jazykové zvláštnosti

Odlišnosti od spisovného jazyka byly v Českých Budějovicích až do 2. pol. 20. století dány jazykovou situací, která se zde vytvořila během historického vývoje. Město se z historicko-geografického hlediska rozkládalo na území s jasnou převahou českojazyčného obyvatelstva, odděleno od původní německé jazykové hranice a smíšených oblastí. Nicméně zde po staletí vedle sebe žili příslušníci dvou jazykových skupin, Češi a Němci. Němci (původně z Bavorska, Falce a Horních Rakous, brzy však přijímali identitu vázanou na český stát) osídlovali některé oblasti jižních Čech již od 1. pol. 12. století, kolonizační aktivita vrcholila ve 13. století. Po založení města České Budějovice přicházeli samozřejmě i tam. Městský patriciát z mnoha důvodů dlouhodobě užíval němčinu jako hlavní dorozumívací jazyk. České Budějovice patřily se svým blízkým okolím do tzv. budějovického jazykového ostrůvku, který ještě na počátku 20. století zahrnoval samotné město, dále ostatní smíšené území, jehož střediskem byly České Budějovice, smíšené území příslušející již k netolickému jazykovému výběžku a konečně ryze české jazykové území soudního okresu České Budějovice. Smíšené území v okolí Českých Budějovic tvořilo kromě samotného města ještě 22 obcí, z nichž 14 bylo německých. V protikladu k českému území soudního okresu České Budějovice vykazovaly jak město České Budějovice, tak i jeho smíšené okolí značný přírůstek obyvatelstva, který postupně stále ve větší míře rostl ve prospěch Čechů. Přestože byl na počátku 20. století v jižních Čechách vyšší přírůstek obyvatelstva než v ostatních Čechách, hustota obyvatelstva klesla a zůstávala zde stále nejnižší ze všech oblastí. I tak převyšovala soudobé ekonomické možnosti tohoto prostoru. Proto docházelo k sezonnímu stěhování za prací mimo jihočeskou oblast. Z Českých Budějovic se chodilo zejména do Vídně.

Dvojí jazyková situace byla dána územní sounáležitostí s jihozápadočeskou nářeční podskupinou a soužitím s obyvatelstvem užívajícím v běžné mluvě hovorové němčiny ovlivněné rakousko-bavorskými nářečími. Nářečí (dialekt) je nespisovný jazykový útvar, kterým se mluví na určité části území národního jazyka. České Budějovice, ležící v ústředním pásmu jihočeské nářeční oblasti, měly v běžné mluvě lidí přišlých sem z venkova jednak rysy společné s ostatními českými nářečími, jako dvojhlásku ej za ý, í/ý vzniklé úžením é, předsunuté v- před o, jednotnou koncovku -ama v 7. pádě množ. čísla (hejbat, velkej, mlíko, velkýho, vokno, s chlapama), jednak typické rysy jihozápadočeské (změnu e v a po ž, š, č, ř, j: žabro, fčála, jahla, rozdíly v délce základů některých slov: pína, slouze, plouh), ale také regionální rysy pouze jihočeské: u zdvojených souhlásek (sykavek nebo zubnic) se první souhláska mění v j: kojce, babijce, bej sebe místo kočce, babičce, bez sebe, dále výslovnost skupiny mě jako mje: mjesto, mjel sem proti většinové výslovnosti mňe (mňesto). Jako typické lze hodnotit také ustrnulé tvary rodinných jmen a místních jmen na -ojc, -ojce (Kubešojc, Vopatojce místo Kubešovic, Opatovice), časté jsou i tvary Kubešů, Nováků. Pevně se drží ustrnulé tvary přídavných jmen přivlastňovacích (tatínkovo bratr, k tatínkovo sestře, s bratrovo autem místo tatínkův bratr, k tatínkově sestře, s bratrovým autem). Zvláštností jihočeské oblasti je měkčení u sloves typu prosit v rozkaze: poproš, nenoš, neježďi. Slovník venkovského a městského člověka byl ozvláštněn nejen nářečními slovy (křídlo = klín, sedět na křídle, koprvátko = poklička, roužnout = rozsvítit), ale i řadou výpůjček z němčiny nářečního původu (calta = vánočka, loch = sklep, kronkat = stonat), nebo výrazy řemeslnickými (vercajk = nářadí, ponk = pracovní stůl), nebo německými přejímkami všeobecně rozšířenými (forota = zásoba, foršus = záloha na plat, fusekle = ponožky, furt = pořád, stále aj.).

