dějiny města

Od počátku své vlády se Přemysl Otakar II. snažil vybudovat na jihu Čech nové opory královské moci. Vedly ho k tomu záměry ztlumit rozpínavost mocného šlechtického rodu Vítkovců a zároveň upevnit panovnickou autoritu v těchto končinách s ohledem na své dynastické zájmy v rakouských zemích. Tak vznikl 1259—1263 cisterciácký klášter Zlatá Koruna. Roku 1261 dospěl panovník k rozhodnutí založit v tomto kraji velké královské město, pro něž vyhlédl vojensky i hospodářsky výhodné místo při soutoku Malše a Vltavy, v blízkosti lokality Budivojovice. Na základě příkazu, který dal zvíkovskému purkrabímu Hirzovi, bylo naráz vyměřeno celé městiště a současně vymezena poloha pozdějšího kostela a dominikánského konventu. Podle listiny z 10. 3. 1265 předal Hirzo staveniště dominikánům. Tento rok se považuje za vlastní počátek města, jež převzalo po starší osadě jméno Budějovice.

V úsilí o zajištění hospodářského zázemí nové městské lokality narážel panovník po celá 70. a 80. léta 13. století na odstředivé snahy Vítkovců, jejichž statky sousedily s novým městem. Odbojní velmoži je 1277 a 1279 přepadli a vypálili. Ale již 1273 držely České Budějovice městečko Stradonice, pozdější tržní ves Rožnov, dosud majetek vyšebrodského kláštera, původně náležející Vítkovcům. Stabilizačním mezníkem ve vývoji Českých Budějovic se stal rok 1296, kdy se městské správy ujal králem dosazovaný dědičný rychtář z rodu Klariců.

Lucemburská doba přinesla městu hospodářskou prosperitu. Karel IV. (1316—1378) za pobytu v Českých Budějovicích 1351 rozmnožil městská privilegia o nové výsady. Pro další rozvoj obchodu mělo mimořádný význam královské nařízení, podle něhož byli cizí kupci obchodující mezi rakouským Cáhlovem (Freistadt) a českými zeměmi povinni jezdit přes Budějovice a nabízet zde své zboží k prodeji. V Maiestas Carolina, pokusu o psaný zemský zákoník z 1351, zařadil Karel IV. České Budějovice mezi nezcizitelná královská zboží, která se měla stát oporou panovnické moci.

Na konci 14. století žilo ve městě okolo 3 000 obyvatel. Patřilo k němu 12 městských vsí a dvorů, které vytvářely základ městského velkostatku a podílely se na zásobování Českých Budějovic zemědělskými produkty. Pravděpodobně již v 80. letech 13. století byla zahájena výstavba opevnění města, jež se skládalo z vysoké vnitřní hradební zdi a nižší vnější hradby. V přístupu k němu zabraňoval od jihu a západu bažinatý terén v okolí řečišť Malše a Vltavy, na východě a severu pak umělý hradební příkop Mlýnská stoka. Z jihu vedla do Budějovic krumlovská (linecká) cesta, která vstupovala do města Rožnovskou branou. Z Pražské brány na severu vycházela cesta k Praze, od níž se oddělovala komunikace směřující přes Vodňany a Písek na Plzeň. Za Svinenskou branou v jihovýchodní části města se rozdělovaly cesty vedoucí jednak do Nových Hradů a Vitoraze, jednak do Třeboně a dále do Vídně. Ze čtyřbokých hradebních věží, jimiž byla zesílena vnitřní hradba, se zachovala v podobě z 1612 Železná panna, postavená na konci 14. století, a gotická Rabenštejnská věž. V původní osadě Budivojovice vznikl již na počátku 13. století kostel svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele, jehož dochovaná pozdněgotická přestavba pochází z doby kolem 1461. Současně s městem byl založen dominikánský konvent s kostelem Obětování Panny Marie. Do počáteční výstavby Českých Budějovic se datují i základy kostela svatého Mikuláše, který však dostal dnešní podobu teprve v 17. století. Kolem něho se prostíral městský hřbitov. Z 1327 pochází první zmínka o městském špitálu s kostelem svatého Václava.

Za husitské revoluce představovaly České Budějovice přední pevnost katolické strany v jižních Čechách. Jejich význam stoupl zvláště na přelomu let 1420 a 1421, kdy se ostatní jihočeská a pošumavská města přidala na stranu revoluce a kdy vstoupil v platnost zákaz obchodovat s husity. Protože se toto omezení katolických Budějovic netýkalo, počaly na jihu Českého království zaujímat rozhodující postavení v obchodu se zahraničím. Na sklonku září 1421 získal město do zástavní držby rakouský vévoda Albrecht V. Habsburský (1397—1439), který sem vyslal 500 vojáků. Předsunutá pozice Budějovic měla spolu s Jihlavou a Znojmem chránit rakouské země před vpády husitů. Silná vojenská posádka poskytla bezpečí kupcům z Norimberka, Lince, Salcburku, Cáhlova a dalších měst. Českobudějovičtí obchodníci se tehdy začali výrazněji orientovat na obchod s Dolními Rakousy, kam jezdili nakupovat především víno a sůl. Bohatství města lákalo jak husitské radikály, tak i katolického velmože Oldřicha II. z Rožmberka (1403—1462), který 1427 získal nakrátko úřad městského hejtmana, v němž vystřídal rakouské válečníky. Před polovinou 20. let 15. století založili Českobudějovičtí společně s nižšími šlechtici ze sousedství tovaryšstvo, které chránilo město a zároveň znepokojovalo blízké husitské posádky i Oldřicha II. z Rožmberka. Na prahu 30. let se prorakouská orientace Českých Budějovic počala zvolna měnit. Roku 1434 obnovili zdejší měšťané právní styky se Starým Městem pražským a dva roky nato bylo zrušeno zástavní právo na Budějovice, které se tak vrátily do majetku královské komory.

