještě existovaly dvory: U Šestaubrů (Tescherhof) a Remlovy Dvory (Remelhof; Dva dvory) západně od Vltavy, Ambrožovský či Trägerův dvůr (Ambroschowsky Hof), Světlík (Swietla), Charvátův dvůr (Pillmannův dvůr; Maurischer Hof), Voříškův dvůr (Primator Hof) a Červený dvůr (Rothe Hof) východně od Vltavy a Malše. Rovněž vsi Čtyři Dvory, Kněžské Dvory, Haklovy Dvory a Šindlovy Dvory mají původ v této příměstské dvorcové sídelní struktuře, jejíž součást tvořily i mlýny: Papírenský (Fürstenmühle), Wiesenmühle (proti městské vodárně), Suchomel (Suchomel Mühle) a Vrbenský (Fellinger Mühle).

Další vývoj vnitřního města v 15.—16. století i později již nepřinesl kompoziční urbanistické změny a odehrával se pouze v úrovni vývoje architektury, jak monumentálních staveb, tak ve vlastní měšťanské zástavbě. V době po husitské revoluci došlo k určitému úpadku města a Vladislav II. Jagellonský (1456—1516) musel 1482 nařídit purkmistru a konšelům, aby zachovávali starodávná nařízení o stavbě a opravách domů a o udržování čistoty ve městě. Jádra nejstarších dochovaných měšťanských domů ve městě pochází z poloviny 14. století. Charakteristickým prvkem českobudějovických měšťanských domů je podloubí, lemující celé náměstí, ale ve větší či menší míře také Krajinskou třídu, Českou ulici, Plachého ulici, Kněžskou ulici, ulici Karla IV., Hroznovou ulici, ulici Dr. Stejskala a Piaristickou ulici. Jde o jev v Čechách neobvyklý. Od konce 15. do počátku 16. století došlo k dalšímu zesilování městského opevnění, což mělo zčásti dopad na zástavbu předměstí. Zejm. došlo k zajištění předpolí hradeb za vodními toky (1512 poškodila hradby velká povodeň). Pražská a Svinenská brána získaly předsunuté barbakány a mezi nimi, na vnější straně Mlýnské stoky, byla na starém valu vybudována další hradba s nízkými masivními baštami polygonálního a podkovovitého půdorysu pro palné zbraně (dochována do 19. století).

Před třicetiletou válkou byly České Budějovice podle počtu domů (357) třetím největším jihočeským městem (tedy na území Bechyňského a Prácheňského kraje), po Jindřichovu Hradci (447) a Táboru (376). Urbanistické změny ve vnitřním městě byly do značné míry vyvolány požáry, v jejichž důsledku se též uvolnila plocha pro kapucínský konvent u kostela svaté Anny východně od náměstí Přemysla Otakara II. Nejničivější požáry postihly město 1597, 1628 a 1641. Krátce po skončení třicetileté války (1654) stálo ve vnitřním městě 313 domů, z toho 22 neobydlených. Spolu s předměstími a neobydlenými domy měly České Budějovice 376 domů. Z pozdějších stavebních změn ve vnitřním městě je významný vznik areálu piaristické koleje s gymnáziem (1763—1769). Pro potřeby biskupství došlo k jednotné výstavbě typizovaných kanovnických domků v Kanovnické ulici. Podobná řadová zástavba pro chudší obyvatelstvo vznikla 1728—1734 v České ulici; tyto domy byly financovány špitálem s kostelem svatého Václava a byly určeny pro chudší obyvatele města.

