Lanna Adalbert ml.

Syn A. Lanny a Josephiny roz. Peithnerové (1811—1893), nástupce a pokračovatel rodinné firmy.
Po absolvování šestiletého piaristického gymnázia v Českých Budějovicích 1851 vystudoval dvouletou obchodní školu v Lipsku. S otcem často cestoval, potkával se s obchodními partnery a přáteli, kteří firmu a rodinu mezigeneračně provázeli, k nimž z Českobudějovicka patřili E. Claudi, Anton Eggert (1818—1875), Carl Hardtmuth (1804—1881), F. J. Klavik, Jan Adolf Schwarzenberg (1799—1888) nebo Hynek Zátka (1808—1886). A. Lanna ml. podobně jako otec místo dalšího studia získával zkušenosti praxí v různých profesích. Od 1854 byl zaměstnán při výstavbě Vojtěšské huti (Adalbertshütte) na Kladně, nesoucí jméno zakladatele, podílel se na práci v hutích i dolech, na stavbě Kladensko-nučické dráhy, pracoval jako skladník, účetní, pokladník, dílovedoucí. Z Kladna se vracel do Prahy a jižních Čech, staral se o obchod se dřevem a grafitem, plavení dřeva, stavbu lodí, provoz pil a parketárny v Litvínovicích a v Praze. Při cestách po průmyslových centrech Evropy se seznamoval s novými technologiemi, zastupoval firmu na Světové výstavě 1855 v Paříži. V roce 1858 byl dvaadvacetiletý A. Lanna ml. jmenován tichým společníkem firmy s podpisovým právem, 1959 rodina přesídlila blíže do centra aktivit z Budějovic do Prahy. Životním mezníkem se stala návštěva Mnichova, kam zavítal po těžké nemoci při ozdravném pobytu v Alpách 1860. Zážitek z kulturního prostředí bavorské metropole jej hluboce ovlivnil a přivedl k zájmu o výtvarné umění, architekturu a umělecké řemeslo. V roce 1865 se oženil s Franciskou von Bene (1842—1929), s níž měl dvě dcery a syna Adalberta Josepha Franze (1867—1922), posledního z v rodu v mužské linii.

Po smrti otce 1866, v časech prusko-rakouské války, převzal A. Lanna ml. vedení firmy. Společníkem se stal Johann Schebek (1815—1889), prokuristou a později i společníkem Moritz Gröbe (1828—1891). Díky rozmachu akciového podnikání, systému státních garancí a příznivé ekonomické situaci v letech 1866—1874 byla fakticky dohotovena základní železniční síť, na jejíž výstavbě v Čechách se firma A. Lanny ml. a jeho společníků významně podílela, nejčastěji v konsorciu s firmou Bratři Kleinové. Za období 1845—1875 činily stavební výkony firmy Lanna 1743 km zbudovaných parostrojních drah. Projekt Společnosti dráhy císaře Františka Josefa v čele s prezidentem J. A. Schwarzenbergem, realizovaný 1866—1874, umožnil A. Lannovi ml. naplnit otcův sen o železnici spojující Vídeň s Prahou přes České Budějovice. S koncem železničního boomu firma Lanna ve 2. polovině 70. let 19. století přesunula těžiště zpět k tradičním odvětvím svého podnikání. Klíčové pro ni bylo budování veřejných vodních staveb ke splavnění a regulaci Vltavy a Labe subvencovaných státem, které realizovala téměř výhradně. K výstavbě podnícené rozvojem paroplavby v 50. až 70. letech 19. století napomáhala nová technická zřízení, parní remorkéry, plovoucí bagry a korečková rypadla. Koncem 19. a počátkem 20. století firma Lanna kanalizovala Vltavu v Praze, rekonstruovala a vystavěla nové přístavy a nábřeží, které zcela změnily dobovou atmosféru města. Kaskáda 10 zdymadel na dolní Vltavě a Labi vybudovaná 1898—1919 otevřela celou vodní cestu z Prahy do Saska lodím s ponorem 1,4 m. K technickým unikátům patří více než 10 km dlouhý tzv. laterální kanál Vraňany–Hořín, vystavěný 1902—1905, který zdymadlem pro plavidla nedaleko nesplavného vltavského řečiště spojuje u Mělníka Vltavu s Labem. S budováním dopravně významných vodních cest se firma Lanna dále starala o údržbu plavební dráhy na horní Vltavě, Nežárce a Lužnici.