Třebaže většina obyvatelstva hovořila česky i německy, město se okolo pol. 15. století výrazně počeštilo: zesílil vliv české části měšťanů na městskou správu a počalo se užívat jména České Budějovice. Přes nesouhlas měšťanů postoupil Ladislav Pohrobek (1440—1457) koncem 1453 Budějovice doživotně Jindřichu IV. z Rožmberka († 1457). Klesnout na úroveň poddanského města a připadnout rodu, k němuž Českobudějovické nepoutaly právě nejlepší vztahy, bylo pro ně potupné. Někteří čeští představitelé, mezi nimi O. Puklice ze Vztuh, proti tomu vystoupili. Rožmberk naopak hledal spojence u rychtáře Řehoře Klarice, jehož však odpůrci zbavili dědičného rychtářství. Vyhrocenou situaci ukončila počátkem 1457 náhlá smrt Jindřicha IV. z Rožmberka. Na sklonku téhož roku udělil Ladislav Pohrobek městu vedle jiných výsad právo volit každoročně rychtáře z řad svých měšťanů a pečetit červeným voskem.

První český purkmistr O. Puklice ze Vztuh, ač sám katolík, nesouhlasil počátkem 1467 se zveřejněním papežské buly ohlašující klatbu na Jiřího z Poděbrad (1420—1471). Proti tomu se postavila velká část německého měšťanstva. V nastalé revoltě byl Puklice v květnu 1467 zavražděn a městskou správu znovu ovládl německý patriciát. České Budějovice se zařadily do tábora Zelenohorské jednoty, uznaly za panovníka Matyáše Korvína (1443—1490) a přijaly jeho vojenskou posádku. Takový stav trval až do 1479, kdy vyslovily poslušnost Vladislavu II. Jagellonskému (1456—1516).

V roce 1529 zasedal ve městě zemský sněm a o rok později generální sněm zemí Koruny české za účasti krále Ferdinanda I. Habsburského (1503—1564). Klíčovým bodem obou jednání byla finanční a vojenská pomoc na vedení války Habsburků proti Turkům. Hospodářský a politický rozvoj Českých Budějovic příznivě ovlivnila loajalita zdejších měšťanů k Habsburkům během prvního stavovského odboje 1546—1547. Nejenže několikrát ujistili Ferdinanda I. svou věrností, ale přispěli i k zásobování císařského vojska bojujícího ve šmalkaldské válce proti německým protestantům a vysílali vojáky na shromaždiště zemské vojenské hotovosti.

V 1. pol. 16. století žilo v Českých Budějovicích zhruba 4 350 obyvatel. V důsledku pogromu Židů 1505—1506 zcela zanikla místní přibližně stočlenná židovská obec, patřící k nejstarším v Čechách. Roku 1514 zde 253 řemeslníků provozovalo 43 řemesel a živností, sdružených do 14 cechů, z nichž největší vážnosti požívaly cechy řezníků, sládků a soukeníků. Během předbělohorské doby se to projevilo v jejich zámožnosti a vyspělé kulturní úrovni renesančních domácností. Zdejší kupci se podíleli na zprostředkování dodávek štýrského železa a železářských výrobků z hornorakouského tržního střediska v Cáhlově. Do Horních Rakous se z Českých Budějovic vyváželo sádlo, ryby, pivo, slad, med, sýry a smůla. Vzrůstající obchod solí dováženou ze Solné komory způsobil, že se město stávalo vážným konkurentem Prachatic. Po splavnění Vltavy vypluly odtud 1552 první lodi s bečkami soli. Roku 1585 byla havířská osada Velké Hory, ležící východně od Budějovic, povýšena na samostatné Horní město císaře Rudolfa (Rudolfov). Tamní stříbrná ložiska byla tak bohatá, že už 1569 byla v Českých Budějovicích zřízena královská mincovna, činná zde více než 40 let.

V 16. století dokázali zdejší měšťané využít všech ekonomických výhod a politických výsad k přeměně města na význačné středisko hospodářského a politického života celého regionu, pyšnící se navenek i honosnou renesanční tváří. Pozdněgotickou a renesanční výstavbu dokládají jádra měšťanských domů na náměstí Přemysla Otakara II., v Piaristické ulici, České ulici, Krajinské třídě a Hroznové ulici. Některé z nich získaly v průběhu pozdějších přestaveb barokní či klasicistní fasádu. V období 1518—1535 prodělal pozdněgotickou přestavbu kostel svatého Mikuláše, v 50.—70. letech 16. století vyrostla v jeho sousedství nová dominanta města, které se později dostalo názvu Černá věž. Renesanční podobu dostala i radnice stejně jako středověké masné krámy. V letech 1615—1621 byl na místě 9 měšťanských domů vystavěn kapucínský konvent u kostela svaté Anny; stalo se tak z podnětu královny Anny Tyrolské (1585—1618), která se 1614 zúčastnila se svým manželem Matyášem I. Habsburským (1557—1619) zemského sněmu v Českých Budějovicích.

