renesance

Příchod renesance neznamenal pro České Budějovice zásadní zlom v urbanistickém vývoji města. Základní osnova městského půdorysu, rozvržená ve 13. století, byla dál respektována, přesto bylo období renesance dobou stavebního rozmachu. Nejrozsáhlejším stavebním podnikem v renesančním městě se stala přestavba a doplnění opevnění města, kterou si vynutily změny ve vojenské technice a taktice. Byla realizována od 2. pol. 15. do počátku 16. století a zaměřila se zejm. na posílení aktivní obranné funkce opevněných předbraní. Mimořádnou pozornost věnovala městská rada výstavbě Černé věže, která byla chápána jako manifestace městské hospodářské a politické moci. Práce na budování věže byly zahájeny před polovinou 16. století. Zdárný průběh celého projektu měla zajistit účast vlašských stavitelů, z nichž V. Vogarelli dovedl stavbu 1577 do konce. Narůstající sebevědomí měšťanů utvrzovala nejen stavba městské věže, ale i nákladně realizovaná novostavba radnice na Rynku.

Novým požadavkům na kvalitu bydlení nevyhovoval už ani měšťanský dům. Po celou gotiku byl jeho vývoj limitován středověkým rozparcelováním města. Úzká středověká městiště byla od přelomu 15. a 16. století slučována, zejm. v případech, kdy renesanční přestavba domu následovala po požáru. Vyšší nároky se kladly i na reprezentativnost domu. Nově byla řešena průčelí. Upouštělo se od plastického členění fasády a módním se stávalo vytváření iluzivních dekorativních prvků užitím sgrafita. Nejstarší, na Kneisslově domě v Kněžské ulici, pochází z 1557. Z velkého množství renesančních přestaveb, které probíhaly v celém historickém centru, ale zejm. na Rynku, patří k nejlépe dochovaným stávající Wortnerův dům v ulici U Černé věže. Roku 1531 byla postavena na okraji hřbitova u dominikánského konventu budova solnice, která je jediným dochovaným příkladem dobového hospodářského objektu.

Nejenom jednotliví měšťané, ale i cechy pociťovaly potřebu vyjádřit svůj hospodářský vzestup. Příkladem je náročná přestavba masných krámů. Jednoho ze svých vrcholů v renesanci dosáhlo umělecké řemeslo, cínařství, zvonařství, zlatnictví, ale i hodinářství a pasířství.

Do církevního stavitelství renesance příliš nezasáhla. Kostel svatého Mikuláše byl dostavěn v průběhu 15. století. Po pozdněgotické přestavbě 1518—1535 zůstala jeho podoba bez výrazných změn do 17. století. Byla zachycena na vedutě, kterou 1602 pořídil Jan Willenberg (1573—1613). V kostele svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele a v dominikánském konventu byly ještě na začátku 16. století prováděny úpravy interiérů. Opraveny nebo nově pořízeny byly nástěnné malby v trojlodí kostela i v klášterní budově. Do ní se po dočasném zániku konventu jakožto církevní instituce soustředila ražba mincí a kanceláře solních úředníků.

V samém závěru renesance se i v budějovickém prostředí projevil vliv manýrismu. Jeho prvky jsou patrné na restaurovaném průčelí domu č. 22 v Hroznové ulici.