Libníč

První zmínka zde 1394 uvádí panský dvůr, jehož držitele vázala vojenská povinnost k hlubockému hradu. Patrně během 15. století vznikla na pozemcích zaniklého dvora poddanská vesnice, příslušná ke Hluboké. Roku 1490 zde bylo 7 usedlostí, které vytvořily nevelkou protáhlou náves mírně vřetenovitého tvaru. Ves zůstávala velmi malá i později: 1654 zde bylo 9 usedlostí (z toho plných 6 pustých), stejný počet byl zaznamenán i 1713, kdy zde žilo 81 obyvatel starších 7—10 let. Mezi 1571—1598 probíhala na 9 dolech libníčského důlního revíru intenzivní těžba stříbrné rudy; pokusy o obnovu dolování 1762—1801 skončily neúspěchem.

Novější historie Libníče je spojena se zdejšími lázněmi. Pramen léčivé vody, vyvěrající 500 m severovýchodně od návsi, v hlubokém údolí Dobré vody, doporučil hlubocký hejtman Matěj Řehoř Hosínský 1681 knížeti Janu Adolfu I. ze Schwarzenbergu (1615—1683); ten zde po provedení odborných analýz založil malé sirnato-železité lázně. Adam František Schwarzenberg (1680—1732) nechal 1715 postavit Pavlem Ignácem Bayerem (1656—1733) barokní zámek, nynější lázeňskou budovu (1770 rozšířenou) a kapli. Ta byla 1788 přestavěna na kostel Nejsvětější Trojice, který se 1785 stal sídlem lokalie a 1855 farnosti. Koncem 18. století se v lázních ročně léčilo 70—100 hostů, v sezoně 1847 již kolem 300. Jistě i díky lázním vzrostla Libníč do 1843 na 28 domů a 322 obyvatel. Po pol. 19. století lázně postupně upadaly, Libníč však zůstala oblíbeným letoviskem a vyrostlo tu několik vil: 1888 A. Zátky, 1895 Ferdinanda Zátky (vila Gabriela), 1896 Bezdíčkova, 1906 Čertíkova. Zástavba se v té době rozšiřovala podél cesty od návsi k lázním, u níž byla 1883—1884 také postavena škola. Libníč se dále rozrůstala: 1930 zde bylo 63 domů, ale jen 271 obyvatel, 1991 96 domů a 342 obyvatel, 2001 111 domů a 377 obyvatel, 2011 121 domů a 486 obyvatel, 2021 148 domů a 532 obyvatel. Většinu bytového fondu tvořily rodinné domy, jejichž výstavbou vznikly nové ulice Ke Hřbitovu, Za Humny a U Lesa. Novodobý nárůst obyvatel začal od 2002, ale nevýraznější navýšení nastalo mezi lety 2014—2017. V letech 1850—1976 byla Libníč samostatnou obcí, 1976—1990 byla osadou obce Rudolfov a 1990 získala opět samosprávu. Její součástí se 1850—1923 a znovu od 1963 stala obec Jelmo. Městské lázně byly 1952 přestavěny na domov důchodců. V severním okraji obce byla 2010 spuštěna fotovoltaická elektrárna, poblíž které byla 2018 dostavěna výrobní hala firmy Baltro s.r.o.

Libníčská náves si zachovala historický půdorys a zčásti i hmotovou strukturu, zvláště v západní části. Dominantu východní části návsi tvoří historizující hostinec, původní Bezdíčkova vila. Poměrně hodnotný celek tvoří lázně se školou, vilami a kostelem; na lázeňský komplex navazuje zalesněné údolí se zbytky parkových úprav. Ve vile Gabriele, kterou vlastnil mj. spisovatel Lothar Suchý (1873—1959), pobývali básníci Karel Toman (1877—1946) a Karel Mašek (1867—1922), spisovatelka Marie Pujmanová (1893—1958), sochař Bohumil Kafka (1878—1942), skladatel Karel Weis (1862—1944) a jiní. Za nacistické okupace jezdil do Libníče např. básník Konstantin Biebl (1898—1951), spisovatel Karel Konrád (1899—1971), sochař Břetislav Benda (1897—1983).