Vpád Pasovských 1611 jako by předznamenával těžké zkoušky, které čekaly obyvatele města v 17. století. V konfliktu českých stavů s Habsburky zůstaly katolické Budějovice na císařské straně. Vzhledem k jejich strategicky výhodné poloze bylo takové rozhodnutí důležité pro průběh vojenských operací v celých jižních Čechách. Císařští, vědomi si významu tohoto opěrného bodu, jej dokázali udržet ve svých rukou nejen proti stavovské armádě, ale i později proti Švédům. V průběhu války se České Budějovice několikrát dostaly do samého středu válečných událostí, které přinášely městu a jeho obyvatelům značné škody a utrpení bez ohledu na to, zda se jich dopouštěla vlastní či nepřátelská vojska. Ani Budějovičtí však nezůstávali pozadu a po ústupu stavovské armády v červnu 1619 si vyřídili otevřené účty s Rudolfovskými.

Na podzim 1631, když Sasové obsadili Prahu, se staly dobře opevněné Budějovice na čas hlavním městem království. Tehdy zde nalezly útočiště nejvyšší zemské úřady, jejich úředníci i církevní hodnostáři. Od listopadu 1631 do září 1632 byly v městském farním kostele uloženy zemské desky, korunní archiv a korunovační klenoty, které zde později našly úkryt ještě jednou. V lednu příštího roku zasedal ve městě i zemský sněm.

Odměnu za věrnost trůnu a částečnou kompenzaci válečných škod a nákladů spojených s ubytováním vojsk a s opevňováním města představovaly četné výsady a úlevy, které zdejším měšťanům poskytl panovník během války. Již v prosinci 1620 postoupil Českým Budějovicím Rudolfov a povýšil je na královské horní město. Následovalo udělení práva získávat a držet zemské statky, odpuštění nedoplatku berně 1637 a darování podílu na výnosu solnice o dva roky později. Přesto nebyla finanční situace města dobrá. Vysokou zadluženost jen částečně pomohl řešit odprodej statku Koroseky 1636 Janu Antonínovi z Eggenberku (1610—1649). Nejtěžší zkouška válečných let dolehla na České Budějovice 24. 7. 1641, kdy rozsáhlý požár během sedmi hodin zničil více než dvě třetiny města. Jeho obnova se vzhledem k válečné situaci a celkové vyčerpanosti obyvatel stala nelehkým a dlouhodobým úkolem. Přednostně bylo nutno obnovit městská opevnění a vystavět nový městský kostel, který začal plnit své poslání od konce 1645. Svízelnou situaci mělo českobudějovickým měšťanům usnadnit rozhodnutí, jímž se panovník na 5 let zřekl daně z prodeje nápojů ve městě, a ještě více, když jim rok nato odpustil všechny dluhy. Polepšení městského znaku v posledním válečném roce bylo pak spíše prestižní záležitostí.

Třebaže důsledky třicetileté války v demografickém ohledu nebyly pro České Budějovice tak drastické jako např. pro nedaleký Písek, přesáhl počet obyvatel města hranici 3 000 osob teprve v 70. letech 17. století. Pozvolný vzestup nezastavila ani morová epidemie, která postihla město 1680, a po celé 18. století pokračoval mírný přírůstek. Výraznější růst populace se projevil až v 19. století. Podobný trend bylo možné sledovat i v počtech domů ve městě a na předměstích. Jestliže se 1579 napočítalo celkem 430 domů, po skončení války to bylo jen 330. Počet domů se pak zvyšoval, až dosáhl na konci 18. století čísla 632. Také hospodářský život překonával důsledky války a zhoubného požáru jen pomalu. Teprve koncem 17. století přesáhl počet řemeslníků ve městě hranici 200. Nejčastěji byla zastoupena potravinářská a textilní řemesla. Hrůzy války se nevyhnuly ani městskému velkostatku, který se v počtu tří desítek vesnic a statků rozkládal v širokém kruhu kolem Českých Budějovic. K nejvíce postiženým patřilo město Rudolfov, jehož stav kromě válečných důsledků nepříznivě ovlivnila i upadající těžba stříbra. Postupně se lepšící ekonomická situace Českých Budějovic však umožnila další rozšíření městského majetku, který v 2. pol. 18. století zahrnoval 37 vesnic a dva statky.

