průmysl

V Českých Budějovicích byla místní surovinová základna založená především na dřevu a tuze, ale téměř chybělo uhlí a železo. V širším okolí města existovaly v moderní době pokusy o produkci železa a litiny, např. železárna Adolfov u Holubova, založená 1843 A. Lannou a společníky. Objevily se také snahy o těžbu antracitu severně od Vráta směrem k Úsilnému a u Lhotic (důl Etna 1931—1949) a těžbu málo kvalitního lignitu v okolí Švábova Hrádku u Čtyř Dvorů (1841—1866), u dvora Koroseky (1836—1905), u Kamenného Újezda (1850—1920) a Mydlovar (průmyslová těžba Jihočeských elektráren 1921—1973).

Dřevo z jihočeských lesů se vyváželo spíše jako surovina. Dopravovalo se formou vorových pramenů po Vltavě a po Malši nebo plavením dřeva v nesvázaném stavu. Voroplavba, provozovaná téměř výhradně Schwarzenberky a Buquoyi, sloužila i jako dopravní prostředek pro přepravu dřeva, stavebních materiálů, soli (do 1882), grafitu (do 1887) a obilí. Dřevo zpracovávala Lannova loděnice (1832—1908). A. Lanna převzal také veškerou lodní říční dopravu (končící po 1889). Podnikatelským úsilím A. Lanny vznikl na vltavském rameni pilařský závod (1837—1915), parketárna (1841—1873) a 1854 neúspěšná výroba dřeváků.

Industrializace probíhala ve srovnání s městy na severu Čech opožděně. Nebylo tolik pracovních příležitostí, převažovala řemesla a služby, v nichž byla zaměstnána asi pětina obyvatel; 1839 pracovalo ve stovce řemesel a živností celkem 1 614 osob. Předpokladem hospodářského růstu v 1. pol. 19. století se staly komunikace. Převratného významu dosáhla koněspřežní železnice, původně určená pro nákladní přepravu hlavně soli, později (od 1836) doplněná dopravou osob. Opačným směrem se dopravovalo zboží a obilí po Dunaji do Vídně a do alpských zemí (provoz z Českých Budějovic do 1870, lokomotivní provoz do Lince od 1873).

Textilní p. se ve městě neujal, i když v hostinci U Zelené ratolesti na Husově třídě byla zřízena přádelna vlny, kde pracovalo asi 150 dělnic (1837 – asi 1850). Významnější byl potravinářský p.: Cukrovar v ulici Boženy Němcové blízko stanice koněspřežní železnice (1836—1846). Firma Vít Fürth a syn se zabývala výrobou octa a likérů, od 1869 vyráběla různé druhy cukrovinek a čokolád, měla až 140 zaměstnanců. V období 1889—1892 byla postavena nová provozní budova v Průmyslové ulici (stávající štítkárna), kde 1914 pracovalo 350 osob. Staletou tradici mělo pivovarnictví. Roku 1795 po dlouhém sporu město vrátilo právovárečným měšťanům do správy Malý pivovar na rohu ulice Karla IV. (provoz do 1856) i Velký pivovar mezi Širokou ulicí a hradební zdí (provoz do 1871). Právovárečníci pro další rozvoj zakoupili 1847 rozsáhlé pozemky na Lineckém předměstí. Zde byl 1853 postaven nový strojní pivovar s průmyslovou technologií. Po 1871 došlo k rozvoji exportu a Měšťanský pivovar se stal později třetím největším vývozcem piva z českých zemí. V 90. letech 19. století došlo k rekonstrukci (1895 výstav piva 114 000 hl, 209 zaměstnanců).

