Jírovec Vojtěch

Podle Jírovcova vlastního životopisu z 1846 byl jeho otec Vojtěch Jírovec st. (1721—1791) regenschori v českobudějovickém děkanském kostele. J. V. byl hudebně nadaný, učil se zpívat, ještě v dětském věku se naučil hrát na housle a varhany. Hodiny generálbasu bral u místního varhaníka, skladatele J. Štěpanovského. Během studia na českobudějovickém piaristickém gymnáziu začal komponovat serenády, chrámovou hudbu a smyčcová kvarteta. V Praze studoval dva roky filozofii, pak práva. Jejich studium nedokončil, ale právnické a jazykové schopnosti a hudební nadání mu umožnily střídavě praktikovat úřednickou a hudební aktivitu ve službách různých vysoce postavených osobností i svobodné skladatelské povolání. Z Prahy odešel nejprve do služeb Františka hraběte Fünfkirchena v Chlumu u Třeboně a v Brně, kde měl úspěch se svými prvními symfoniemi, a pak do Vídně (1785), kde rovněž dosáhl jako autor uznání a seznámil se s F. J. Haydnem a W. A. Mozartem. Po letech cestování (Itálie 1786—1789, Paříž 1789, Londýn 1789—1792, působil také jako Haydnův sekretář) navštívil 1793 Prahu a České Budějovice a vrátil se do Vídně, kde se po jmenování skladatelem a kapelníkem Dvorního divadla 1804 usadil trvale. Zatímco do té doby skládal hlavně instrumentální hudbu (asi 40 symfonií, smyčcová kvarteta a další komorní hudbu, klavírní sonáty a taneční skladby), která vycházela i tiskem, po 1804 se věnoval nejvíce komponování oper, singspielů a baletů pro potřeby vídeňského dvorního divadla. Nejúspěšnější byl Der Augenarzt (1811); v českém překladu J. K. Chmelenského vyšel Oční lékař v Praze (1833). Obliba jeho scénických i instrumentálních děl u vídeňského publika trvala do 20. let 19. století, kdy již byl jeho styl, založený na brilantní, ale poněkud povrchní nápodobě F. J. Haydna, pociťován jako anachronismus a vysloužil mu přezdívku „božský šosák“. Do výslužby odešel 1831, konec života prožil v ústraní a v chudobě za podpory mladší generace skladatelů, např. Giacoma Meyerbeera (1791—1864). České Budějovice navštívil zřejmě víckrát, přímé doklady však chybějí. Komponoval až do konce svého života. Jako jediný z českých skladatelů v emigraci přispěl 1843 šesti českými písněmi do Věnce F. Škroupa (Praha 1844). V roce 1846 složil slavnostní kantátu Vyjasni každý truchlé líce k uvítání českobudějovického biskupa J. O. Lindauera.