V té době již měly České Budějovice převážně německý ráz. Počátky tohoto jevu je třeba hledat v 16. století, kdy se ve městě usazovali ve větší míře německy mluvící řemeslníci. O přechodu městské správy do německých rukou svědčí úřední záznamy, v nichž po 1600 ubývalo českých zápisů. Podobný vývoj zaznamenávala i duchovní služba. Etnicky německá byla většina poddanských vesnic, zejm. v blízkém sousedství města. V pol. 18. století pracovalo v Českých Budějovicích více než 250 řemeslníků. Dokladem slibně se rozvíjejícího hospodářství bylo i udělení práva 4. výročního trhu 1749. Ve městě i v jeho okolí se rozvíjela hlavně textilní výroba. Postavení důležitého obchodního střediska si Budějovice upevňovaly i díky výstavbě silniční sítě. Městem procházely především dvě důležité obchodní trasy: tzv. povinná Linecká silnice, spojující Prahu s hlavním městem Horních Rakous, a Rybářská či Budějovická silnice, vedoucí z Rakous přes jižní a západní Čechy do Bavorska. Čilý hospodářský ruch se projevoval i na městském panství, kde se v závěru 18. století rozvíjely nově založené obce Včelná, Nemanice a zejm. Dobrá Voda, hojně navštěvované poutní a lázeňské místo.

Stoupající počet obyvatel, rozvíjející se obchod a výroba dovolily Českobudějovickým přikročit k rozsáhlé barokní přestavbě požárem zničeného města. Vzhledem k jeho vojenské důležitosti bylo nutné zdokonalit městské opevnění a přizpůsobit je soudobým fortifikačním požadavkům. Celé město bylo obehnáno novým příkopem a z něho vybíhajícími pětibokými baštami. Poválečné poměry umožnily dokončit stavbu nového kostela svatého Mikuláše. Nedostatek prostředků a chvatná výstavba na konci třicetileté války mu vtiskly skromný ráz raněbarokní architektury, tvořivě využívající všech použitelných zbytků původní gotické stavby. Dnešní podoba pochází převážně z 40. a 80. let 17. století. V letech 1727—1731 byla při něm vybudována kaple Smrtelných úzkostí Páně. Na počátku 18. století byl upravován kapucínský kostel svaté Anny a později i dominikánský konvent, poničený požárem 1728. K nejvýznamnějším a nejpůsobivějším barokním stavbám jižních Čech patří poutní kostel Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě, zbudovaný v 30. letech 18. století Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem (1689—1751). Nejvýznamnější barokní světskou stavbou ve městě se stala nová budova radnice z let 1727—1730, která spolu s monumentální kompozicí Samsonovy kašny, zřízené ve 20. letech 18. století na místě pranýře, tvoří dominantu rozlehlé plochy čtvercového středověkého náměstí. Důležité místo mezi dalšími plastikami, jimiž byla ozdobena veřejná prostranství, okolí kostelů i měšťanské domy, náleželo sochám Panny Marie Budějovické, ochranitelky města, které se připisovala jeho záchrana před morovou epidemií 1713. Na její počest se proto na svátek Obětování Panny Marie (21. listopadu) pořádala slavnostní procesí s bohoslužbami a 1716 byl zbudován mariánský sloup. Značnou úctu prokazovali Českobudějovičtí i svatému Janu Nepomuckému (asi 1345—1393) a patronu města svatému Auratianovi.

Války o rakouské dědictví, vedené ve 40. letech 18. století, se nevyhnuly ani Českým Budějovicím. Hned na jejich počátku je nakrátko obsadila francouzsko-bavorská armáda, kterou v prosinci 1741 vystřídaly císařské jednotky. Když se pak během jara a léta následujícího roku podařilo vytlačit Francouze z jižních Čech, Budějovičtí si na čas oddechli. Další obsazení o dva roky později, tentokrát pruským vojskem, netrvalo naštěstí dlouho. Zacelení škod, které tyto války městu přinesly, si proto vyžádalo nepoměrně méně času a úsilí než před sto lety.

V souvislosti s tereziánskými a josefínskými reformami v zemi se České Budějovice staly v 2. pol. 18. století skutečným centrem civilní i duchovní správy okolního regionu. Roku 1751 se město přeměnilo ve správní středisko nově vytvořeného Budějovického kraje. Náboženské reformy Josefa II. (1741—1790) vedly sice ke zrušení dominikánského i kapucínského konventu, ale zároveň úspěšně završily více než stoleté úsilí o založení českobudějovického biskupství. Sídlem prvního biskupa, jímž byl 1785 jmenován J. P. Schaaffgotsche, se stala nedávno vybudovaná novostavba piaristické koleje.

Na přelomu 50. a 60. let 18. století se měšťané rozhodli zlepšit nevalnou úroveň zdejšího školství. Uskutečnění tohoto záměru bylo svěřeno piaristům, jejichž zásluhou se České Budějovice staly důležitým střediskem vzdělanosti. Díky zájmu a podpoře města mohli hned od počátku rozvinout svou činnost v plné šíři, třebaže museli po vzniku biskupství přesídlit se svými školami do málo vyhovujících prostor bývalého dominikánského konventu.