Existence dvou jazyků vedle sebe a vysoké početní zastoupení Němců vedly k tomu, že se společným jazykem všech českobudějovických obyvatel stala na dlouhou dobu němčina, přesněji budějovická němčina. Hovořili jí českobudějovičtí Němci, ale také Češi a Židé. Všichni dohromady byli označováni jako Budvajzři (Budweiser). Základem jejich společné řeči byla nižší rakouská hovorová němčina obsahující jazykové prvky české i moravské. Budějovickou němčinu běžně užívala poměrně silná národnostně nevyhraněná vrstva obyvatelstva, kterou tvořily česko-německé rodiny, kde se mluvilo německy, dále německé rodiny, které měly české služky nebo kuchařky, a také české rodiny, jejichž děti navštěvovaly německé školy. Budějovická němčina neměla psanou podobu, užívala se jen ve formě mluvené. Specifické na ní bylo dále to, že její intonace byla česká, české byly často i některé mluvnické prvky, ale slova a jejich dikce byly německé. G. Fehr ve své knize Fernkurs in Böhmisch z 1977 uvádí příklady zapsané budějovické němčiny. Jde např. o přísloví Wer kajnen Růf nicht hat, kann ín auch nicht ferlírn (Wer keinen Ruf hat, kann ihn auch nicht verlieren = Kdo nemá žádnou pověst, nemůže ji ztratit). Je zřejmé, že základem této řeči byla němčina s gramatickými prvky češtiny, zde dvojí zápor (ten lze však objevit i v bavorských a rakouských dialektech), někdy i němčina s českou větnou skladbou. Tu lze najít v doslovných překladech z češtiny typu Mentsch, wie hast du dich? proti německému Mensch, wie geht es dir?, nebo v konstatování Es weht mir der Kopf proti německému Der Kopf tut mir weh. Také řeč budějovických Čechů byla ovlivněna němčinou. Ta však pronikala do češtiny pouze po stránce lexikální. Německá byla jenom slova, gramatika zůstávala česká. K výraznému potlačení němčiny došlo až po roce 1918. V mluvené nespisovné češtině ovšem zůstalo mnoho německých výrazů. Omezeny byly až ve druhé vlně umělého počešťování, to znamená po druhé světové válce.

Jazyk mluvených projevů obyvatel Českých Budějovic lze označit jako tzv. městskou mluvu. Je to zvláštní jazykový útvar existující ve všech větších městech, který je specifický tím, že jde o útvar smíšený. Osciluje mezi mluvenou formou spisovného jazyka a mezi teritoriálními dialekty. Na základě výzkumu, založeného na sběru jazykového materiálu a po jeho následných analýzách, lze konstatovat, že mluva obyvatel Českých Budějovic vychází ve značné míře z nespisovné obecné češtiny. Obecná čeština (původem interdialekt vzniklý na podkladě středočeského nářečí) je nespisovný útvar národního jazyka užívaný v celé oblasti Čech. Charakteristické znaky obecné češtiny jsou v mluvě obyvatel města zastoupeny v hláskosloví (vona, ňákího, malej) i v tvarosloví (pudem tam s holkama, mohli bysme už ject). V rovině lexikální se užívají slova neutrální (tj. spisovná), slova obecně česká (postavili si tam barák, to je ale bašta), mladá generace ráda užívá i slova slangová (ze slangů je ve městě nejužívanější slang studentský, např. maturita = matura, bakalářská zkouška = bakule). Vliv jihozápadočeského nářečí je patrný už jen ojediněle, a sice v hláskosloví (sejte = seďte, mjesto, Buďejce) a v rovině lexikální (tudle, tajidleta, teťkon). V rovině tvaroslovné je dialekt zastoupen již výše uvedeným ustrnulým tvarem (tátovo sestra, s tátovo autem). V mluvě města se stále užívají slova přejatá z němčiny. Často označují jevy z oblasti rodinného života (flaška, furt, fald, tepich, zmerčit = uvidět, píglovat = žehlit) a užívají je hlavně příslušníci staré generace.