kapitula

Zároveň se vznikem biskupství v Českých Budějovicích bylo rozhodnuto i o zřízení kapituly při katedrálním kostele svatého Mikuláše. Českobudějovická katedrální kapitula měla mít podle stanov sedm členů: tři hodnostáře (kapitulního probošta, kapitulního děkana a kaplana kustoda) a další čtyři sídelní kanovníky. Z řad kanovníků kapituly měl být vybírán biskupův generální vikář, první pomocník biskupův při správě diecéze, a jeden z nich měl zastávat též funkci městského děkana. Povinnost vydržovat kapitulu byla uložena Náboženskému fondu. Právo jmenovat kanovníky příslušelo nejprve panovníkovi, od 1924 (na základě nových stanov českobudějovické kapituly) jednotlivé sídelní kanovníky jmenoval biskup a kapitulní hodnostáře papež.

Josef II. (1741—1790) povolil kanovníkům, aby nosili na zlatém řetěze oválný odznak, na jehož jedné straně bylo vyryto jméno, později obraz patrona katedrály, na druhé straně jméno panovníkovo. Papež Lev XIII. (1810—1903) povolil kanovníkům nosit mozetu popelavé barvy a vlečku. Probošt a děkan měli právo užívat pontifikálie. Jako obydlí pro generálního vikáře byl zakoupen dům č. 4 v Široké ulici, kanovníku městskému děkanovi byl vykázán byt na děkanství, pro ostatních 5 kanovníků byly postaveny domy na zahradě zrušeného kapucínského konventu u kostela svaté Anny.

Kanovníci tvořili poradní sbor biskupův, jako členové jeho konzistoře vyřizovali přidělené referáty, vypomáhali v duchovní správě a ve vyučování na školách. V letech 1805—1869, kdy nižší školství bylo podřízeno dozoru římskokatolické církve, vykonávali funkci diecézních školních inspektorů. Po vydání nového Kodexu církevního práva 1983 poklesl význam katedrálních kapitul, neboť jejich dosavadní právo spravovat diecézi po dobu uprázdnění biskupského stolce přešlo na sbor konzultorů.

Od konce 18. století bylo v českobudějovické katedrální kapitule instalováno více než 80 sídelních kanovníků, avšak od 1987 měla budějovická kapitula pouze dva členy: Josefa Kavaleho (* 1919) a Františka Lálu (* 1916). Teprve 2000 biskup A. Liška jmenoval 4 nové sídelní kanovníky: Václava Dvořáka (1921—2008), Václava Habarta (* 1940), Václava Kulhánka (* 1930) a Františka Sobíška (1920—2013).

Na žádost biskupa J. V. Jirsíka byla 1871 při katedrální kapitule v Českých Budějovicích zřízena instituce čestných kanovníků; právo na jejich jmenování příslušelo zpočátku opět panovníkovi a po 1924 výhradně sídelnímu biskupovi. V letech 1871—1948 bylo čestnými kanovníky jmenováno 47 významných či zasloužilých diecézních kněží. Poslední řádně ustavený čestný kanovník zemřel 1970, čímž přestala tato instituce de facto existovat. Teprve roku 2000, resp. 2001 byli tímto jmenováním poctěni F. Hobizal, J. Kadlec, Michal Tkáč (1931—2008), Vladimír Vlček (1924—2014), Franz Irsigler (1920—2005). 

V roce 2014 měla kapitula 7 sídelních kanovníků, 6 čestných a 2 emeritní, Františka Lálu (1916—2015) a Václava Kulhánka (1930—2021). Od svého založení až do 2014 bylo jmenováno celkem  91 sídelních kanovníků a 57 čestných kanovníků.