flóra a vegetace

Složení flóry a charakter vegetace závisí obecně na geografické poloze, nadmořské výšce, charakteru klimatu, geologických, půdních a vlhkostních poměrech, celkovém vývoji přírody v době poledové a působení člověka. Území Českých Budějovic (a celé České republiky) je z fytogeografického hlediska součástí rozsáhlé středoevropské květenné oblasti, charakterizované převahou opadavého listnatého lesa, nazývané mezofytikum. V podrobnějším fytogeografickém členění v rámci mezofytika patří České Budějovice a jejich bezprostřední okolí do dvou okresů: Českobudějovické pánve a Šumavsko-novohradského podhůří (podokres Novohradské podhůří, kam patří svahy Lišovského prahu).

Flóra ani vegetace nejsou neměnné, jednak podléhají přirozeným globálním změnám v závislosti na dlouhodobých změnách klimatu, jednak jejich složení odráží stále vyšší intenzitu činností člověka. Obraz původního stavu a složení vegetace před výraznějším zásahem člověka do přírodního prostředí za klimatických podmínek blízkých stávajícím podává geobotanická rekonstrukce. Podle ní bylo území Českých Budějovic, ležící dílem na dně pánve a dílem na mírných svazích spodní části Lišovského prahu, pokryto lesními společenstvy s naprostou plošnou převahou kyselých (acidofilních) doubrav. V těchto lesích převažovaly duby (v pánvi dub letní, na svazích dub zimní) se silnou příměsí jedle, bylinné patro bylo druhově chudé, s převahou několika acidofilních druhů. Na půdně a klimaticky příznivějších stanovištích na svazích drobných toků stékajících z Lišovského prahu lze předpokládat maloplošný výskyt habrových (lipových) doubrav s druhově bohatším bylinným patrem; habr na území města zřejmě původně nerostl, přirozený výskyt začíná až v sevřeném údolí Vltavy severně od Hluboké nad Vltavou. Podél Malše, Vltavy a větších vodních toků se vyvinuly údolní luhy a olšiny s olší lepkavou, dubem letním a s bohatým nitrofilním bylinným podrostem. Na silně podmáčených a rašelinných půdách se vytvořily bažinné olšiny, tvořené opět olší lepkavou s příměsí břízy pýřité; z nich se dochoval pozoruhodný komplex u rybníka Černiš.

Flóra i vegetace Českých Budějovic je na začátku 21. století zcela pozměněná. Značná část území je zastavěna nebo pokryta komunikacemi a zpevněnými plochami bez rostlinného krytu. Vegetace v rámci vlastního města je tvořena parky a zahradami, spontánně vzniklými stromovými a křovinnými porosty a ruderálními společenstvy narušovaných, opuštěných a neudržovaných ploch. V okrajových částech města na přechodu do volné krajiny jsou zastoupeny polopřirozené i relativně přirozené luční, lesní a mokřadní porosty.

Rostlinná společenstva (fytocenózy) lze obdobně jako organismy sestavit v jednotný hierarchický klasifikační systém, založený na floristicko-fytocenologických principech. Základní a poměrně homogenní jednotkou je asociace, která je určena charakteristickým druhovým souborem, specifickými ekologickými nároky a určitým rozšířením (areálem). Příbuzné asociace jsou sdruženy do svazů a ty obdobně do vyšších jednotek, řádů a tříd. Současná lesní, luční, vodní, mokřadní a ruderální vegetace Českých Budějovic náleží do rámce 21 tříd, 35 řádů a 51 svazů; počet společenstev na úrovni asociací lze přibližně odhadnout na 95—100. Velká část těchto fytocenóz, zhruba jedna třetina, je však vegetace nepřirozená, ruderální.

Flóra Českých Budějovic s vyloučením záměrně pěstovaných užitkových a okrasných bylin obsahuje přibližně 700 druhů cévnatých rostlin. Asi 40 % z tohoto počtu jsou rostliny v území zcela nepůvodní, zavlečené sem neúmyslně či záměrně působením člověka v průběhu prehistorického a historického osidlování krajiny až do 20. století.