Těžiště urbanistického vývoje bylo od 17. století na předměstích. Podobu předměstské zóny před třicetiletou válkou přibližuje veduta Jana Willenberga (1573—1613) z 1602, neumožňuje však konkrétnější představu o jejím půdorysném uspořádání. Přes četné katastrofy byl vývoj předměstí do té doby plynulý, období třicetileté války přineslo zcela zásadní zlom. Roku 1639 začalo zesilování městského opevnění, již 1641 však město postihl požár, který vedle 226 domů ve městě zničil i 64 měšťanských dvorců na předměstí a městský špitál s kostelem svatého Václava. Co nezničil požár, padlo za oběť budování nového ravelinového opevnění města, které zasáhlo hluboko do někdejší předměstské zóny. Jeho výstavba probíhala do 1665. Dva izolované raveliny byly vybudovány i za řekou na Sokolském ostrově. Do obranného systému byl zapojen Krumlovský rybník, který vyplňoval klín území jižně od soutoku Malše s Vltavou. Požár města 1641 zničil i starou Svinenskou bránu a 13 hradebních věží, proto současně s budováním vnějšího pásma probíhala i oprava vnitřních hradeb. Obranná strategie ravelinové pevnosti vyžadovala úplnou likvidaci zástavby kolem města, aby se nemohla stát opěrným bodem nepřítele. V roce 1654 proto veškerá předměstí zahrnovala pouhých 22 usedlostí. Byly to usedlosti vzdálenější od fortifikační linie. Kolem poloviny 17. století dosavadní struktura předměstí zcela zanikla. Nová předměstská zástavba, která začala vznikat po skončení třicetileté války, musela respektovat změněnou situaci v předpolí fortifikací, k nimž se nemohla bezprostředněji přiblížit. Dále od města snad mohla starší komunikační osnova předměstí přetrvávat, ale jen do určité míry.

Veduta města z 1669 již zachycuje částečně obnovená předměstí, která se rozpadala do izolovaných částí. Nejmenší bylo Linecké předměstí mezi Krumlovským rybníkem a Malší, tedy po východní straně cesty. Oproti předbělohorskému stavu bylo zmenšeno o severní část, kterou zabralo rozšířené opevnění předmostí. Severovýchodně odtud, mezi Malší a Mlýnskou stokou, tedy ze tří stran obklopená vodou, stála jednostranná zástavba Rybní ulice, rovněž od severozápadu stísněná novým ravelinem za městským vodním okruhem. U obou těchto předměstí lze předpokládat nejmenší změny oproti předbělohorskému a snad i středověkému stavu. Dále k severovýchodu se rozkládalo Svinenské (Vídeňské) předměstí kolem stávající východní strany Senovážného náměstí, Lannovy třídy a Žižkovy třídy, na jejímž konci později vyrostl areál kasáren. Severovýchodní obvod města byl zcela bez zástavby. Pražské předměstí (Staré Město) severně od města bylo zmenšeno o část přiléhající k městu, v dalším úseku však bylo obnoveno a soustřeďovalo největší předměstské dvory po obou stranách Pražské třídy (pouze zde, po její východní straně, se také do čtvrtiny 19. století udržela lánová plužina, vesměs však již bez přímé vazby na jednotlivé usedlosti). Obnovena byla také Staroměstská ulice ke kostelu svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele. Teprve později vznikla na konci Pražské třídy velká vojenská pekárna, které předcházel Špitálský dvůr. Někdy po polovině 18. století přibyla jen drobná zástavba východně od Mariánského náměstí.

Počet domů v 2. pol. 17. a v 18. století rostl, takže ve 2. desetiletí 18. století stálo v Českých Budějovicích 386 domů zdaněných pozemkovou daní, 1757 již 494 domů zdaněných domovní daní. Také později počet domů rychle rostl: 1785 jich bylo 639, 1811 již 710 domů, 1830 pak 784 domů a 1843 to bylo 852 domů. V přírůstcích hrála hlavní roli předměstí.