Bratři Hardtmuthové z Vídně přeložili 1847 do Českých Budějovic výrobu tužek, keramického nádobí a majoliky, 1872 rozšířenou o kachlová kamna a sporáky. Jen v keramické výrobě pracovalo 376 osob (zrušena po 1893). Důvodem přemístění tužkárny nebyly jen dopravní podmínky, ale i jíl v okolí Hosína a blízkost tuhových dolů. Roku 1913 bylo na Českokrumlovsku vytěženo 1 422 t grafitu. V tomtéž roce pracovalo v tužkárně 1 510 zaměstnanců. Pro pohon nových jednoúčelových strojů sloužily od začátku parní stroje. Tužkárenská výroba se stala nosným programem a po uvedení nového typu tužky 1889 byl změněn název podniku Koh-i-noor tužkárna L. & C. Hardtmuth (Koh-i-noor Hardtmuth) Podobné důvody, dopravní dostupnost a potřebné suroviny, vedly k přeložení sirkárny A. M. Pollaka z Vídně do objektu bývalého cukrovaru u stanice koněspřežní železnice (1847—1898; průměrně 200—300 zaměstnanců, převážně žen a dětí, maximum 450).

Roku 1848 ovlivnilo ekonomický vývoj zrušení roboty a uvolnění pracovní síly. Došlo k přílivu venkovského obyvatelstva do Českých Budějovic, což také přineslo rozsáhlé změny v sociálních a národnostních poměrech českobudějovické společnosti. Původně byly příznivé podmínky především pro dřevozpracující průmysl, vznikly menší závody na lišty a rámy: např. firma Emanuela Fürtha, založená 1859; Josefa Täubela (1804—1890) a jeho nástupce Adolfa Kohna (* 1875), založená 1867; bednárna a sudárna Josefa Heidlberga (* 1856) na Rudolfovské třídě; závod Quido Rütgerse na impregnaci pražců v Suchém Vrbném, později v majetku Českomoravských závodů na impregnaci dřeva, a. s. Z kovozpracujícího p. mělo dlouholetou tradici zvonařství rodiny Pernerů (1772—1945, do 1949 pod národní správou), kde v 2. pol. 19. století vyrábělo 20—30 dělníků ročně 60—80 zvonů. Slévačství barevných kovů Johann Stegmann Söhne (1847—1948) bylo rozšířeno o vodovodní a plynovodní instalace, 1896 byla postavena nová provozní budova na Lidické třídě (průměrně 60 zaměstnanců). Ze Štýrského Hradce byla přemístěna do Novohradské ulice č. 21 v místě stávající teplárny malá továrna na hřeby, drát a drátěnky Alberta Strandla, lidově nazývaná cvočkárna (1859—1945). Roční výrobu 190 t zboží zajišťovalo 60—90 osob. Roku 1871 převzala závod firma Bullaty a Blasskopf, od 1907 byli majiteli Kopperlové. Strojírna a slévárna na Střeleckém ostrově za vodárnou (1882—1935) byla ve vlastnictví Carla Fürsta (1856—1899), od 1905 se stal majitelem Ernst Rehm (* 1873). Zaměřovala se na opravu a výrobu zemědělských strojů.

Na obchodní a průmyslové podnikání v Českých Budějovicích měla vliv Obchodní a živnostenská komora (1850—1948) v čele s A. Lannou. Bilancí českobudějovických a jihočeských výrobků byly výstavy 1852 a 1864. K ochraně drobných podnikatelů vznikla 1882 Beseda řemeslnicko-živnostenská. Vývoj p. procházel četnými obtížemi. Krize 1873 znamenala omezení výroby (např. sirkárny) a likvidaci některých podniků. K oživení ekonomiky přispěl provoz městské plynárny (1868—1970) a zahájení přepravy na parní železnici do Plzně (1868), Vídně (1870), Prahy (1874), Lince (1873) a Kájova (1891), čímž se město stalo důležitou železniční křižovatkou. K zvýšení zaměstnanosti přispělo zřízení státní tabákové továrny (1872—1965) v objektu bývalého pivovaru v ulici Dr. Stejskala, od 1876 v novém areálu v Průmyslové ulici, kde byla 1887 zavedena výroba cigaret; 1913 zde pracovalo nejvíce zaměstnanců (1600).