1. Flóra a vegetace lesů: hlavní složka nejvýše organizovaných ekosystémů, v přirozeném stavu ekologicky stabilních, v nichž řídící úlohu hraje stromové patro. V rámci města a přilehlých katastrálních území České Vrbné a Haklovy Dvory je oficiálně evidováno 120 ha lesních porostů. Kromě toho mají charakter lesa další spontánně vzniklé stromové porosty na dlouhodobě nevyužívaných plochách, takže celková výměra lesní formace (bez parkových porostů) činí asi 140 ha. Lesy Českých Budějovic lze v zásadě rozdělit na lesní porosty přirozeného charakteru na městské periferii, lesní kultury a spontánně vzniklé náletové porosty na dlouhodobě opuštěných plochách. Přirozená lesní společenstva náleží ke 4 základním typům a jsou v rámci hierarchické klasifikace řazena do 3 tříd, 3 řádů a 4 svazů. Plošně nejvýznamnější jsou bažinné olšiny (svaz Alnion glutinosae) na silně zamokřených slatinných půdách. Jsou soustředěny v přírodní rezervaci Vrbenské rybníky nad jižním břehem rybníka Černiš a zčásti i pod jeho hrází. Tento mimořádně cenný komplex mokřadního lesa zaujímá plochu 80 ha. Hlavní složkou stromového patra je olše lepkavá, k níž jsou přimíseny bříza bělokorá, bříza pýřitá a vzácně i dub letní, na sušších místech smrk ztepilý a borovice lesní. V keřovém patře převládají vrba popelavá a střemcha obecná, vzácně se vyskytuje tavolník vrbolistý, šíří se agresivní a nežádoucí krušina olšová. Bylinný podrost má několikapatrovou strukturu. Vyšší porosty, zejm. v dosahu hladiny rybníka, jsou tvořeny rákosem obecným, chrasticí rákosovitou a místy i ostřicí vyvýšenou, typický je výskyt smldníku bahenního. Středně vysoké bylinné patro obsahuje indikační a zároveň nejcennější druhy celého společenstva: ostřici prodlouženou, ptačinec dlouholistý, kapraď osténkatou a dvě chráněné kapradiny: silně ohrožený kapradiník bahenní a kriticky ohroženou kapraď hřebenitou. V mělkých tůňkách a nefunkčních vodních příkopech rostou další chráněné druhy, ďáblík bahenní a žebratka bahenní. Bažinné olšiny jsou podobně jako lužní lesy charakteristické výskytem liánových druhů, tj. chmelu otáčivého a lilku potměchuti. V porostech stojí po značnou část roku voda. Tomu je přizpůsoben i růst olší, které vytvářejí chůdové kořeny na vyvýšených kopečcích, na něž je např. vázán i výskyt vzácných kapradin.

V nivě Malše a podél některých menších vodních toků zůstaly zachovány nevelké zbytky poměrně přirozených údolních luhů a olšin (svaz Alnion incanae). Vyskytují se např. podél odstavených ramen Malše v chráněném území Tůně U Špačků a podél slepých ramen Malše jižně od Červeného dvora. Stromové patro je tvořeno především olší lepkavou, hojněji však bývají přimíšeny další dřeviny: dub letní, jasan ztepilý, vrba křehká, místy i javor klen, lípa malolistá, olše šedá a další. Keřové patro je tvořeno především střemchou obecnou, vzácně se vyskytuje kalina obecná. Hojné jsou opět liány, kromě chmelu ještě opletník plotní. Pro bylinné patro jsou typické zejm. škarda bahenní, orsej jarní, sasanka hajní, popenec břečťanolistý, bodlák lopuchovitý, čistec lesní, krabilice chlupatá. V porostech nevelkých olšin podél vodních toků na svazích Lišovského prahu se roztroušeně vyskytuje prvosenka vyšší. S lužními lesy úzce stanovištně souvisejí i vrbové luhy, tj. břehové porosty tvořené stromovými a křovitými vrbami: vrbou křehkou, bílou a trojmužnou.

Na území města původně nejrozšířenější typ lesních porostů, kyselé doubravy (svaz Genisto germanicae-Quercion), zůstal zachován jen v několika maloplošných a málo typických fragmentech u odstaveného ramene Vltavy a na svahu říční terasy u dvora Suchomel. Stromové patro je tvořeno dubem letním (původně i dubem zimním), přimíšena je lípa malolistá, bříza bělokorá, vzácně javor klen i javor mléč, třešeň ptačí, v některých porostech i nepůvodní trnovník akát. V původních porostech hojně zastoupená jedle v stávajících zbytcích zcela chybí. V druhově chudém bylinném patře převládají charakteristické kyselomilné (acidofilní) druhy, tj. lipnice hajní, metlička křivolaká, kostřava ovčí, jestřábník obecný, okoličnatý a savojský, bika hajní, černýš luční, sporadicky i kručinka německá. Podobný charakter a složení bylinného patra mají i uměle vzniklé porosty rybničních hrází.