Zánik městského opevnění začal 1744, kdy byly poškozeny barokní ravelinové fortifikace. Po skončení napoleonských válek (1815) byla sice znovu zvažována možnost přeměny Českých Budějovic na velkou vodní pevnost, ale tento záměr vojenští odborníci nedoporučili. Rozhodující zlom nastal 1825, kdy byl zahájen prodej barokních fortifikací. Po jejich zalamovaném obvodu, mezi Pražskou a Svinenskou branou, vedla alej Dlouhé jízdy (Lange Fahrt, Na Sadech), vymezující obvod zástavby předměstí. Na uvolněné ploše postupně vznikl souvislý parkový pás s okružní silnicí (1819 až 1821), propojující všechny čtyři císařské silnice vycházející z města. Roku 1825 začalo i bourání vlastních hradeb. Od špice východního ravelinu byla vyvedena přímá Rudolfovská třída, která nahradila staré spojení k Rudolfovu stávající Lannovou třídou. Do 30. let 19. století byl zčásti zastavěn severovýchodní obvod Dlouhé jízdy jen drobnými domky, které později zanikly. Začala vznikat i další zástavba východně od Mariánského náměstí. Přemostění později vysušeného Krumlovského rybníka umožnilo zavést koněspřežní železnici, která se stala důležitým podnětem rozvoje Českých Budějovic. Roku 1847 vznikla první (Hardtmuthova) továrna. Na klasicistním rázu rostoucích předměstí se podíleli převážně stavitelé Josef Bednařík a J. Sandner.

Po roce 1848 začal velký nárůst počtu obyvatel města v důsledku stěhování venkovského obyvatelstva. Do období průmyslové revoluce vstupovaly České Budějovice v postavení největšího jihočeského města počtem domů i počtem obyvatel (852; 8 843), následovány Jindřichovým Hradcem (645; 7 035), Českým Krumlovem (704; 6 008), Pískem (491; 5 833), Třeboní (410; 4 681), Táborem (448; 4 585), Sušicí (400; 3 953) a Pelhřimovem (365; 3 617). Jejich tradiční postavení jako jihočeské metropole potvrdilo i budování železnice.

Na rozdíl od koněspřežní dráhy, zavedené do vnitřního města, byla pro železniční nádraží zvolena poloha poměrně vzdálená, ve východní části městského katastru, v polovině vzdálenosti mezi centrem města a tehdy nepatrnou vsí Suché Vrbné. Mezi vnitřním městem a nádražím tak zůstala dostatečně široká plocha pro koncepční rozvoj předměstí a zformování Nádražní třídy. Současně však vzdálenost obou ohnisek města nebyla tak velká, aby v okolí nádraží vzniklo konkurenční centrum, které by oslabilo význam historického centra. Oslabení významu historického jádra bránil i rozvoj území severně a jižně od něho. Nádraží spolu s plzeňskou tratí ohraničily rozvoj širší centrální oblasti. Plzeňská trať až do 60. let 20. století vedla blíže k městu, v trase stávající železniční vlečky podél Nádražní třídy a dále severně kolem Voříškova dvora přes Vltavu, Nový Vrbenský rybník a Starý Vrbenský rybník.

Situování nádraží mělo výrazný dopad do dosavadní komunikační osnovy města a jeho zázemí. Kolejiště nádraží zaslepilo Lannovu třídu a přerušilo starou cestu, vedoucí v trase Žižkovy třídy a Průmyslové ulice směrem na Suché Vrbné. V její ose vyrostla budova prvního budějovického nádraží; zprvu bylo spojení přes trať díky částečné přeložce silnice zachováno. Přerušilo se teprve v důsledku rozšíření kolejiště při stavbě nové velké výpravní budovy z 1908. Dynamika rozvoje města v 60.—80. letech 19. století byla již tak velká, že území mezi historickým centrem a nádražím bylo během krátké doby téměř zastavěno. Nové pravoúhlé bloky novorenesančních nájemních domů vyplnily území ohraničené na severu ulicí Bedřicha Smetany a ulicí Jindřicha Šimona Baara a na jihu Lannovou třídou. Zastavěn byl i blok vymezený Žižkovou třídou a Jeronýmovou ulicí. Na tuto nejstarší novodobou část Pražského a Vídeňského předměstí, jejichž hranici tvořila od 1875 Nová ulice, navazovala na jihu vlastní přednádražní zóna, omezená Novohradskou ulicí a Mánesovou ulicí, napojující se na přeložku Dobrovodské silnice kolem nádraží. Toto území bylo urbanisticky neuspořádané, mísily se zde vojenské, skladovací a průmyslové stavby. Kolem 1900 došlo k částečné regulaci, mezi Lannovou a Žižkovou třídou vznikly reprezentativní městské bloky a západně od Dvořákovy ulice velké areály kasáren. Zbytek území kromě oblasti autobusového nádraží zatím upravován nebyl.

