veduty

Nejstarší vedutu Českých Budějovic pořídil kreslíř a dřevorytec Jan Willenberg (1573—1613). Ve službách Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Paprocké Vůle (1543—1614) cestoval po Čechách a nakreslil více než 30 vedut českých měst, klášterů a hradů, mezi nimi asi na jaře 1602 také pohled na České Budějovice od jihozápadu. Původně zvolil své stanoviště na Dlouhé louce, ale v průběhu práce je měnil, aby mohl zachytit kromě vnitřního města i jeho severní a jižní předměstí. Forma fiktivního nadhledu mu umožnila zobrazit část plochy náměstí Přemysla Otakara II. a některé stavby na jihovýchodním okraji města, které by jinak nebylo vidět. Willenbergova veduta představuje na podrobnosti velmi bohatý a co do přesnosti naprosto spolehlivý podklad pro poznání vnějšího vzhledu města na počátku 17. století. Pražský rytec Daniel Wussin (asi 1626—1691) je autorem tří pohledů na město z doby okolo poloviny 17. století. Rytiny zachycující katastrofální požár města v 1641 a hořící jižní stranu náměstí Přemysla Otakara II. při požáru 1654 tvoří obrazové přílohy ke kronikářskému dílu M. Schichelia Putens aquarum viventium oder ein Brunn des lebendigen Wassers z 1665. Třetí rytina zobrazující celé město z nadhledu byla ilustrací k neznámému spisu z 1665. Areál dominikánského konventu 1774 zachytil od východu z mírného nadhledu budějovický malíř F. J. Prokyš. Kresba se dochovala pouze v rytině, přiložené k rukopisné kronice L. B. Schneidera. Autorem veduty vzniklé před 1750 byl slezský kreslíř Friedrich Bernard Werner (1690—1778). Zvolil si stanoviště před Pražskou bránou a zobrazil město od severu. Malý odstup vedl spíše k zachycení pásu hradeb zpevněných věžemi a převýšením zdůrazněných veřejných staveb, natočených a rozestavěných tak, aby byly vidět. Tušová kresba není v podrobnostech zcela přesná, přesto nepostrádá ikonografickou hodnotu. Před 1790 si českobudějovičtí pekaři objednali u jihlavského rytce Jana Jindřicha Marzyho (1722—1801) kresebný pohled na město ze stanoviště za Dlouhým mostem, jehož mědirytinové provedení zdobilo záhlaví jejich cechovních listů. Po 1790 zaujalo tehdejšího žáka hlavní školy Vojtěcha Vaváka (* 1778) náměstí Přemysla Otakara II. tak, že pořídil kolorované kresby všech čtyř jeho stran.

Od konce 18. století byly vedutami zdobeny také terče místních ostrostřelců. Vesměs se jednalo o práce místních malířů. Význam těchto terčů spočívá jak v jejich přesném vročení, tak ve zcela nových pohledech na město. Nejstarší terč z 1796 a po něm terče z 1801 a 1803 poprvé zachycují město od severovýchodu. Z řady dalších malovaných terčů se svým námětem vymyká terč věnovaný 1824 krajským hejtmanem Augustem Longinem Josefem z Lobkowicz (1797—1842) místnímu sboru ostrostřelců. Zachycuje prostor před Pražskou bránou s antikizující kašnou uprostřed.

Kolem 1800 vznikl anonymní akvarel zachycující město od západu z fiktivní výšiny za Dlouhým mostem. Na počátku 19. století vytvořil několik českobudějovických vedut profesor biskupského semináře V. B. Juhn. V roce 1809 pořídil pohled na město s jinak neznámou konstrukcí Dlouhého mostu a figurální stafáží. O rok později vytvořil V. B. Juhn vedutu, zachovanou pouze v kolorované rytině z 1813 od Jiřího Doeblera (1788—1845), v níž zobrazil snad vůbec poprvé město v málo známé podobě od východu. Pravděpodobně až z 1822 pochází Juhnův pohled na město od Dlouhého mostu, dochovaný v nedatované rytině Kašpara Plutha (asi 1767—1822). Kopie této Juhnovy veduty s drobnými odchylkami v detailech byla o něco později namalována na jeden ze střeleckých terčů. Město od Dlouhého mostu zachytil před 1821 rovněž sám J. Doebler; vlastní kresba se ztratila, pohled je zachován v mědirytině.