Ke konci 18. století měly České Budějovice více než 5 500 obyvatel. Po reformě, provedené na základě dvorského dekretu z 9. 7. 1787, představoval městskou správu magistrát, tvořený purkmistrem a pěti radními, volenými v nepřímých volbách skupinou 24 volitelů. Purkmistrovský úřad vykonával tehdy ke spokojenosti obyvatel města i nadřízených úřadů František Eusebius Daublebský ze Sternecku (1750—1815), příslušník starobylé patricijské rodiny, plných 27 let. Velkou pozornost věnoval chudinské a zdravotní péči stejně jako školství. V době jeho působení byl 1803 zřízen biskupský seminář s bohosloveckým ústavem pro výchovu katolických duchovních a 1804 dvouletý filozofický ústav. Mimořádnou způsobilost Daublebský osvědčil ve svízelných časech napoleonských válek. Během francouzské a bavorské okupace na přelomu let 1805—1806 i v kritickém roce 1809, kdy se do města nastěhoval hlavní stan rakouské armády, se mu podařilo udržet klid a zabránit škodám na soukromém majetku.

Po napoleonských válkách, které zbrzdily slibný rozvoj města, se rozvinul čilý stavební ruch, který rozprodejem barokních hradeb a bašt od 1825 zasáhl i do okrajových částí. Velkorysejší stavební činnost je spojena se jménem městského stavitele J. Sandnera. Předpokladem hospodářského oživení byla výstavba komunikací. K císařské silnici do Lince z 2. pol. 18. století přibyly další. Převratného významu dosáhla koněspřežní železnice mezi Českými Budějovicemi a Lincem, na níž byla 1832 zahájena nákladní a o čtyři roky později i osobní doprava. Souvisela s ní i průkopnická činnost A. Lanny, podnikatele v oboru říční dopravy, vodních a železničních staveb. Obrat směrem k rozsáhlejší výstavbě průmyslu předznamenali vídeňští bratři Ludwig (1800—1861) a Carl (1804—1881) Hardtmuthové, kteří 1847 přeložili do Českých Budějovic svou továrnu na tužky a kameninové zboží.

Nositelé rané industrializace byli převážně rakousko-německého původu. Stejně jako většina měšťanů, vzdělanců a úředníků ve městě, jimž byla přirozenou dorozumívací řečí němčina, nebyli však vůči česky mluvícím spoluobčanům nikterak zaujati. Tak se tito tzv. „Budvajzři“ (Budweiser) chovali i v revoluci roku 1848. Projevem jejich nadnárodního smýšlení, prostého nacionalismu, byla volba českého obchodníka F. J. Klavíka hospodářským inspektorem 22. 4. 1848. Obdobně byl motivován postoj Budějovických k tehdejším pokusům o německé sjednocení. Oživení českého národního vědomí za revoluce se v Českých Budějovicích projevilo založením odbočky Slovanské lípy z podnětu Hynka Zátky (1808—1886). Od pol. 19. století se zde také mohli znovu usazovat židovští občané.

Zrušením patrimoniální správy 1849 ztratilo město své panství, stalo se však sídlem nových či změněnou pravomocí vybavených institucí (krajského a okresního soudu, státního zastupitelství, okresního finančního ředitelství, berního úřadu, okresního hejtmanství). Za úřadování F. J. Klavíka, prvního voleného starosty města (1850), jehož způsobilost oceňovali všichni měšťané bez rozdílu, se České Budějovice celkem úspěšně rozvíjely. Počet obyvatel stoupl do 1857 na více než 16 000. Nicméně větší dynamiku do dění ve městě vneslo až všeobecné uvolnění veřejného života po 1860 a počínající nacionální napětí mezi česky a německy mluvícími obyvateli Budějovic. Do obecních voleb zjara 1861 šli Češi a Němci společně; Češi získali v třicetičlenném zastupitelstvu 7 míst, F. J. Klavík byl znovu zvolen starostou a H. Zátka, mluvčí budějovických Čechů, členem městské rady.

Drobnou národně uvědomovací práci vedli především čeští studenti piaristického gymnázia a biskupského semináře. Ta nalezla odezvu nejvíce u obyvatel, kteří se v 30. letech přistěhovali do Budějovic z Lišova, Velešína, Netolic, Veselí nad Lužnicí a z jiných míst v okolí. Roku 1862 podnítili někdejší členové Slovanské lípy vznik Besedy českobudějovické, kolem níž se pak soustřeďovala česká aktivita ve městě. Během jediného roku stoupl počet jejích členů z 42 na 224; prvním předsedou byl zvolen advokát a poslanec V. Grünwald. Od 1864 vycházel v Budějovicích dvakrát v týdnu český list Budivoj, zatímco německý týdeník Anzeiger aus dem südlichen Böhmen, vydávaný později pod názvem Budweiser Kreisblatt, založil první budějovický redaktor E. F. Richter už 1852. Českým snahám o dosažení rovnoprávnosti vycházel vstříc starosta Klavík. Jeho ušlechtilý záměr čelit stupňujícímu se nacionalismu obou stran však ztroskotal v obecních volbách 1865. V prvních dvou sborech zvítězili Němci, v třetím Češi; kandidátka tzv. střední strany pod Klavíkovým vedením byla zcela neúspěšná. Starostou byl zvolen Němec E. Claudi a v městské radě nezasedal od toho času jediný Čech. České kulturní usilování získalo vlivnou oporu v biskupu J. V. Jirsíkovi, jehož zásluhou se dostalo zdejším Čechům 1868 gymnázia. Byl i protektorem Záložny českobudějovické, peněžního ústavu, zřízeného roku 1864 navzdory Městské spořitelně, ovládané zdejšími Němci.