V druhé vlně industrializace do 1914 vznikaly podniky s převahou českého kapitálu, financované především Záložnou českobudějovickou (1864—1945). Nejčastější kolektivní formou podnikání byly společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti, protože v českém táboře nebyl dostatek kapitálově silných jedinců. Český kapitál neprojevil zvláštní originalitu a uvedl do života většinou jen konkurenční podniky, protože v těchto odvětvích p. byli již zapracovaní a kvalifikovaní dělníci. Pod obratným vedením dvou hlavních představitelů A. Zátky a F. Hromady, kteří často stáli v čele správních rad nově založených podniků, se podařilo postupně vytlačit německý kapitál. Úspěchy v cukrovarnictví ovlivnily úvahy budějovických měšťanů využít konjunktury ke zřízení akciového cukrovaru (1872—1873), ale po jediné kampani následoval konkurz. Po několika letech objekt koupil Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu (1799—1888) a cukrovar byl provozován 1878—1910. K podpoře podnikání bylo založeno 1886 v Českých Budějovicích Obchodní a průmyslové družstvo. Z jeho popudu vznikla ve Čtyřech Dvorech továrna na výrobu umělých hnojiv a lučebnin (1892—1933). Výroba superfosfátu a chemikálií nepřinášela předpokládané zisky, proto byla prodána Akciové továrně na hnojiva v Kolíně. Dalším podnikem byla První českobudějovická továrna na smaltované plechové nádobí, s. r. o., založená 1894 a 1911 změněná na akciovou společnost. Maximem výroby bylo 1 768 t zboží za rok 1913 při 653 pracovnících; od 1953 nesla název Sfinx. Konkurenční smaltovna ve Vrátě Bohemia, která  zahájila provoz 1894, byla od 1905 ve vlastnictví Moritze Ullmanna (1863—1935) a od 1937 Františka Gibiána (1887—1942). Zaměstnávala 200—300 dělníků s roční výrobou 90 vagonů zboží. Smaltovnu Südböhmische Stanz- u. Emaillierwerke (1896—1960) založil Franz Westen (1856—1910). Po 1910 se nacházela ve vlastnictví vdovy a syna H. Westena a zaměstnávala 150—200 dělníků. Smaltovna Vulkán v ulici Františka Křižíka (asi 1904—1930) měla až 300 pracovníků. Dalším významným podnikem se stal Český akciový pivovar (od 1895) na Pražském předměstí. V krátké době předstihl produkcí tradiční Měšťanský pivovar, 1912 vařil již 200 tisíc hl piva při 230 zaměstnancích. V roce 1936 byl přejmenován na Budvar – Český akciový pivovar (Budějovický Budvar).

Některé zakládané české podniky brzy likvidovaly, např. První česká parostrojní bednárna v Kněžských Dvorech (1895—1898) a Česká kupecká továrna na sáčky a kartonáž (1910—1918) na Rudolfovské třídě. Pražskou společností byla v stávající Lipenské ulici založena tužkárna Národní podnik, s. r. o., později akciová společnost (1895—1952), která se 110 zaměstnanci a svou produkcí nedosáhla výkonu německé tužkárny Koh-i-noor L. & C. Hardtmuth. Větší úspěch měla Česká sirkárna, a. s. (1908—1933), od 1923 ve vlastnictví Solo v Praze. Byla konkurencí německé sirkárně Alberta Rotha (* 1872) 1902—1920 v ulici Boženy Němcové. Úspěchu také dosáhla Továrna na železné a kovové zboží, a. s., (od 1909) v Křižíkově ulici, která se 132 zaměstnanci vyráběla šroubové zboží. Konkurencí německé Fürthově továrně se stala česká akciová společnost Merkur, která v Mánesově ulici zřídila továrnu na cukrovinky a čokoládu (1912—1958), kde pracovalo 177 zaměstnanců. Některé závody vznikly z iniciativy jednotlivců, např. strojírna Julia Škrlandta (1853—1935) 1887—1899 po přemístění závodu do bývalé bednárny v Kněžských Dvorech činná jako První jihočeská továrna na stroje a stavbu mlýnů (1899), od 1911 nesoucí název Union, od 1918 akciová společnost se zaměřením na opravy a stavbu strojů. Bratři Zátkové založili ve městě pekárnu (1883), výrobu sodové vody u Litvínovické silnice, v nedalekém Březí továrnu Monopol na výrobu těstovin (1884) a válcový mlýn (1865), kde pracovalo kolem 150 osob. Plzeňští směnárníci a podnikatelé Heinrich Fürth (1824—1911) a Leopold Gellert (* 1825) založili na Lineckém předměstí papírnu (1881), kde 40 až 55 dělníků vyrábělo ze slámy papír, od 1906 vlnitou lepenku. V 90. letech nechalo město postavit městské jatky (1895) na Pražské třídě a z popudu města zřídila vídeňská firma parní elektrárnu (1909—1948) v Novohradské ulici a elektrickou pouliční dráhu (1909—1950).