Na základě předlohy rakouského malíře Eduarda Gurka (1801—1841) vytvořil 1835 Franz Wolf (1795—1859) litografii, která zachycuje průvod císaře Ferdinanda I. (1793—1875) a Marie Anny Savojské (1803—1884) projíždějící 6. září 1835 triumfální branou u Dlouhého mostu. České Budějovice se v Gurkově díle objevily ještě dvakrát. V akvarelu z 1839 zachytil budějovické náměstí od jihu, z 1840 pochází jeho pohled na Rudolfov od severovýchodu s Českými Budějovicemi v pozadí.

Ve 40. letech 19. století zobrazil Jiří Zorn České Budějovice z Dlouhé louky v kresbě, jež se stala předlohou pro pozdější litografii. J. Zorn je dále autorem kreseb z pol. 19. století, v nichž zachytil budějovické náměstí od jihu a Lannovu loděnici od východu. Francouzský umělec Pierre Eugéne Grandsire (1825—1905) zobrazil severovýchodní část náměstí v době týdenního trhu v litografii vydané 1849 v Paříži. Do poloviny 19. století je datována anonymní malba zachycující město od severovýchodu s výjevem probíhající senoseče v popředí. Z doby po pol. 19. století pochází litografie lineckého Josefa Hafnera (1799—1891), pořízená podle anonymní kresby. Tato litografie vydaná v Českých Budějovicích L. E. Hansenem zachycuje město od severozápadu v popředí s lodním provozem na Vltavě pod Dlouhým mostem. Siluetu města z výšiny zvané Na Krásné vyhlídce při silnici k Rudolfovu zobrazuje kolorovaná litografie Augusta C. Hauna (1815—1894), vzniklá před 1864. Asi ze 60. let 19. století pocházejí 2 kresby kadeta budějovické posádky C. Schöntaga. První z kreseb, zachovaná v litografii lipského A. Werla, zachycuje celou severní stranu náměstí a přibližně polovinu západní a východní fronty. Druhá kresba tištěná u Eduarda Hőlzla ve Vídni zachycuje obdobným způsobem jižní polovinu náměstí. Obě kresby byly vydány u L. E. Hansena v Českých Budějovicích. Před 1867 vznikla rytina Edvarda Herolda (1820—1895), publikovaná 1869 v časopise Květy. Zobrazuje město od západu od Dlouhého mostu.

Působivou partii u kláštera s přilehlou solnicí, mlýnem a korytem Vltavy v pol. 19. století zachycuje ocelorytina Jana Umlaufa (1825—1916), provedená podle kresby Carla Würbse (1807—1876). Z dílčích vyobrazení města stojí za zmínku ještě anonymní kresba staroměstského hřbitova s kostelem svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele či anonymní litografie z 50. let 19. století zobrazující prostor Mariánského náměstí od východu.

Z období 1870—1871 pochází pohled na Budějovice od Julia Mařáka (1832—1899). Tento olej byl vytvořen jako studie k dnes nezvěstnému obrazu pro dvoranu nádraží Františka Josefa I. ve Vídni. Nezvěstné jsou rovněž Mařákova kresebná i olejová studie v rozměrech definitivní realizace, které vznikly současně. V závěru 19. století vznikají dvě kresebné veduty Karla Liebschera (1851—1906) pro Ottovy Čechy a jedna pro Sedláčkovy Hrady, zámky a tvrze Království českého a dále olej budějovického malíře Bartoloměje Čurna (1824—1902) Mlýny u kláštera (1889).

Na přelomu 19. a 20. století neutuchá zájem malířů o tvář města, jejich pozornost se však přesouvá k drobnějším zákoutím a jednotlivým stavbám. Pokud už umělce zaujal rozsáhlejší výjev, pak ve vyobrazení výrazně převládla stránka umělecká nad aspekty popisnými a dokumentárními, tak vlastními právě vedutám. Originální návrat k formě veduty představovaly práce Cyrila Boudy (1901—1984), ať se jednalo o litografii náměstí Přemysla Otakara II. od jihu (1943) či celkový pohled na město (1955), jenž posloužil jako návrh pro gobelín utkaný pod vedením textilní výtvarnice Marie Hoppe Teinitzerové (1879—1960) pro sál radnice.