Jižně od Žižkovy třídy a Mánesovy ulice existovala do konce 19. století zástavba jen několika izolovaných dvorců a továren (cukrovar). Bylo to podmíněno meandrujícím tokem Mlýnské stoky, jejíž největší zákrut zasahoval až k Novohradské ulici. Území východně od náhonu bylo od města značně vzdáleno a neskýtalo vhodné podmínky ke komerční bytové výstavbě bez nákladné regulace stoky. Tuto lokalitu také negativně ovlivnily tovární celky. Proto zůstala nejstarší budějovickou průmyslovou zónou, jejíž základ později kromě cukrovaru západně od nádražních výtopen tvořily továrny Vulkán (na místě Čechovy ulice) a šroubárna (stávající Motoco), též Merkur (Mánesova ulice), elektrárna a továrna na hřebíky (Novohradská ulice), tabáková továrna a Kohnova lištárna (Průmyslová). Toto území vždy postrádalo východozápadní propojení s Lineckým předměstím. Před polovinou 20. století je zajistil most v prodloužené Mánesově ulici (v té době naopak zaniklo spojení vozovou cestou z Mladého kolem Červeného dvora na silnici do Roudného). Komunikační spojení mezi Vídeňským a Lineckým předměstím neexistovalo až do výstavby Modrého mostu mezi ulicemi Matice školské a Marie Vydrové 2003.

Rozvoj Lineckého předměstí mezi Malší a Vltavou, odděleného od města řekou Malší a rozlehlou plochou parku na místě vysušeného Krumlovského rybníka, byl zprvu méně dynamický. Jeho nejstarší novodobou část tvořila zástavba podél Lidické třídy k Měšťanskému pivovaru (Samson), dále souběžná Komenského ulice a ulice Generála Svobody s zeměbraneckými kasárnami, končící před areálem továrny Koh-i-noor Hardtmuth. Západní hranici čtvrti vytvořila ulice Boženy Němcové, do níž byly orientovány jak kasárny, tak městský chudobinec a nový kostel svatého Jana Nepomuckého (1915). Jižně odtud vyrostla též nová nemocnice. Území mezi Lineckým předměstím a Rožnovem vyplňovala pole.

Zčásti odděleně od kompaktní blokové zástavby Pražského předměstí se zprvu vyvíjel i prostor Starého Města, jehož osami zůstaly staré trasy Pražské třídy a zcela přestavěné Staroměstské ulice. Souvislá zástavba charakterizovala jen Pražskou třídu, zatímco vlastní Staré Město západně od ní, v trojúhelníku mezi ulicemi Staroměstskou a Puklicovou, si udržovalo starší předměstskou zástavbu, nahrazovanou nesouvislými řadami činžovních domů a vilek. Východně od Pražské třídy vznikala perifernější řadová zástavba zprvu jen kolem Pekárenské ulice, tvořící izolovaný dlouhý výběžek mezi poli. Při staré plzeňské trati se rozložil komplex dělostřeleckých kasáren. Severně, mezi plzeňskou a pražskou tratí a mezi Kněžskodvorskou ulicí a Pražskou třídou, vznikly jatky a Český akciový pivovar (Budějovický Budvar). Ještě dále od města byl 1888 až 1889 vybudován při Pražské třídě nový ústřední hřbitov.

České Budějovice, těžící z polohy mezi Prahou a Lincem a mezi Chebem, Plzní a Vídní, patřily v desetiletích před první světovou válkou k nejrychleji rostoucím českým městům. V jižních Čechách se jim blížila města Tábor a Písek, kde také vznikaly celé nové blokové čtvrti. Roku 1905 bylo v Českých Budějovicích 37 větších továren, a i když průmyslový charakter města nebyl příliš výrazný, podporoval spolu s potřebami vojska a administrativy další stavební rozvoj. Od přelomu 19. a 20. století se ve městě uplatnila vídeňská a pražská secese. V 90. letech 19. století byl pod vedením Ludwiga Hacka (1839—1909) zpracován první regulační plán a 1908 se architekt Siegfried Sitte (1876—1945) zabýval zastavěním části Vídeňského předměstí a pozdější Havlíčkovy kolonie. Období od poslední čtvrtiny 19. století do první světové války změnilo České Budějovice ve velkoměsto. V roce 1921 měly (bez okolních vsí) 2 352 domů a 44 022 obyvatel. Na vnitřní město připadalo 430 domů, na Linecké předměstí 320 domů, na Pražské předměstí 1 208 domů a na Vídeňské předměstí 597 domů. Jestliže ještě v 80. letech 19. století zůstávalo město s předměstími odděleno poli od všech okolních vsí, na přelomu 19. a 20. století se zformovaly základy velkoměstské sídelní aglomerace.