Mimo katastr města, ale v těsně s ním sousedících údolích západních svahů Lišovského prahu se dochovaly i malé netypické fragmenty lipových doubrav (svaz Carpinion). Kromě dubu jsou ve stromovém patře hojné lípa malolistá, javor mléč, javor klen a jilm drsný. Místy roste i habr obecný, zde uměle vysázený. Od kyselých doubrav se liší mnohem bohatším bylinným patrem, v němž roste např. svízel lesní, ptačinec velkokvětý, kokořík mnohokvětý, plicník tmavý, kostival hlíznatý, pryšec sladký a další.

Kulturní lesy na území města mají celkově malou výměru a jsou tvořeny vysázeným smrkem ztepilým, borovicí lesní, příp. topolem kanadským. Pro přírodní prostředí města nemají větší význam.

Charakter lesa mají i spontánně vzniklé náletové porosty na poměrně bohatých půdách v některých okrajových částech města. Jsou tvořeny především břízou bělokorou, javorem mléčem, javorem klenem a jasanem ztepilým s příměsí lípy malolisté a olše lepkavé. Jejich podrost má většinou ruderální charakter.

2. Flóra a vegetace luk: vývojově mladá, činností člověka vytvořená rostlinná společenstva, vázaná svou existencí na určitý tradiční hospodářský režim (kosení, pastva, hnojení), označovaná proto jako polopřirozená. Při dlouhodobé absenci tradičního obhospodařování rychle degradují a zarůstají plevelnou vegetací a dřevinami. Ve střední Evropě jsou převážně náhradními společenstvy lesních formací.

Luční porosty v Českých Budějovicích, včetně okrajových částí na přechodu do volné krajiny, spolu se souvislejšími travnatými plochami v parcích a zahradách, zaujímají celkovou plochu asi 450 ha. V tomto území tvoří luční společenstva 6 základních typů na úrovni svazů, náležejících do rámce 3 tříd a 4 řádů.

Na středně vlhkých i sušších půdách jsou vyvinuty ovsíkové, kostřavové a trojštětové louky (svaz Arrhenatherion), nejběžnější luční typy v území. Kromě dominantních trav lipnice luční a úzkolisté, kostřavy luční a červené, ovsíku vyvýšeného, trojštětu žlutavého a dalších se v jejich druhovém spektru uplatňuje velké množství květnatých druhů rostlin dvouděložných, např. zvonek rozkladitý, kopretina irkutská, chrastavec rolní, toten lékařský, lomikámen zrnatý, pampeliška srstnatá, jetel pochybný, bedrník větší, svízel bílý, kontryhel pastvinný, hrachor luční, vzácně se vyskytují i podhorské druhy zvonečník černý a chrpa parukářka. Floristicky nejbohatší porosty v Českých Budějovicích obsahují až 80 druhů cévnatých rostlin. Tento typ luk vyžaduje pravidelné kosení několikrát ročně a mírné přihnojování. Příliš častou sečí přecházejí ovsíkové louky ke krátkostébelným porostům (svazu Cynosurion) s ochuzeným druhovým souborem.

Na vlhčích, občas i přeplavovaných stanovištích s dostatkem živin jsou vyvinuty psárkové louky (svaz Alopecurion), v nichž dominuje psárka luční s příměsí lipnice obecné a luční a kostřavy luční. Druhový soubor je chudší, kromě trav se např. vyskytují pryskyřník prudký, toten lékařský a kostival lékařský. Psárkové louky vyžadují pravidelné časté kosení, kterým se odebírá vyprodukovaná vysoká biomasa, jinak rychle zarůstají nitrofilní ruderální vegetací.

Na trvale zamokřených stanovištích, často na prameništích se spodní proudící vodou, vznikly vysokobylinné pcháčové a pryskyřníkové louky (svaz Calthion), v nichž se z trav uplatňují psárka luční, kostřava červená, metlice trsnatá a medyněk vlnatý a z dvouděložných bylin zejm. pcháč bahenní, děhel lesní, blatouch bahenní, vrbina obecná, škarda bahenní, pryskyřník zlatožlutý a prudký, kyprej vrbice, tužebník jilmový, skřípina lesní a další. Do rámce tohoto typu luk patří i vzácné ostřicové mokřadní společenstvo s dominantní ostřicí trsnatou, zachované v několika maloplošných fragmentech (např. jihozápadní část Stromovky). Pcháčové louky vyžadují alespoň jednu seč ročně.