Počet obyvatel města měl i nadále vzestupnou tendenci. Na počátku 20. století jich zde žilo více než 37 000, z nichž přes 22 000 přiznávalo obcovací řeč českou a necelých 15 000 německou. České Budějovice se dělily do 4 obvodů: vnitřní město, Pražské předměstí, Vídeňské předměstí a Linecké předměstí. Město se v té době vyznačovalo poměrně čilým stavebním ruchem. Vyrostlo v něm hodně veřejných budov, mezi nimi nemocnice, Jihočeského muzea, okresního zastupitelstva, kasáren a ponejvíce škol. Zastavěná plocha, na které stálo 1926 domů, činila už 130 ha.

Ke konci 19. století vzniklo ve městě několik továren, které byly dílem českého kapitálu: První českobudějovická smaltovna, Český akciový pivovar (Budějovický Budvar) a tužkárna Národní podnik. Založení těchto průmyslových závodů dokládalo již pokročilou národní emancipaci. Mluvčím česky mluvících Budějovičanů byl od 1870 A. Zátka, příslušník rodiny, která podnikala v potravinářství. Tehdy se poměr mezi oběma národnostmi ve městě již změnil ve prospěch Čechů. Ti ve snaze domoci se odpovídajícího vlivu ve všech oblastech veřejného života zaměřovali svou pozornost zejm. na školství, vytvářející základní předpoklady pro zvýšení kulturní úrovně obyvatelstva. Jejich vůdčí organizací byl od 1871 Český politický spolek, studenti se sdružovali v aktivním Budivoji, ve městě působila též Matice školská, Sokol a jiné spolky. Knihovna odbočky Národní jednoty pošumavské společně s knihovnami Besedy českobudějovické a Besedy řemeslnicko-živnostenské se stala základem Městské veřejné knihovny, otevřené 1885. Odpovědí na rozmach české aktivity bylo zakládání německých „obranných“ spolků, jejichž sídlem se stal Německý dům (Dům kultury Slavie), společenské a kulturní středisko zdejších Němců. Prvořadou úlohu mezi těmito spolky sehrál Deutscher Böhmerwaldbund. Jeho zakladatelem byl J. Taschek, od konce 19. století nejvýraznější představitel německy mluvících občanů a poslední německý starosta Českých Budějovic.

Do městského zastupitelstva byli Češi zvoleni až 1906, kdy zvítězili v 3. sboru. V té době se chystalo národnostní vyrovnání ve městě, jímž se mělo Čechům dostat odpovídajícího vlivu ve správě. Po dlouholetém vyjednávání schválilo městské zastupitelstvo 26. 2. 1914 jeho zásady, tzv. Českobudějovický pakt, který však nebyl nikdy uzákoněn a zůstal jen na papíře.

První světová válka se města dotkla nejprve odchodem pluků, které v něm byly posádkou, na bojiště a transporty raněných, umisťovaných ve zdejších lazaretech. Na obyvatele dolehly zejm. tíživé zásobovací poměry, den ode dne se zhoršující. Přesto zůstávalo obyvatelstvo dlouhou dobu poměrně trpné. K prvním větším projevům neklidu, předzvěsti blížících se převratných událostí, docházelo až v posledním roce války. Dne 25. 10. 1918 se ve městě ustavilo přípravné komité zástupců 6 českých politických stran, které se poté, co jeho členové získali potřebné informace z Prahy, přeměnilo na Národní výbor. Stalo se tak k večeru 28. 10., kdy byla v Budějovicích zachycena zpráva o tom, že došlo k vyhlášení samostatného československého státu. Národní výbor zvolil svým předsedou F. Zdráhala a po dvoudenním jednání přiměl starostu J. Taschka k rezignaci. Funkci obecního zastupitelstva převzala správní komise v čele s A. Zátkou, jakýmsi prozatímním starostou. Dne 20. 12. 1918 uvítali noví představitelé města na radnici prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka (1850—1937), který se v Českých Budějovicích zastavil při návratu z exilu.

Z prvních demokratických komunálních voleb s rovným hlasovacím právem všech obyvatel starších 21 let vyšlo 1919 nové obecní zastupitelstvo, které zvolilo starostou O. Svobodu.

Bezprostředně po skončení války postihla obyvatele města vrcholící epidemie španělské chřipky, spojená s vysokou úmrtností. Absolutní nedostatek léků i lékařů se projevil počtem 10—20 pohřbů denně. Patrné byly rovněž další nepříznivé důsledky války, projevující se poklesem porodnosti a vzestupem kriminality. Městská správa trpěla tehdy značným nedostatkem peněz, a tak již 1921 dosáhl obecní schodek výše 11 milionů Kč. Ani zvýšení daní a zavedení nových dávek neomezilo ztráty obecního hospodářství, v němž vykazovalo zisk pouze lesní a rybniční podnikání. Také národnostní a sociální poměry ve městě se v prvních letech mladého státu vyznačovaly neklidem. V roce 1920 došlo ke střetnutím mezi českými a německými občany a v prosinci ochromila tramvajovou dopravu a výrobu v některých továrnách stávka, organizovaná místními představiteli sociálnědemokratické levice.