Industrializace tohoto stupně změnila tvář města. Čeští podnikatelé museli zápasit o trhy a věnovat pozornost exportu, především do balkánských zemí. Zvláštní postavení zaujímal v průmyslové a sociální struktuře města stavební p. Situace ve stavebnictví se každoročně měnila. K největším stavitelům patřili J. Stabernak, Jaroslav Teslik (1872—1915), Bohuslav Kebl (1862—1926), J. Pfeffermann, J. Hauptvogl, Johann Stepan (1882—1942); po 1910 přibyly firmy Bratři Petrášové, Antonín Kubíček (* 1883), A. Teverný. Počet dělníků se měnil podle toho, jaké stavební úkoly firmy získaly.

Za první světové války byl p. zasažen odchodem dělníků do armády, popř. orientací na válečnou výrobu. Po vzniku ČSR roku 1918 dosahoval českobudějovický p. maximálně 80 % předválečné produkce. Fürthova továrna a tužkárna Koh-i-noor L. & C. Hardtmuth dosahovaly jen poloviční produkce. Hlavní příčinou byla ztráta rakouských a balkánských trhů. Exportu bránily vysoké celní bariéry; pivovary dosáhly předválečné produkce až 1928—1929. K zakládání nových podniků docházelo jen sporadicky: tužkárna Grafo (1922), výroba crayonů a plnicích per Ripet (1923—1948), továrna firmy Zmrzlý na dámské podpatky (1920—1945), továrna Jan Bukovanský na síta a drátěné pletivo (1920—1949), výroba kancelářských strojů Karel Matouš. Nebyly zachyceny nové trendy p., zejm. automobilismus (vzniklo jen několik menších opraven), chemie, radiofonie, elektrotechnika. Jako nové zdroje energie byly postaveny malé hydroelektrárny v Českém Vrbném (1922), u Sokolského ostrova (1933) a u papírny (1938). Pokles výroby se projevil za krize 30. let, kdy docházelo k trvalé likvidaci některých závodů, např. továrny na umělá hnojiva a lučebniny, České sirkárny, smaltovany Vulkán, Rehmovy strojírny a dalších.

Vývoj p. byl ovlivněn nacistickou okupací, kterou někteří němečtí podnikatelé podporovali buď přímo (H. Westen), nebo finančními dary. Docházelo k tzv. arizaci podniků židovských majitelů, např. Gellertova papírna, Ullmannova smaltovna ve Vrátě a továrna na hřeby a dráty Alberta Strandla; do vedení byli dosazováni němečtí správci. Militarizace hospodářství se projevila v centrální kontrole p., v určování cen, mezd i v rozmísťování pracovních sil, v přídělovém systému zásobování p. surovinami, v uzavírání českých podniků, v přechodu výroby pro armádu. Vznikly nové závody: Friedrich Beckhoff v objektech strojírny na Střeleckém ostrově (1940—1945), Leichtbau v objektech České sirkárny (1942—1945), oba závody se zaměřením na příslušenství vojenských letadel. Na některých továrnách byly způsobeny škody při leteckém bombardování v březnu 1945 (šroubárna, tabáková továrna, Merkur aj.).