Do 20. let 20. století se souvislý intravilán Českých Budějovic rozšířil na celé území, které bylo ke stavebnímu rozvoji k dispozici a bylo vymezeno na západě Vltavou a na východě plzeňskou a lineckou železnicí. Urbanistický rozvoj zcela ovládla šachovnicová bloková struktura, zastavovaná buď velkými činžovními domy, nebo v okrajovějších polohách řadovými či jednotlivými rodinnými domy. Město bylo stavebně propojeno s Rožnovem. Postupně bylo zastavěno i území mezi Malší a Mlýnskou stokou, kde po 1911 vznikla Havlíčkova kolonie. Kompozice celé uliční sítě byla přísně racionální, v podstatě navazující na odkaz českobudějovické středověké lokace. Kladem bylo obohacení celé kompozice o park na Palackého náměstí na Pražském předměstí. Severně od Starého Města a mezi Staroměstskou ulicí a Vltavou vznikla vilová čtvrť. Přímé silniční spojení mezi Lineckým předměstím, Havlíčkovou kolonií a Vídeňským předměstím neexistovalo. Možné spojení vedlo jedině Lidickou třídou přes most k Jihočeskému divadlu, Jirsíkovou ulicí a přes urbanisticky neuspořádané Senovážné náměstí. Území jižně od Mánesovy ulice zůstalo vyhrazeno pro průmyslovou zónu při Novohradské ulici, jejíž analogií se stala novější průmyslová zóna při severní straně Rudolfovské třídy východně od železnice. Levobřežní území, charakteristické širokou luční nivou, zůstalo stranou vývoje jednak proto, že k městu nepatřilo, jednak byl průmysl včetně nádraží soustředěn na opačné straně aglomerace. Přesto ve Čtyřech Dvorech začala vznikat pravoúhlá uliční struktura rodinné zástavby. Ta charakterizovala i Suché Vrbné ve východní části aglomerace, ale celé území za železnicí získalo charakter průmyslové periferie města, pro které byla typická absence koordinace urbanistické kompozice na městském a suchovrbenském katastru, takže obě rozvíjející se struktury zůstávaly dlouho odděleny nezastavěnými plochami.

Rozpad Rakouska-Uherska učinil z Českých Budějovic v podstatě pohraniční město a vedl k určité stagnaci. České Budějovice jako jediné větší české město tehdy zaznamenaly pokles počtu obyvatel. Výstavba města pokračovala, ale pouze dotvářela dříve založenou strukturu. Za První republiky byla také dokončena regulace řek Vltavy a Malše. Zpracování nového regulačního plánu Vladimíra Zákrejse (1880—1948) a Jana Kybice (1895—1945) však dokončeno nebylo. Počet domů 1921—1930 vzrostl z 2 352 na 3 122, v nich žilo 43 788 obyvatel. Vnitřní město tehdy vykázalo 424 domů a 5 180 obyvatel, Linecké předměstí 551 domů a 6 582 obyvatel, Pražské předměstí 1 177 domů a 18 425 obyvatel a Vídeňské předměstí 970 domů a 13 601 obyvatel. Přírůstek domů nebyl rovnoměrný. Ve vnitřním městě a na Pražském předměstí došlo dokonce k mírnému úbytku, zatímco Linecké i Vídeňské předměstí rychle rostla. V případě Lineckého předměstí šlo především o bloky rodinné výstavby směrem k Rožnovu a západně od ulice Boženy Němcové, na Vídeňském předměstí se rozvíjela výstavba Havlíčkovy kolonie, výstavba na území za nádražím a malé Husovy kolonie v izolované poloze za pražskou tratí a vojenskou dráhou vedoucí do skladů v Rudolfově.