Navzdory těmto obtížím se České Budějovice, které 1921 vykazovaly 43 000 obyvatel, dosti rychle přizpůsobily novým poměrům. Poměrně nízký počet občanů hlásících se k německé národnosti (necelých 7 500) dovoloval, aby se úřední řečí města stala pouze čeština. Přesto se vztahy mezi oběma národnostmi brzy uklidnily a na rozdíl od jiných oblastí zde převážila vůle ke spolupráci. Roku 1921 převzalo město do své správy veřejnou knihovnu a muzeum, v němž se tehdy prosadilo regionální zaměření na sběr dokladů i z českého prostředí. V roce 1927 se v Českých Budějovicích uskutečnila velká národopisná výstava. Rozvoj české kultury podporovala řada místních spolků a sdružení. Okresní osvětový sbor vykonal v meziválečné době stovky přednášek. Působila tu Jihočeská Theléma, význačná skupina překladatelů, soustředěných kolem profesora Karla Šafáře (1889—1970). Sdružení jihočeských výtvarníků uspořádalo od svého vzniku 1922 řadu výstav. V složité finanční situaci bylo Jihočeské divadlo, založené 1919, neboť divadelní družstvo se o tři roky později rozpadlo. Počtem 14 středních škol se České Budějovice řadily hned za Prahu a Brno. Pod Černou věží byl 1926 postaven pomník J. V. Jirsíka, poslední dílo Josefa Václava Myslbeka (1848—1922), a před radnicí později pomník A. Zátky od Bohumila Kafky (1878—1942). Z nových veřejných budov, postavených ve městě mezi dvěma světovými válkami, stojí za zmínku především novostavba Záložny českobudějovické, dokončená 1936. Na sportovní areál byl upraven Sokolský ostrov, kde vznikla velká sokolovna.

Všechny průmyslové podniky ve městě těžce postihla hospodářská krize na počátku 30. let 20. století. Více než 1 200 lidí, z nichž jen 460 dostávalo podporu, se 1930 ocitlo bez práce. Město, jehož rozpočtový schodek dosáhl již 20 milionů Kč, jim nemohlo pomoci. Ke všemu ještě 1934 muselo být městské zastupitelstvo v důsledku neshod politických stran rozpuštěno a na radnici byl dosazen vládní komisař A. Soumar. Nové zastupitelstvo bylo zvoleno 1937 a starostou se stal A. Neuman, představitel národních socialistů, ve městě tradičně nejsilnějších.

V květnu 1938 úspěšně proběhla akce Jižní Čechy armádě. Za získané peníze bylo pro armádu zakoupeno 6 pozorovacích letadel. Ani další akce na obranu republiky, uspořádaná ještě v září, nemohla nic změnit na tom, že 15. 3. 1939 obsadila německá armáda i České Budějovice. Za starostu byl dosazen F. David a svá sídla si ve městě zřídily represivní složky okupačního aparátu, mezi nimi i gestapo. Během okupace se mnoho vlastenců zapojilo do protinacistického odboje. Část z nich ztratila život na popravištích nebo v koncentračních táborech. Někteří občané města bojovali na frontách proti nacistům. V dubnu 1942 odvezl transport do Terezína 909 židovských obyvatel města a okolí. Téhož roku byla odstraněna i zdejší synagoga. Ke konci druhé světové války, 23. 3. 1945, postihlo České Budějovice, které byly důležitým komunikačním uzlem, ničivé letecké bombardování.

Dne 5. 5. 1945 převzal moc ve městě Krajový národní výbor v čele s R. Burešem, 9. 5. vstoupily do Českých Budějovic jednotky Rudé armády, zatímco americké vojsko se zastavilo na dohodnuté demarkační linii jihozápadně od města. Prvořadou poválečnou potřebou se stala obnova postižených částí Českých Budějovic a odstranění škod napáchaných v hospodářství, školství i kultuře. Bylo opraveno 190 domů, mezi nimi budova Jihočeského divadla, a nově zřízeny některé kulturní ústavy jako vědecká knihovna či galerie. Potrestání nacistů a jejich spolupracovníků bylo svěřeno mimořádnému lidovému soudu, který se od 3. 9. 1945 zabýval proviněním mnoha desítek osob. Nejzávažnější změnou bylo ukončení vzájemného soužití českého a německého obyvatelstva ve městě. Odsun Němců zde postihl na 6 000 občanů.

V prvních poválečných volbách v květnu 1946 získali nejvíce hlasů národní socialisté. Přívrženci komunistické strany zůstali v menšině, třebaže na předměstích Českých Budějovic dosáhli značných úspěchů. Své postavení však cílevědomě upevňovali především ve střetech se sociálnědemokratickou stranou, kterou zastupoval poslanec Mirko Sedlák (1913—1981). I když komunisté v únoru roku 1948 městskou správu zcela ovládli, známějšími se stali dva jejich českobudějovičtí spolupracovníci z nekomunistických stran, A. Neuman a J. Plojhar, jmenovaní 25. 2. 1948 ministry Gottwaldovy vlády. Činnost akčních výborů „obrozené“ Národní fronty ve městě neblaze předznamenala další vývoj, zejm. perzekuci odlišně smýšlejících občanů.

