loutkářství a loutkové divadlo

Počátky loutkářství v Českých Budějovicích jsou spojeny s érou kočovných loutkářů, jmenovitě s rodinami Kopeckých, Dubských a Lagronů, které byly navzájem spřízněny. V prosinci 1856 vystoupil ve městě se svým divadlem Václav Kopecký (1801—1871), syn Matěje Kopeckého (1775—1847). V 80. letech 19. století zajížděla do města Arnošta Kopecká (1842—1914), vnučka M. Kopeckého. Kromě výrazného hereckého talentu se její jevištní projev vyznačoval citem pro hru s loutkou. Od 1891 hrával pravidelně po budějovických hostincích Václavův syn Jindřich (1846—1927). S manželkou Marií, roz. Charvátovou (1850—1921), původem z Českých Budějovic, hrál své loutkové produkce, v nichž nechyběla postava Kašpárka a Šimlíčka, nejčastěji v hostinci Česká chalupa v České ulici. Součástí jeho produkcí bylo i vystoupení mechanických loutek a hra na flašinet. Po skončení aktivní činnosti (poslední představení, směšnohru Král ušatý, odehrál 1918) prodal loutky a divadelní fundus tělocvičné jednotě Sokol I a ve městě se usadil natrvalo. Závěr svého života prožil v zahradním altánu restaurace Bílá růže na Mariánském náměstí, odkázán na milodary občanů města. Zemřel v městském chudobinci. Jeho loutky se staly součástí sbírek Jihočeského muzea.

Současně s J. Kopeckým i po jeho smrti hrál loutkové divadlo ve městě Hynek Dubský (1875—1952), manžel Jindřichovy neteře Albíny. Nejpopulárnějším z třetí dynastie loutkářů působících na každoročních produkcích v Českých Budějovicích byl strakonický rodák Antonín Lagron (1852—1928). Tradice loutkářství Lagronů sahají až do 1725. Repertoár kočovných loutkářů, hrajících s marionetami, zahrnoval staré české hry (např. Posvícení v Hudlicích, Lešetínský kovář, Berounské koláče) a hry s Kašpárkem.

Loutkové divadlo Sokola I a Sokola II spolu se suchovrbenskou loutkovou scénou a sdružením YMCA tvořily 1915—1935 pilíře loutkářství v Českých Budějovicích. Sokol I se 1923 přestěhoval do sokolovny za Besedou českobudějovickou v Otakarově ulici, kde na nově zřízené loutkové scéně uváděl průměrně 30 představení ročně. Spolek působil pod vedením okresního školního inspektora R. Vondrušky a na repertoáru měl i loutkovou operu O rytíři Šnofoniovi. Pro toto divadlélko vytvořil v 2. polovině 20. let návrh na proscénium českobudějovický architekt K. Chochola. Po druhé světové válce se divadelní spolek pokusil na krátkou dobu obnovit svou činnost. Sokol II působil v Národním domě na Lineckém předměstí a činnost ukončil 1948. Ve 20. letech ve městě dále hrála loutkové divadlo Národní jednota pošumavská a Dělnická tělocvičná jednota. Hlavní cíl spolkové činnosti spočíval v pobavení a poučení dětského publika, ale tento druh divadla se těšil velké oblibě i u dospělého diváka. V době první republiky byla velmi populární rodinná loutková divadla, pro která se sériově vyráběly loutky, dekorace i rekvizity – jednalo se o zmenšeniny klasických loutkových scén. Ve 30. letech byla v parku Háječek postavena tzv. Kopeckého chata, kde správce parku Vilém Hnilička (1896—1957) pravidelně hrál spolu s dalšími loutkáři divadelní představení pro děti. Později se věnoval výrobě loutek – marionet.

V období 1935—1945 hrála Kampfova loutková scéna v kavárně Metropol na Mariánském náměstí, divadélko Svět loutek v Pětidomí v restauraci U Holšánů, za okupace pak v hotelu Grand u nádraží. Svět loutek hrával pravidelně o sobotách a nedělích, každý týden uváděl novou premiéru. Repertoár tvořily pohádky jako např. Červená Karkulka, Jak se strašidla zadejchala, Kašpárek učí Matěje. Ve 40. letech působila ve městě Loutková scéna Petrinum – U Petrinů vedle kostela Růžencové Panny Marie, mezi jejíž nejúspěšnější inscenace se zařadilo nastudování pohádky Míček Flíček a hry českobudějovického rodáka L. Cibuzara Jak Janička zachránila bezhlavého rytíře. Ve 40. letech pořádal loutková představení soukromý provozovatel František Jinderle v Komenského ulici, kam chodily děti z blízké školy v Matici školské.

Vývoj loutkářství a loutkového divadla ve městě podstatně ovlivnilo 1949 založení stálé loutkové scény v Hradební ulici, která vznikla profesionalizací Loutkové scény města Českých Budějovic. Nadále se loutkovému divadlu věnovaly také amatérské spolky: např. Loutkové divadlo Závodního klubu ČERZ, činné 1954—1957. V 60. letech vznikla Stínohra (loutkářský soubor vojenského útvaru ČB), jejichž inscenace O milionáři, který ukradl slunce a Kouzelná křída byly prezentovány na celostátní přehlídce Loutkářská Chrudim. V 1977 založily učitelky mateřských škol loutkářský soubor vystupující od 1983 pod názvem Bodlinky. Využívaly plošných loutek, často vlastní výroby. Ke konci 80. let vznikly loutkové soubory Kuťásek a Černé divadlo. Po 1989 vznikaly nezávislé divadelní společnosti, které využívaly různé druhy loutek či prvky loutkového divadla (Kvelb, Studio dell´arte aj.). Loutkové principy nadále uplatňuje v některých svých inscenacích i scéna Malého divadla v Hradební ulici.