Budování nových předměstí bylo ve 2. pol. 19. století spojeno i s plánovanou výstavbou nových kostelů. Tento proces vyvrcholil ve 20. a 30. letech 20. století, kdy vyrostl Husův sbor na Palackého náměstí, kostel svatého Vojtěcha ve Čtyřech Dvorech a kostel svatého Cyrila a Metoděje v Suchém Vrbném.

Celá aglomerace ve vymezení města k 1970 (tedy s Dobrou Vodou, ale bez Českého Vrbného, Haklových Dvorů, Kaliště a Třebotovic) měla 1930 4 927 domů a 59 533 obyvatel. Za První republiky vyvrcholil růst nejbližších obcí v okolí města. Čtyři Dvory, Kněžské Dvory, Nemanice, Suché Vrbné, Rožnov a zčásti i Mladé se staly součástí souvislého intravilánu aglomerace, zůstávaly však (až do 1952) administrativně samostatnými obcemi. Výrazně se rozrostl také vzdálenější Borek. V tomto období byl dovršen zajímavý sídelně historický proces na katastrech dalších obcí kolem města, totiž Starých Hodějovic, Staré Pohůrky a na společném katastru Hlinska a Vráta. Stará vesnická jádra víceméně stagnovala při okrajích katastrů. Blíže k městu se intenzivně rozvíjela rodinná výstavba, která dala vzniknout zcela novým a od starých vsí odděleným sídelním celkům Nových Hodějovic, (Nové) Pohůrky, Nového Hlinska a Nového Vráta. Ty se pak 1952—1963 staly samostatnými administrativními jednotkami a součástmi města.

V období socialismu (1948—1989) význam Českých Budějovic z hlediska mezinárodních souvislostí poklesl, neboť vazba na Rakousko a Bavorsko byla násilně přerušena. Roku 1947 žilo ve vlastním městě 38 194 obyvatel. V 50. letech 20. století byl značně posílen vojenský význam města, ležícího relativně blízko hranice komunistického bloku. Západně od Rožnova, mezi Litvínovicemi, Planou a Homolemi, vznikl po 1939 velký komplex nových kasáren a vojenského letiště. Od Dlouhého mostu byla podél levého břehu Vltavy vybudována silnice k letišti, končící zprvu v Plané, čímž vznikla první část stávajícího hlavního severojižního silničního průtahu městem. K důležité změně došlo i ve městě, kde byly vybudovány mosty přes Malši i Mlýnskou stoku v Mánesově ulici, čímž vzniklo přímé spojení mezi Lineckým a Vídeňským předměstím. Teprve 1958 (jinde 1954) byl postaven most přes Malši mezi nově vytvořenou plochou Senovážného náměstí a Lidickou třídou, na který byla svedena tranzitní doprava z Jirsíkovy ulice. Jihovýchodní stranu Senovážného náměstí pak vymezil nový Dům kultury Metropol.

V 50. letech 20. století bylo na Pražském předměstí postaveno několik bytových domů, odrážejících architekturu 2. poloviny 20. století a počátku 21. století. Od 60. let 20. století, posílením těžkého průmyslu, se město začalo výrazněji rozrůstat a překročilo předválečný počet obyvatel. Průmyslová zóna kolem někdejší vojenské dráhy byla rozšířena a severně od Nového Vráta vyrostl největší průmyslový komplex Slévárny Škoda (Slévárna České Budějovice). Nově vznikala průmyslová zóna také podél jižní strany Rudolfovské třídy. Plynárna a strojní cihelna za nádražím, mezi Rudolfovskou třídou a Suchým Vrbným, se stala základem průmyslového obvodu Suché Vrbné, soustředěného kolem nové Vrbenské ulice. Další rozsáhlá průmyslová zóna se rozvinula v prostoru Kněžských Dvorů a Nemanic.