Po 1945 byla obnovována činnost v podnicích s přechodem k mírové ekonomice a odstraňovány následky válečných destrukcí. Obnovu urychlovala pomoc ze zahraničí, od mezinárodní organizace UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) a dodávky surovin z bývalého Sovětského svazu. V řadě podniků byla ustavena národní správa, kterou vykonávali buď jednotlivci, nebo kolektivní orgány. Národní správy byly zřízeny i v akciových společnostech, většina majetku pod národní správou byla zkonfiskována znárodněním podle dekretů z 24. 10. 1945: tužkárna Koh-i-noor L. & C. Hardtmuth, smaltovny, pivovary aj. a po mocenském převratu v únoru roku 1948 byly znárodněny zbývající závody, např. Českobudějovické strojírny, Union, šroubárna, tužkárny.

Národní podniky měly postavení samostatných právnických osob a řídilo je představenstvo v čele s ředitelem, závody byly jen místními jednotkami bez právní a hospodářské samostatnosti. Od první pětiletky (1949—1953) byla však zaváděna v podnicích málo efektivní sovětská soustava plánování a řízení. Řízení podniků bylo centralizováno, státní plán direktivně stanovil výrobní úkoly, ceny i mzdové tarify. Znamenalo to zásadní odklon od tržní ekonomiky k jednosektorové řízené ekonomice, o jejímž utváření rozhodoval úzký okruh představitelů Komunistické strany Československa. Byla vyhlášena rychlá socializace i drobných výrobních podniků do 50 zaměstnanců. Docházelo k likvidaci soukromého vlastnictví a k začlenění do družstev či komunálních podniků, zabývajících se výrobou místního významu: Kovopodnik, Průmyslový kombinát, Okresní stavební podnik aj. Slučování malých podniků do větších celků přinášelo zprvu vzestup výroby, např. objem produkce nové tiskárny ve Vrbenské ulici byl mnohonásobně vyšší než ve všech předchozích tiskárnách dohromady. Vzhledem k nedostatku výrobních ploch byly nové podniky přemísťovány do zrušených továren. Např. v objektech bývalé České sirkárny a Leichtbau vznikl národní podnik Igla s jehlařskou produkcí (1947—1990, 1380 pracovníků a obrat 128 milionů Kč k 1977); ve zrušené továrně Merkur v Mánesově ulici č. 74 byl zřízen filiální závod Tesly Karlín s výrobou součástí pro telefonní ústředny (1958—1992, 1 112 pracovníků a obrat 142 milionů Kč k 1977). Po zrušení výroby v tabákové továrně byl do areálu v Průmyslové ulici přestěhován podnik Gama (304 pracovníků a obrat 92 milionů Kč k 1977). V objektu bývalé rámařské firmy v Dvořákově ulici byl vybudován závod Logarex na výrobky z plastických hmot (1950—1958 samostatný podnik, 1958—1986 jako závod 05 Koh-i-noor Hardtmuth, 242 pracovníků k 1977). Do bývalé Fürthovy továrny v Průmyslové ulici byla 1950 přemístěna štítkárna, závod 02 Sfinxu (268 pracovníků a obrat 39 milionů Kč k 1977). U starších podniků probíhala modernizace: Jihočeské pivovary (1948—1992) zahájily v 60. letech komplexní rekonstrukci Budějovického Budvaru (od 1967 samostatný národní podnik, k 1984 zaměstnával 309 pracovníků). Zcela byl 1962—1970 přestavěn českobudějovický závod Jihočeských papíren, n. p. se zaměřením na vlnitou lepenku a kartonáž (1946—1990, 645 pracovníků a obrat 336 milionů Kč k 1977). V letech 1966—1970 probíhala také celková rekonstrukce smaltovny (od 1953 název Sfinx, závod 01, který k 1977 měl s provozem Vráto 1 455 zaměstnanců a obrat 251 milionů Kč). U některých podniků docházelo k častým změnám výrobních programů, např. v Motoru Jikov výroba dieselmotorů, benzinových motorů, malé zemědělské mechanizace, mopedů Stadion, od 1955 karburátorů (2 350 pracovníků v českobudějovických provozech k 1977).

