Průcha Karel František

Narodil se v rodině úředníka na buquoyském novohradském panství. Gymnaziální studia absolvoval postupně ve Slaném, Plzni a v Praze na Novém Městě, 1833 vstoupil do arcibiskupského semináře v Praze, který s krátkým přerušením ukončil 5. 9. 1841 kněžským svěcením. Po krátkém kaplanském působení (1841—1843) nastoupil na teologickou fakultu v Praze, kde 1847 získal doktorát teologie. V arcibiskupském semináři 1847–1859 působil jako spirituál a rektor. Od 1859 byl členem pražské Metropolitní kapituly u svatého Víta, 1871 byl ustanoven pražským světícím biskupem (biskupské svěcení mu bylo uděleno 16. 4. 1871) a od 1872 zastával úřad generálního vikáře pražského arcibiskupství. Publikoval zejména v Časopise pro katolické duchovenstvo i knižně. Jeho příručky o problematice zpovědi se dočkaly mnoha vydání v češtině i němčině.
Byl nominován na post sídelního biskupa v Litoměřicích, Brně a Hradci Králové – realizaci zabránily, vedle jeho zdravotního stavu, i výhrady německých nacionalistů na jeho český původ. K 21. 5. 1883 jej jmenoval František Josef I. (1830—1916) českobudějovickým biskupem, ale ještě před papežským potvrzením sám ze zdravotních důvodů požádal císaře 22. 7. 1883 o zproštění tohoto úřadu a 1. 8. panovník jeho žádosti vyhověl. 
Trpěl asi již od 1862 vážnou duševní chorobou, jejíž zhoršení nakonec vyústilo v sebevraždu skokem z oken arcibiskupského paláce 23. 10. 1883. Byl pohřben v Praze na Olšanech do kněžské hrobky, kterou nechal zbudovat pro pražský klérus. 
Byl nositelem řady ocenění, 1878 byl jmenován římským hrabětem, 1885 se stal komturem řádu Leopoldova apod. Protože nebyl papežem v úřadu biskupa potvrzen, ani intronizován, a tudíž se neujal výkonu funkce sídelního biskupa, není uváděn v oficiálním seznamu českobudějovických biskupů.