Zásadní impulz pro výstavbu panelových sídlišť v 70. a zejm. 80. letech znamenalo zahájení výstavby Jaderné elektrárny Temelín, neboť jen menší část bytové výstavby pro tento komplex byla situována do Týna nad Vltavou, města ležícího ke staveništi elektrárny nejblíže. V roce 1961 mělo celé město (podle vymezení k 1980, tedy s Dobrou Vodou, Českým Vrbným, Haklovými Dvory, ale bez Kaliště a Třebotovic) 7 323 domů a 65 359 obyvatel, 1970 to bylo 7 935 domů a 77 912 obyvatel a 1980 již 90 415 obyvatel. Bytová výstavba 60.—80. let byla v menší míře a na okrajích aglomerace realizována formou rodinné výstavby. Rozhodující podíl připadl hromadné bytové výstavbě typových panelových domů, kterou lze rozdělit do dvou základních etap. V 60. a 70. letech se intravilán aglomerace téměř nerozšiřoval a výstavba byla soustředěna na existující plochy. Zde docházelo k dílčím dostavbám a přestavbám, ale rovněž k rozsáhlejším demolicím, např. v Suchém Vrbném či podél Lidické třídy. K nejzávažnějšímu zásahu došlo na Pražské třídě, jejíž zástavba byla z velké části zbořena. V očekávání výstavby nové budovy Jihočeského divadla vznikl rozsáhlý prostor stávajícího Mariánského náměstí. Nová výstavba byla zahájena objektem Koldomu na nároží Pražské a Staroměstské ulice, ale zůstala urbanistickým torzem, později doplněným výškovým solitérem hotelu Gomel (po rekonstrukci 2011—2012 Clarion Congress Hotel) a objektem telekomunikací. Západně od Pražské třídy byla existující předměstská zástavba z velké části úplně zbořena a nahrazena panelovými sídlišti, jejichž výstavba začala po polovině 60. let 20. století.

Tři velká sídliště Šumava, Vltava a Máj zapojila do souvislé aglomerace také levobřežní území, na němž vzniklo Výstaviště a lesopark Stromovka. V kompozici aglomerace byla v minulosti rozhodující severojižní osa. Ve 2. pol. 20. století byla tato disproporce vyrovnána a historické centrum se tak ocitlo v přesném středu aglomerace. Díky sousedství Sokolského ostrova a lesoparku Stromovky si zachovalo vazbu na okolní krajinu, i když přímé pěší spojení zde kvůli bariéře řeky Vltavy vzniklo až kolem 2000 díky nové pěší lávce. Trojice levobřežních sídlišť měla největší podíl na vzrůstu počtu obyvatel města v 70. a 80. letech. Roku 1991 vykazovalo celé statutární město 9061 trvale obydlených domů a 97 243 obyvatel (jednotlivé části 1—7: 350/2 177, 1 335/36 143, 2 055/27 778, 456/1 655, 1 368/7 905, 1 319/9 093, 1 666/12 492). Po roce 1989 zaznamenalo město v souvislosti s obnovením kontaktů směrem na Rakousko a Itálii značný rozvoj, který se již v 1. pol. 90. let projevil realizací řady pozoruhodných staveb především bankovního a obchodního charakteru. Ve 2. pol. 90. let došlo k rozvoji nové vilkové výstavby v atraktivních okrajových polohách aglomerace, zejm. ve Srubci (Na Škardě), ve Starých Hodějovicích, v Českém Vrbném i jinde. Dominantním prvkem se staly rodinné domky rakouského a bavorského typu s malým sklonem střech (tzv. bungalovy), které jsou v jihočeském kontextu cizí. Touto výstavbou se jmenované vsi staly bez ohledu na administrativní statut skutečnou součástí českobudějovické aglomerace. Po 2000 se výstavba tohoto typu prosadila i v Litvínovicích, Mokrém, Nových Homolích, Boršově nad Vltavou, Včelné, Roudném, Hlincové Hoře, Adamově aj. v rámci suburbanizace). 