Do 1990 měla své sídlo ve městě více než třetina průmyslových podniků jižních Čech. Základnu p. tvořilo 34 továren s roční produkcí 5 miliard korun v roce 1984. Na této částce se podílela strojírenská výroba 37 %, potravinářská 27 %. Řada výrobků získala v republice monopolní postavení, např. karburátory, smaltované nádobí, jehly, psací potřeby. Z celkové produkce bylo určeno 28 % pro vnitřní trh, asi stejný podíl pro výrobní spotřebu, export představoval jen 14 % z celkového odbytu. Zpočátku byl růst p. zajišťován extenzivními faktory, ale již na konci 60. let se projevily jako bariéry. V rámci tzv. normalizace v 70. letech byl vyhlašován konsolidační program s přechodem k intenzivnímu hospodaření, ale často se jednalo o výrobu pro výrobu a ve srovnání se špičkovými výrobky ve světě převládala vysoká náročnost na spotřebu materiálu a energie i nižší kvalita. Z exportu směřovala do západní Evropy jen menší část; hlavní podíl měl Budějovický Budvar, tužkárna Koh-i-noor a smaltovna Sfinx. P. chyběl tlak trhu jako objektivní měřítko jeho efektivnosti.

Velký podíl na růstu zaměstnanosti měly nové podniky. V potravinářském p. byla pro Jihočeské pekárny (1948—1994; 532 pracovníků k 1977) vybudována strojní pekárna ve Vrbenské ulici, a tím mohly být zrušeny desítky malých výroben. Také v masném p. docházelo k likvidaci drobných provozoven živnostenského charakteru. Po vzniku Jihočeského průmyslu masného (1953—1997) patřily k českobudějovickému závodu 01 (1977 měl 397 zaměstnanců) provozovny na Rudolfovské třídě a jatky v Českých Budějovicích a v Týně nad Vltavou. Společně se zimním stadionem byly vybudovány mrazírny (1955). Na Rudolfovské třídě vznikl závod a ředitelství Jihočeských mlékáren (1956—1992; 355 pracovníků a obrat 189 milionů Kč k 1977). V Suchém Vrbném v závodě 03 Jihočeské Fruty byla zahájena 1950 výroba ovocných nápojů.

Strukturální změny vedly k posílení strojírenství; vznikly národní podniky Energovod (1948) v Novohradské ulici, Stavební stroje v průmyslové zóně Nového Vráta (1950, 84 pracovníků a obrat 19 milionů k 1977), Kovošrot (1952, 56 pracovníků a obrat 132 milionů Kč k 1977), Československé automobilové opravny (1959, 378 zaměstnanců v 1977) a především největší producent ocelových odlitků Slévárna České Budějovice (1965—1990 pod firmou Škoda Plzeň, 1 810 pracovníků a obrat 295 milionů Kč k 1977). K průmyslovým podnikům se připojily Jihočeské dřevařské závody, Kubatova ulice č. 2 (1953) s pilařskou výrobou ve Vrátě; teplárna (1948, 235 zaměstnanců a obrat 108 milionů Kč k 1977); závod Technoplyn (1952); závod Otavanu Třeboň v Riegrově ulici (1953). Ve stavebnictví vznikly jako střechové organizace Jihočeské cihelny (1950) a Pozemní stavby (1951) s novou panelárnou ve Vrátě (1971).