Na střídavě vlhkých, živinami chudých (oligotrofních) půdách s kolísající vodní hladinou vznikly bezkolencové louky (svaz Molinion), pro území Českých Budějovic velmi charakteristické a floristicky značně atraktivní. Travinná složka je zastoupena kostřavou červenou, třeslicí prostřední a medyňkem vlnatým, místy je hojný i bezkolenec modrý, podle nějž má tento luční typ jméno. Běžnou složkou bývá ostřice prosová. Charakteristický je soubor dvouděložných bylin, z nichž v tomto typu mají zvýšené zastoupení toten lékařský a rdesno hadí kořen, běžně se vyskytují bukvice lékařská, svízel severní a chrpa luční, roztroušeně olešník kmínolistý, čertkus luční a žluťucha lesklá, vzácně ocún jesenní (zřejmě je však jen zavlečen) a kosatec sibiřský. Další vzácnější druhy vázané na tento luční typ se vyskytují jen na několika lokalitách na Lišovském prahu u Kaliště a Třebotovic; jde o srpici barvířskou, chráněný a silně ohrožený hladýš pruský a nízký keřík vrbu rozmarýnolistou. Bezkolencovým loukám postačí pro zachování jejich druhové skladby kosení jedenkrát ročně v pozdním létě.

Na mělce zrašelinělých půdách, např. v přírodní rezervaci Vrbenské rybníky, zůstaly zachovány zbytky krátkostébelných rašelinných luk (svaz Caricion fuscae). K jejich charakteristickým druhům patří především celá řada ostřic (ostřice obecná, šedavá, Hartmanova, prosová), suchopýr úzkolistý, starček potoční, ptačinec bahenní, kozlík dvoudomý a prstnatec májový. Ve zlomcích společenstev na Lišovském prahu vzácně roste i pleška stopkatá, horský druh alpského původu. Pro údržbu rašelinných luk je optimální jedna seč ročně v pozdním létě.

Na sušších a živinami chudých stanovištích (např. na okrajích rybničních hrází a lesních porostů mimo dosah hnojení) zůstaly dosud zachovány malé fragmenty krátkostébelných kyselomilných pastvinných společenstev (svaz Violion caninae), v nichž převládá psineček tenký a kostřava ovčí, dále se vyskytují jestřábník chlupáček, zvonek okrouhlolistý, mateřídouška vejčitá, violka psí, bika ladní, hvozdík kropenatý, bedrník obecný a další. Vyžadují jen občasné pokosení (lépe pastvu).

3. Flóra a vegetace ruderálních stanovišť: druhy a společenstva rostlin spontánně osidlujících obnažované, narušované a převrstvované půdy a stanoviště člověkem silně pozměněná a dočasně hospodářsky nevyužívaná (úhory, deponie zeminy, odkaliště, staveniště, skládky, manipulační plochy, areály zemědělských a průmyslových závodů, silniční a železniční náspy a zářezy, kolejiště apod.).

Ruderální vegetace Českých Budějovic, včetně dřevinných typů, náleží do 8 tříd, 11 řádů a 16 svazů. Počet společenstev na úrovni asociací lze kvalifikovaně odhadnout na 30—35, nemůže však být definitivní, neboť tento typ vegetace se poměrně rychle mění a vyvíjí. Je tvořena z velké části rostlinnými druhy v území nepůvodními (antropofyty), které sem byly zavlečeny působením člověka v průběhu dlouhého historického osidlování, a to buď neúmyslně (archeofyty do 1 500, neofyty v novější historické době a v současnosti), nebo zcela záměrně (hemerofyty). Z celkového počtu přibližně 700 druhů cévnatých rostlin v Českých Budějovicích (bez pěstovaných okrasných a užitkových bylinných druhů) tvoří antropofyty asi 40 %. Rostliny v území původní a začleňující se do ruderálních společenstev se označují jako apofyty.