Nový územní plán města byl schválen 2000 a dále postupně aktualizován (do 4. 4. 2019 již 80 změn). K 2001 dosáhlo celé statutární město 97 339 obyvatel a 9 412 domů, do 2011 se počet obyvatel snížil na 93 715 (zatímco počet domů vzrostl na 10 789), a to především v důsledku urbanizace okolních obcí, kam se část obyvatel města odstěhovala. Počet domů aglomerace rovněž setrvale roste (1991: 11 871, 2001: 12 727, 2011: 14 983), nicméně počet obyvatel začal po prvotním nárůstu klesat (1991: 105 869, 2001: 108 292, 2011: 107 573).

Neúměrná zátěž silniční dopravou si vynutila řadu nových komunikací. K 1999 byla otevřena přeložka silnice z Třeboně, vedená mezi Hůrami a Libničí přes (budoucí) dálnici D3 na severovýchodní obchvat města (Okružní ulice). Roku 2010 byla prodloužena k jihozápadu jako ulice Generála Píky a napojena jednak na zanádražní komunikaci (Vodní ulice), jednak na obchvatovou Nádražní třídu. Tím byla výrazně zklidněna Rudolfovská třída i tranzit Rudolfovem a podpořen rozvoj průmyslové zóny při Okružní ulici. Z průmyslových areálů je třeba zmínit rozšíření továrny Motor Jikov v Kněžských Dvorech a komplexu Bosch, který bude napojen na tzv. Severní spojku, propojující v prodloužení Nemanické ulice Kněžské Dvory a České Vrbné. Velký význam měla realizace zanádražní komunikace (ulice Vodní – Dobrovodská – U Lávky), zprovozňované postupně 2011—2015 a vedoucí až ke kruhové křižovatce severně od Nových Hodějovic, do níž byla zaústěna též přeložka Novohradské ulice od Mladého. Odtud bude vedena spojka k východu, na dálnici D3, pokračující pak jako přeložka ledenické silnice kolem Srubce. Pro pokles zátěže města severo-jižní tranzitní dopravou bude mít zásadní význam dokončení jihočeské části dálnice D3. Do 2020 bude dokončena v souvislém úseku Nová Hospoda (jižně od Miličína) až na kruhovou křižovatku u Úsilného (úsek Borek–Úsilné je v provozu od 2017), kde se kříží s přeložkou třeboňské silnice. Další pokračování dálnice, vedené mezi Suchým Vrbným a Starou Pohůrkou, Novými a Starými Hodějovicemi, Roudným a Vidovem a dále až na státní hranici, je realizováno 2019—2022. Z dalších dopravních staveb byla důležitá stavba Modrého mostu mezi Poliklinikou Jih a Havlíčkovou kolonií, který nahradil dřevěný most z 1923, zničený 2002 při povodni. Klíčová bylo též propojení Strakonické třídy a ulice Milady Horákové 2017—2018 a tedy sídlišť Vltava a Máj, čímž byl doplněn chybějící úsek okružní komunikace obsluhující severní polovinu města (počítá se s jejím prodloužením až do Litvínovic).

Začala realizace záměru splavnění Vltavy mezi Českými Budějovicemi a přehradou Orlík. 2008—2010 byl dokončen úsek od Lannovy loděnice do Hluboké nad Vltavou, což si vyžádalo úpravy koryta řeky a stavbu zdymadla a přístavu v Českém Vrbném (2009—2011). 2015 byl otevřen přístav v Hluboké nad Vltavou a 2018 plavební komora na Hněvkovickém jezu u Týna nad Vltavou. Díky tomu 2018 proplulo v úseku České Budějovice-Kořensko rekordních 35 000 lidí a téměř 10 000 lodí. 

České Budějovice si zachovaly téměř neporušené historické jádro, které je od 1952 městskou památkovou rezervací, která 1980 získala nový výnos. V předměstské zóně dosahuje značných kvalit nejen urbanismus, ale také historizující a secesní architektura pravidelně vytyčených předměstí včetně vilové architektury. Také některé vsi spojené s městem si zachovaly tradiční vesnickou zástavbu. Nejvýznamnější je vesnické jádro Rožnova, vyhlášené 1995 vesnickou památkovou zónou, významné je i České Vrbné, které dosud plošně chráněno není, Mladé, Haklovy Dvory, Stará Pohůrka a další.