hygiena

Ve středověkých a raně novověkých Českých Budějovicích byla úroveň osobní i veřejné hygieny na primitivní úrovni. Čistota lidského těla byla udržována prostřednictvím veřejných lázní (z hygienického hlediska byly prospěšné zádušní očistné koupele, které platili zámožní měšťané nemajetným obyvatelům), příp. i koupelemi v řekách; pouze nejbohatší měšťané si zřizovali ve svých domech jednoduše vybavené soukromé lázně. Ani péči o čistotu veřejných prostranství se ve středověkém městě nevěnovala přílišná pozornost. Ulice nebyly vydlážděny a pokrývala je vrstva bláta, běžné byly hromady hnoje přímo před domy, neboť většina domů měla vlastní hospodářství s chovem domácích zvířat. Maso se zpracovávalo v masných krámech přímo na náměstí Přemysla Otakara II. a umožňovalo tak přenos nákaz. Hygienické nešvary vedly až k zásahům panovníků: Karel IV. (1316—1378) vydal 1364 nařízení přemístit masné krámy do postranní ulice a vydláždit náměstí, Vladislav II. Jagellonský (1456—1516) nabádal 1482 českobudějovické měšťany, aby udržovali na komunikacích pořádek. Nízká úroveň hygieny, podporovaná velkou kumulací obyvatel na malé ploše, umožňovala vznik a rychlé šíření epidemií moru a cholery. Při vypuknutí epidemie přijímala městská rada některá základní hygienická opatření: nevpouštět cizí osoby do města s výjimkou zásobování, pořádat trhy mimo město, zavírat infikované domy, udržovat čistotu a zastavit provoz lázní. Shromažďování obyvatel při bohoslužbách však omezeno nebylo.

Ke zlepšení hygienických podmínek došlo v průběhu 16. století: 1501 byl zřízen jednoduchý vodovod a na počátku 16. století vznikla funkce městského fyzika (lékaře), který dohlížel mj. na dodržování hygieny. Reformy v období osvícenského absolutismu přinesly zkvalitnění lékařské péče. K hygienickým opatřením patří i josefínské nařízení o rušení hřbitovů uvnitř města.

Přetrvávající nedostatky v osobní i veřejné hygieně začaly být zásadním způsobem řešeny během 19. století. Vznikly veřejné plovárny a koupaliště i nové městské lázně, které až do poloviny 20. století vyvažovaly absenci koupelen v mnoha soukromých bytech. Ve 30. letech 19. století byla vybudována jednoduchá kanalizační síť. Po 1850 se rozšířil státní lékařský a hygienický dozor. Byly vyhledávány nezávadné zdroje pitné vody, přestavěn vodovod (1868—1882) a 1872 zahájeny práce na výstavbě nové městské kanalizace. Stížnosti na nedodržování hygienických zásad v některých potravinářských obchodech vedly 1883 k ustanovení městského veterináře, který dohlížel na jateční a trhovou činnost a provoz řeznických obchodů.

Ještě na počátku 20. století zůstávaly problémem neupravené povrchy komunikací, blátivé po dešti a prašné při suchém počasí. Pro odstranění nadměrné prašnosti zakoupilo město jednoduché kropicí vozy, ale teprve v průběhu 20. a především 30. let 20. století došlo k vydláždění několika desítek ulic i na předměstích.

Hygienickou a epidemiologickou činnost prováděli v době první republiky okresní lékaři za pomoci obvodních lékařů, kteří hlásili zdroje nákazy, kontrolovali kvalitu vody a potravin, prováděli očkování a vydávali lékařská vysvědčení zaměstnancům. Dodržování hygienických podmínek v průmyslových závodech měli na starosti zaměstnanci živnostenského inspektorátu. Ve 20. letech již městský zdravotní úřad běžně prováděl dezinfekci v budovách úřadů, divadle, na hřbitově, ale i v soukromých bytech po infekčních chorobách; za tím účelem obec platila dva desinfektory.

Státní hygienicko-epidemiologická služba vznikla centrálně 1952, přičemž v Českých Budějovicích byla založena Okresní hygienicko-epidemiologická stanice a Krajská hygienicko-epidemiologická stanice pod vedením krajského hygienika. Jejich úlohou se stalo očkování proti infekčním chorobám, dozor nad dodržováním hygieny  ve veřejných zařízeních, školách, pracovištích a výživě. Sídlily zpočátku na několika různých místech, teprve od konce 50. let sídlí Krajská hygienická stanice  v budově Na sadech č. 25, pracoviště má rovněž v ulici L. B. Schneidera č. 32.