K nejvýznamnějším archeofytům patří např. měrnice černá, lopuch větší, sléz přehlížený, heřmánkovec nevonný, jitrocel větší, kopřiva žahavka. K nověji zavlečeným druhům (neofytům) patří především některé druhy laskavců, lebed a merlíků, locika kompasová, celík obrovský a kanadský, vrbovka žláznatá, křídlatka japonská, několik druhů hvězdnic a další. Z druhů v území původních (apofytů) se do ruderálních porostů začleňují např. kopřiva dvoudomá, kerblík lesní, bodlák lopuchovitý, vlaštovičník větší, kuklík městský, opletník plotní.

Široce rozšířeným typem jsou nitrofilní společenstva převážně jednoletých bylin na kypřených půdách rumišť, skládek a v okopaninách (třída Chenopodietea); běžnými druhy jsou merlík bílý a tuhý, úhorník mnohodílný, hulevník nejtužší, lebeda lesklá a rozkladitá, lilek černý, sveřep jalový a střešní, ječmen zední a další. Do této skupiny patří i většina vzácnějších druhů zavlékaných do nákladového nádraží a na některé skládky, např. laskavec zelenoklasý a žmindovitý, řeřicha hustokvětá a virginská, ambrozie peřenolistá, rukevník východní a vzhledově atraktivní líčidlo jedlé.

Běžná jsou mírně nitrofilní společenstva víceletých a dvouletých vysokých bylin na rumištích, podél železnice a komunikací (třída Artemisietea vulgaris) s pelyňkem černobýlem, komonicí bílou a lékařskou, mydlicí lékařskou, rýtem žlutým a šedivkou šedou.

Hojně jsou rozšířena nitrofilní společenstva vytrvalých vysokých bylin poněkud vlhčích stanovišť (třída Galio-Urticetea); kromě všudypřítomné kopřivy dvoudomé je pro ně typický výskyt opletníku plotního, svízele přítuly a česnáčku lékařského, roztroušeně v nich rostou bolehlav plamatý a jestřabina lékařská. Vyznačují se vyšším podílem v území původních druhů (apofytů).

Pro společenstva nízkých bylin na sešlapávaných a utužovaných půdách trávníků, pěšin a spár v dláždění (třída Plantaginetea majoris) jsou charakteristické jitrocel větší, heřmánek terčovitý, řeřicha rumní, truskavec ptačí, troskut prstnatý, sítina tenká a v poslední době intenzivně se šířící drobná tráva milička menší. Nitrofilní společenstva jednoletých bylin na obnažených březích a dnech stojatých a mírně tekoucích vod a dalších vlhkých místech (řád Bidentetea tripartitae) se vyznačují zejm. rychlým sezónním rozvojem porostů dvouzubců, ježatky kuří nohy, pryskyřníku lítého a dalších druhů; v poslední době se do území expanzivně šíří hlavně dvouzubec černoplodý.

Na dlouhodobě opuštěných plochách a železničních náspech se šíří porosty ruderálních křovin (svaz Sambuco-Salicion capreae), v nichž převládají nálety břízy bělokoré a vrby jívy, bez černý a ostružiníky.

Některé nepůvodní druhy ruderální květeny jsou řazeny mezi tzv. karanténní plevele, u nichž potenciálně hrozí osidlování dalších narušovaných biotopů a expanzivní šíření i do zemědělských kultur. V Českých Budějovicích se zatím vyskytují jen roztroušeně až vzácně, větší problémy však mohou způsobit v teplejších oblastech státu. Patří mezi ně např. laskavec bílý a zelenoklasý, řeřicha hustokvětá a čirok halabský. Vážnou hrozbou pro přirozená společenstva je šíření invazních druhů křídlatky sachalinské a japonské a jejich křížence křídlatky české.

4. Flóra a vegetace vod a mokřadů: rostlinná složka tekoucích a stojatých vod a suchozemských biotopů s vysoko položenou hladinou spodní vody (až v úrovni terénu nebo i mírně nad ním).

Biotopy tekoucích vod na území města jsou zastoupeny tokem Vltavy a Malše, drobnými potoky v pánvi i na svazích Lišovského prahu a umělými kanály a stokami. Mezi stojaté vody patří několik větších a řada menších rybníků, odstavená říční ramena a tůně v nivě Malše a Vltavy a menší účelové vodní nádrže. Pojem mokřad v širším pojetí zahrnuje podmáčená terestrická stanoviště (bažiny, prameniště, rašeliniště a slatiniště), i mělké vody do hloubky několika metrů, takže v tomto smyslu vlastně pokrývá i všechny uvedené biotopy čistě vodní.

