Sdružení jihočeských výtvarníků

Sdružení jihočeských výtvarníků se ustavilo po nezdařeném pokusu 1922 až z iniciativy malíře O. Matouška a architekta K. Chocholy 24. 10. 1925 v českobudějovické kavárně U Volbrechtů. Deklarovaným účelem bylo pěstování vzájemných styků mezi členy spolku, hájení jejich ideových a hmotných zájmů a podporování výtvarné práce členů. Finanční prostředky sdružení získávalo z členských příspěvků, ziskem z výstav a vydaných publikací, z přednášek, darů a subvencí. Sdružení rozeznávalo několik kategorií členů. Čestnými členy se stávali zasloužilí výtvarníci jednohlasně zvolení valnou hromadou, např. František Bílek (1872—1941), Jan Kojan (1886—1951), Ludvík Kuba (1863—1956) a Richard Lauda (1873—1929). Pro práci sdružení byli rozhodující přispívající členové (62—169) a hlavně řádní členové z řad činných výtvarníků (20—72). Jako spiritus rector organizační činnosti sdružení vystupoval po celé období jeho existence O. Matoušek.

Do 1950 Sdružení jihočeských výtvarníků představovalo nejpočetnější i nejvýznamnější regionální organizaci výtvarníků na území jižních Čech, která řídila a organizovala výtvarnou i osvětovou činnost. Svými cíli navázalo na pokrokový krajinářský program Umělecké besedy v Praze. Deklarovaný národní a lidový charakter tvorby sdružení patřil k základním znakům jeho ideového a uměleckého programu. Pokus o sloučení sdružení se skupinou výtvarníků Linie se koncem 1939 nezdařil, neboť Linie žádala přijetí všech svých členů bez výběru, ale Sdružení jihočeských výtvarníků trvalo na rozhodnutí, že přijme každého jejího člena pouze na základě svých stanov. Názorová opozice mezi Sdružením jihočeských výtvarníků a Linií přispěla k oživení kulturního života ve 30. letech. V období 1925—1949 uspořádalo sdružení celkem 172 výstav ve většině jihočeských měst a dále mj. i v Praze, Brně, Bratislavě, Klatovech a v Plzni. Po 1945 vystavovalo také v řadě vesnic a továren. Od zvláštního čísla v pražském uměleckém časopisu Veraikon (1925), věnovaného činnosti Sdružení jihočeských výtvarníků a tvorbě jeho členů, si sdružení postupně vytvořilo vlastní ediční zázemí, reprezentované 1934—1941 sborníky výtvarného umění Práce, 1947—1948 vznikla publikace Umění jižních Čech. Poslední rok činnosti se uzavřel katalogem členské výstavy Sdružení jihočeských výtvarníků 1949. Vedle reprezentačních prací celého kolektivu výtvarníků publikovalo sdružení výběr z individuální tvorby Karla Štiky (1898—1975) Cesty, Pět krajin, O. Matouška Zborov, Bachmač, Náš voják, Kresby z koncentráku, Jihočeské postavy a jiných umělců a připravilo řadu členských grafických a keramických prémií, jejichž autory byli Bohumil Dobiáš starší (1905—1964), Jan Vítězslav Dušek (1891—1966), Antonín Homolka (1909—1964), O. Matoušek, Alois Moravec (1899—1987), A. Novák, K. Štěch, K. Štika aj. Přičinilo se též o vydání monografií J. Kojana a Julia Bouse (1878—1944), o vytištění umělecky hodnotných pohlednic a řady dalších publikací. Ediční podniky sdružení měly svůj význam nejen z hlediska regionální výtvarné tvorby a estetiky, ale i z hlediska vývoje krajové poezie a prózy. Své práce v nich publikovali L. Stehlík, Jos. Bartuška, B. Janoušek aj.

Od počátku své činnosti usilovalo Sdružení jihočeských výtvarníků o vybudování vlastní kanceláře, klubových místností, výstavní síně se stálou prodejnou prací svých členů a o zřízení městské či krajské galerie v Českých Budějovicích. Kancelář spolku se v průběhu vývoje několikrát stěhovala. První prodejna prací členů Sdružení jihočeských výtvarníků byla otevřena hned v počátcích činnosti spolku v provozních místnostech papírnické firmy Arnold v Českých Budějovicích. Od 1945 získalo sdružení od Místního národního výboru v Českých Budějovicích dům č. 38 na náměstí Přemysla Otakara II., kde byly adaptací vytvořeny vhodné výstavní prostory, položen základ k vybudování Domu umění a vytvoření stálé městské galerie, jež byla slavnostně otevřena 11. 5. 1947.

Po roce 1945 se stalo Sdružení jihočeských výtvarníků jediným výtvarným spolkem v regionu. Jeho tvorba se začínala značně politizovat v duchu dobové estetiky tzv. socialistického realismu. Vedle vlastní výtvarné činnosti organizovalo sdružení 1946—1947 Lidovou školu umělecké výchovy, jeho členové přijímali 1948—1949 tzv. kulturní patronáty v okresech i závodech a rozvíjeli některé další formy prosazující se komunistické kulturní politiky v oblasti výtvarné tvorby.

V období 1940—1949 zajišťoval spolek udílení jihočeských výtvarných cen, jejichž držiteli se stali J. Kojan (1940), O. Matoušek (1941 a 1949), A. Moravec (1942), J. V. Dušek (1943), A. Träger (1945), K. Chochola (1946 in memoriam), K. Štěch (1947), Bohumil Ulrych (1893—1948; in memoriam 1948).

Celostátní vývoj usilující o sjednocení organizací výtvarníků ovlivnil i další činnost Sdružení jihočeských výtvarníků. Dne 17. 10. 1949 se ustavil na výborové schůzi přípravný výbor krajského střediska Svazu československých výtvarných umělců v Českých Budějovicích pod předsednictvím K. Štěcha. Valná schůze Sdružení jihočeských výtvarníků přijala 21. 1. 1950 usnesení o zastavení veškeré veřejné i výstavní činnosti. Sdružení postoupilo nové organizaci stálé výstavní místnosti Domu umění, kancelář spolku a veškeré zařízení. Sdružení jihočeských výtvarníků úředně zaniklo k 31. 12. 1950 a jeho členové z větší části přešli do českobudějovického střediska Svazu československých výtvarných umělců, který se podřídil zásadám kulturní politiky Komunistické strany Československa.