Osobnost A. Lanny ml. se výrazně promítla v ztvárnění rodinných sídel. Pražský neoklasicistní palác Lanna ve vídeňském obloučkovém stylu, vystavěný jeho otcem 1859 na nároží Hybernské ulice proti nádraží Severní státní dráhy (od 1990 Masarykovo nádraží), rozšířil 1872 o sousední dům a doplnil výmalbou českého malíře Viktora Barvitia (1834—1902). Reprezentativní palác, sloužící jako rodinné 
a firemní sídlo, postupně zcela zaplnily sbírkové předměty. Na přelomu 60. a 70. let 19. století vznikly také stavby dvou velkorysých soukromých vil s náročným ideovým programem a rodinné mauzoleum. Novorenesanční Lannova vila postavená 1868—1872 v pražské Bubenči po vzoru italské palladiánské architektury udávala jako první předměstské letní sídlo v Praze nový směr, inspirovaný Drážďany. Bohatá malířská výzdoba V. Barvitia, Heinricha Gärtnera (1828—1909) a dalších umělců zachytila v antickém pojetí alegorických výjevů členy rodiny, významné stavby firmy a vnesla sem obraz krajiny Travenského jezera, odkud rod přišel do Českých Budějovic. Vilu ve stejném stylu, nejvýznamnější novorenesanční stavbu v dnešním Rakousku, nechal A. Lanna vystavět podle návrhu architekta Gustava Guglitze (1836—1882) v Gmundenu, Kolem 1870 vznikla společná hrobka rodin Lanna a Schebek, největší náhrobní stavba na Olšanských hřbitovech v Praze, kterou navrhl ve středověkém stylu s novorománskými prvky architekt Antonín Barvitius (1823—1901) a vyzdobil sochař Josef Václav Myslbek (1848—1922). S jmenováním doživotním členem Panské sněmovny Říšské rady 1891 dal A. Lanna ml. ještě vystavět 1895 reprezentativní rezidenci, novobarokní palác podle projektu Ernsta Gotthilfa (1865—1950), ve vídeňské 4. čtvrti nedaleko paláce Schwarzenberg.  

Osobní vztah si A. Lanna ml. uchoval k domu císařského loďmistra č. 3 v Lannově loděnici, v kterém se narodil. Přestože jeho otec nechal 1852 postavit v severní části loděnice vilku s oranžerií alpského typu a rodině patřily s areálem U Zelené ratolesti další nemovitosti ve městě, Čtyřech Dvorech a na Pražském předměstí, přespával při pobytu ve starém stavení dochovaném ve stylu selského baroka. V rodném domě, který odkázal s velkou částí loděnice Lannově nadaci pro budějovické sirotky obou národností, zřídil 1905 u příležitosti 100. výročí narození otce A. Lanny malé muzeum včetně modelu loděnice s postavičkami řemeslníků, dnes zaniklé. K plavcům měl blízko také v Týně nad Vltavou, v Praze a dalších centrech říční dopravy, a podobně jako ostatním zaměstnancům firmy Lanna přispíval na jejich sociální potřeby a spolkové aktivity. Pomoc a peněžní dary poskytl Budějovicím a obcím postiženým při povodních 1888 a 1890. V rodném městě dal vyhotovit 1868 kapli svatého Vojtěcha ve Čtyřech Dvorech, finančně podporoval pěvecký spolek Deutsche Liedertafel. U příležitosti slavnostního odhalení pomníku A. Lanny Na Sadech 1879 a udělení čestného občanství města, poukázal obci několika tisíc zlatých na sirotky v Budějovicích. Obsáhlý výčet darů zejména v sídelních lokalitách v Čechách a Rakousku, ale i podíl na financování Rakousko‑uherské expedice k severnímu pólu 1872—1874 nebo archeologických prací 1896 v Malé Asii Otto Benndorfa (1838—1907), zachycují strohé záznamy Lannova deníku.