Vegetace tekoucích vod je v důsledku dosavadního znečištění vodních toků chudá. V Malši i Vltavě je omezena v podstatě na porosty několika ve dně kořenících a po proudu vlajících rostlin, především rdestu hřebenitého a zevaru jednoduchého. Menší toky jsou většinou bez vegetace ve vodním proudu. Vzhledem k tomu, že prakticky všechny toky na území města jsou regulovány, chybí zde i bohatší pobřežní vegetace. Ta je nahrazena jednotvárnými a silně ruderalizovanými porosty chrastice rákosovité, místy jsou vyvinuty kompaktní porosty vysoké ostřice banátské.

Rostlinstvo stojatých vod je naopak druhově a fytocenologicky rozmanité. Společenstva drobných plovoucích rostlin (svaz Lemnion) na rybnících a jiných nádržích jsou tvořena porosty okřehku menšího a závitky mnohokořenné. V některých tůních se dochovaly porosty bublinatky jižní, v Tůních U Špačků ve společenstvech plovoucích rostlin (svazu Hydrocharition) dosud roste početná populace řezanu pilolistého, dříve i voďanka žabí. Mezi vodními rostlinami kořenícími ve dně a s listy plovoucími na hladině (svaz Nymphaeion albae) je možné najít celou řadu významných druhů. Běžné jsou rdesno obojživelné a rdest vzplývavý. Na území města rostl v některých rybnících i leknín bělostný, běžný byl dosud vzácně přežívající stulík žlutý. Chráněnými a kriticky ohroženými druhy jsou kotvice plovoucí (Vrbenské rybníky, Nový Vrbenský) a plavín štítnatý (rybníky Šnejdlík, Šindlovský a Horní, Prostřední a Dolní Litvínovický). Společenstva ponořených rostlin (svaz Magnopotamion) jsou zastoupena porosty stolístku klasnatého, růžkatce ostnitého, vodního moru kanadského a rdestu kadeřavého (roste i v zatopených hliništích v Suchém Vrbném).

U většiny rybníků a tůní jsou zachovány litorální porosty rákosin a vysokých ostřic, i když v minulosti byly mnohem rozsáhlejší. Formace rákosin (svaz Phragmition communis) je tvořena většinou oddělenými porosty rákosu, orobince širolistého a úzkolistého, menšími ostrůvky skřípince jezerního a rozšiřujícími se plochami zblochanu vodního. V mělkém pobřežním pásmu rybníků i tůní rostl pryskyřník veliký, dosud zde sporadicky přetrvává šmel okoličnatý a roztroušeně kamyšník vrcholičnatý. Dříve na většině rybníků pravidelně vyvinutá příbřežní zóna silně trsnaté ostřice vyvýšené (svaz Magnocaricion elatae), tvořící typické stoličky, je zredukována na nesouvislé lemy nebo jen jednotlivé trsy podél břehů některých rybníků (Černiš, Starý Vrbenský).

Mokřady ve výtopách rybníků a v zazemňujících se slepých říčních ramenech zarůstají terestrickými rákosinami a vysokými ostřicovými nebo travinnými porosty (svaz Caricion gracilis); v nich převažuje ostřice štíhlá, místy třtina šedavá. Zde rostou kosatec žlutý, smldník bahenní, roztroušeně zábělník bahenní a vzácně i ptačinec bahenní. Bez občasného kosení zarůstají tyto biotopy postupně křovinnými porosty vrby popelavé a nálety olše lepkavé. Postupným přirozeným vývojem (sukcesí) směřují k bažinným vrbinám a olšinám. Stromové porosty bažinných olšin jsou v tomto smyslu také mokřadní vegetací.

Specifická je vegetace obnažených rybničních den a okrajových mělčin polovypuštěných rybníků (svaz Eleocharition ovatae a Littorelion uniflorae). Typickými druhy jsou bahnička jehlovitá a vejčitá, sítina žabí a cibulkatá, pryskyřník lítý. Ještě v 50. a 60. letech 20. století i zde na některých rybnících (Litvínovice, pravděpodobně i Vrbenské rybníky) rostly všeobecně dnes vzácné druhy puštička rozprostřená, puchýřka útlá, masnice vodní a sítina rybniční. Vzhledem ke zcela změněným podmínkám (silná eutrofizace) se již nevyskytují.