Od 1. 1. 1949 se České Budějovice staly střediskem nově zřízeného Českobudějovického kraje, později (1960) Jihočeského kraje. Pokračující industrializace, která jen výjimečně brala ohled na ekonomickou efektivnost a jejímž nejvýraznějším projevem ve městě bylo vybudování slévárny Škoda v 1. pol. 60. let, se stala zdrojem nových pracovních příležitostí. Město, ve kterém 1945 žilo 51 000 obyvatel, se tak napořád rozrůstalo. Velmi tíživou se proto stávala bytová situace. Na počátku 60. let byl jen každý jedenáctý byt vybaven ústředním nebo etážovým topením. Panelová sídliště, stavěná od pol. 60. let a v ještě větší míře v dalších dvou desetiletích, trpěla znečištěním životního prostředí z průmyslových závodů a tepláren, zasahujícím i rozsáhlé okolí města, nedostatečným vybavením službami a později i nedostatečnou údržbou. Rozvoj Českých Budějovic jihozápadním směrem omezilo vojenské letiště, jež svým provozem neúměrně zvyšovalo hlukovou hladinu jižní části města. Cenné historické centrum bylo 1952 prohlášeno památkovou rezervací, ale tento čin znehodnocovaly pozdější necitlivé zásahy jako zbudování politické školy (dnes sídlo Konzervatoře) či přestavba někdejší kavárny U Volbrechtů.

Jistou naději na změny, které by umožnily i svébytný vývoj Českých Budějovic s ohledem na jejich specifické potřeby, zmařila intervence sovětských vojsk, jejichž jednotky vstoupily do města v ranních hodinách 22. 8. roku 1968. Následující léta tzv. normalizace znamenala návrat do zdánlivě už překonané minulosti, jak to symbolizovaly monumentální pomníky Vladimira Iljiče Lenina (1870—1924) a Klementa Gottwalda (1896—1953), postavené ve městě. Do této doby také spadá zrušení trolejbusové dopravy a její nahrazení autobusovou, jehož důsledkem bylo podstatné zhoršení životního prostředí ve městě. Přes tyto nepříznivé okolnosti se město nadále extenzivně rozrůstalo; 1989 se počet jeho obyvatel přiblížil ke 100  000. Od počátku 70. let se na českobudějovickém Výstavišti každoročně pořádá zemědělská výstava Země živitelka. Na místě nerealizovaného vysokoškolského areálu vzniklo Jihočeské biologické centrum Československé akademie věd, sestávající z několika ústavů.

Listopadová revoluce roku 1989 umožnila návrat městské správy do rukou voleného zastupitelstva, navazujícího na někdejší tradici občanské samosprávy. Prohlášení Českých Budějovic statutárním městem podle zákona č. 367 z roku 1990 dovolilo mj. volit do jeho čela primátora. Do 2017 se uskutečnily osmery komunální volby, z nichž z počátku vycházela vítězně Občanská demokratická strana.  V roce 2010 zvítězilo hnutí Občané pro Budějovice, v roce 2014 hnutí ANO.  V úřadu primátora se vystřídali Miroslav Beneš (* 1956) z Občanské demokratické strany, Jaromír Talíř (* 1950) a Miroslav Tetter (1938—2021), kteří reprezentovali Křesťanskou a demokratickou stranu – Československou stranu lidovou a Juraj Thoma (*1969), který vedl hnutí Občané pro Budějovice. Od 2014 je v úřadu primátora Jiří Svoboda (* 1959) z hnutí ANO. Osamostatnění některých obcí, které byly dříve součástí města (Dobrá Voda), se však spolu s dalšími faktory projevilo v poklesu počtu obyvatel. K nejprospěšnějším činům náleží zřízení Jihočeské univerzity 28. 9. 1991, zakládající novou vzdělanostní tradici Českých Budějovic. Značný kulturní přínos znamená každoroční pořádání Hudebních slavností Emy Destinnové. Změny vlastnické struktury, jak je přinesly procesy privatizace a restituce, se promítly i do vnější podoby města úpravou mnoha domů, oživením ulic a vytvářením nových obchodních zón, i když se nepodařilo zabránit některým necitlivým stavebním zásahům; nenahraditelnou škodu způsobila zkáza Červeného dvora. Vzhledu města a potřebám jeho obyvatel prospěla úprava parku Na Sadech a Sokolského ostrova, přestavba zimního a fotbalového stadionu, zřízení multikina aj. Roku 2000 se České Budějovice opět staly metropolí Jihočeského kraje a sídlem hejtmana. Úspěšně se město dokázalo vyrovnat s následky povodně, která je těžce postihla v srpnu 2002. Otevřením hranic se České Budějovice staly vyhledávaným cílem zahraničních návštěvníků a zaujaly znovu postavení, jaké jim na spojnici mezi středem české kotliny a Podunajím v dějinách vždycky náleželo. Že jsou si jeho občané tohoto postavení vědomi, dali najevo v referendu o přistoupení k Evropsk​é unii v listopadu 2003 více než 78 % kladných hlasů.