Politický zvrat roku 1989 vedl k obnovení tržní ekonomiky a k zásadním vlastnickým změnám. Státní podniky se transformovaly na akciové společnosti nebo společnosti s. r. o. s vloženým majetkem podniku. Vlastnictví mělo často formu smíšenou a část akcií byla určena pro kuponovou privatizaci, která proběhla ve dvou vlnách (1. vlna 1991—1992, 2. vlna 1993—1994). Rozdělení majetku podniků touto formou bylo zajišťováno prostřednictvím investičních kuponů v kuponové knížce na jméno, které opravňovalo majitele získat akcie. Město České Budějovice získalo podíly zejm. v Jihočeské plynárenské, a. s. (1994) a v Teplárně České Budějovice a. s. (1994). Jen malá část průmyslu se privatizovala vrácením původním majitelům, např. smaltovna Belis ve Vrátě a majetek Jihočeského masného průmyslu.

S kuponovou privatizací začaly hrát významnou roli privatizační fondy ve spojení s privátními a zahraničními bankovními domy a dalšími investory. Od první poloviny 90. let probíhalo také období prodeje jednotlivých firem jejich manažerům, ale česká cesta privatizace trpěla nedostatkem financí a byla úspěšná jen v některých případech (např. Gama, Jihočeské mlékárny). Dovršující formou privatizace se stal prodej akcií či podílů zahraničním obchodním a výrobním společnostem, případně bankám.

České Budějovice se po otevření hranic znovu staly křižovatkou dopravních cest, centrem Jihočeského kraje a sídlem řady průmyslových podniků. Z ekonomicky aktivních obyvatel bydlících na území města podle stavu k 2001 pracovalo v p. 24,7 % obyvatelstva, v obchodu 13 %, ve stavebnictví 10,2 %, v dopravě a v telekomunikacích 7,7 %. Nad 100 zaměstnanců mělo ve městě k 2005 celkem 44 průmyslových podniků. Na předních místech se umístily kovodělné a strojírenské firmy, pracující zejm. na dodávkách a subdodávkách pro automobilový průmysl. S tímto postavením korespondovala skutečnost, že ředitelé největší české automobilky Škoda Auto Mladá Boleslav byli před uvedením do funkce manažery českobudějovických strojírenských podniků – Ludvík Kalma (1941—1996) a Vratislav Kulhánek (* 1943). K největším producentům z této oblasti p. v Českých Budějovicích patří Bosch (1 956 zaměstnanců), Motor Jikov (1 100 zaměstnanců), Motoco (673 zaměstnanců), Slévárna České Budějovice (740 zaměstnanců) a smaltovna Belis s. r. o. (vznik 1994, 280 zaměstnanců). V oboru elektrotechniky a elektroniky mají významné postavení firmy EGE (450 zaměstnanců), Würth Elektronik (549 zaměstnanců), TSE (230 zaměstnanců), Freudenberg Mektec CZ s. r. o. (vznik 1997, 290 zaměstnanců), KeyTec (235 zaměstnanců) a Lumen a. s. (vznik 1991, 120 zaměstnanců). Exportní význam získaly podniky s výrobou plastových obalů: firmy Gamex (280 zaměstnanců), VISCOFAN (250 zaměstnanců), Gama (1 000 zaměstnanců). Tradičně silné zastoupení mají podniky potravinářského p., jakými jsou pivovar Budějovický Budvar (650 zaměstnanců), mlékárny Madeta (306 zaměstnanců), Měšťanský pivovar (100 zaměstnanců), pekárny Pekast s. r. o. (vznik 1991, 280 zaměstnanců).

Podle územního plánu je v Českých Budějovicích několik rozvojových ploch vymezených pro podnikání. Pro produkční průmyslovou výrobu byla určena průmyslová zóna Okružní v severovýchodní části města o rozloze cca 13,6 ha. Nachází se na průsečíku stávající Okružní ulice a budoucího dálničního přivaděče D3. Mezi další rozvojové oblasti patří Živnostenský park Rožnov, lokalita Kněžské Dvory nebo výrobní a distribuční park Husova kolonie.