Vysokého uznání se A. Lannovi ml. dostalo především jako sběrateli a mecenáši umění. Nákupy při početných cestách a kontakty v sběratelských a uměleckých kruzích shromáždil, ale i odborně systematizoval rozsáhlé sbírky především uměleckého řemesla. Veřejnosti se jako sběratel poprvé představil 1861 na výstavě starožitností v Čechách spolku Arkadia v Praze. Sbírky, pořízené z velké části do 80. let 19. století a dále cizelované, soustředil v pražském sídle rodiny a firmy v paláci Lanna v Hybernské ulici. Stal se členem správních orgánů a spolupracovníkem předních odborných institucí v Čechách, Rakousku a Německu. Dlouhodobě věnoval prostředky na rozvoj uměleckého školství a řemesel, pečoval o rozvoj osobností, jakými byli sourozenci Josef, Quido a Amálie Mánesovi. Byl čestným členem a od 1888 předsedou Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, předchůdkyně dnešní Národní galerie, a členem výboru jí založené Krasoumné jednoty pro Čechy, spolku pro podporu výtvarného umění. Největší zásluhy mu přináleží jako zakladateli Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, o jehož zřízení usiloval od 60. let 19. století. Po založení muzea 1885 se podílel na vypracování základních dokumentů, do budoucích sbírek věnoval řadu předmětů, které po otevření v Rudolfinu 1886 pravidelně doplňoval štědrými dary a zápůjčkami. 
Pro novou budovu muzea naproti Rudolfinu přispěl mj. darem velkého vitrážového okna na ústředním schodišti s alegorií sběratelství, za své zásluhy obdržel symbolický klíč od novostavby. V letech 1905—1908 muzeu poskytl dlouhodobou zápůjčku své sbírky uměleckého řemesla. Sklo, keramika, cín, email a další předměty zaplnily čtyři prostorné výstavní sály. Mecenášské gesto velkého stylu Lanna učinil, když 1906—1907 muzeu daroval svoji nejmilejší část kolekce, soubor 1144 kusů historického skla, sbírku světové úrovně. 
Na sklonku života se A. Lanna ml. rozhodl sbírky rozpustit. Důvodem byly spolu s nezájmem o jeho dílo a rostoucím nacionalismem hlavně zdravotní problémy a nutnost uspořádat dědictví. Aukční prodej se uskutečnil v letech 1909—1912 v 10 velkých veřejných dražbách, uspořádaných v Berlíně, Stuttgartu a Vídni. Aukce mimořádného významu přinesly kolem šesti milionů rakouských korun.

A. Lannovi staršímu se ještě na sklonku života dostalo vyznamenání Řádu železné koruny III. třídy, uvádějící jej a jeho rodinu do šlechtického stavu. Řád již po smrti otce převzal A. Lanna ml. a na jeho základě byl povýšen 1868 do rytířského stavu. Symbol na štítu erbu rodu Lanna tvořilo svisle listem dolů postavené zlaté okřídlené veslo v modrém poli. V červnu 1877 byl A. Lannovi ml. propůjčen Řád Františka Josefa, 1891 byl jmenován členem Panské sněmovny Říšské rady a 1896 mu byl udělen Řád železné koruny II. třídy. V září 1907 jej císař František Josef I. (1830—1916) povýšil do stavu svobodných pánů, baronů. Po úmrtí 1909 v jihotyrolském Meranu byl pohřben v mauzoleu sdíleném s rodinou Schebek na Olšanských hřbitovech v Praze.