Eltschkner Antonín

Vystudoval gymnázium v Litomyšli, bohosloví v Praze a v Římě, kde 1905 získal doktorát teologie i kněžské svěcení. Působil 1905—1910 jako kaplan či administrátor (Svojšín, Plzenec) i jako katecheta 1910—1926 na školách v Doubravce, Kolíně, pražských Vinohradech. Zastával řadu dalších církevních úřadů, mj. byl od 1926 členem, 1947—1955 děkanem a 1955—1961 proboštem Metropolitní kapituly u svatého Víta v Praze, v roce 1931 působil jako generální vikář pražské arcidiecéze; 1933 byl ustanoven oficiálem arcibiskupského církevního soudu a papežem byl jmenován pražským světícím biskupem; biskupské svěcení přijal 19. 3. 1933 v Praze.

Byl též členem zemské školské rady (od 1928), v Praze spoluzakládal 1902 esperantský spolek a od 1926 byl předsedou Ligy katolických esperantistů v Československu (v biskupském znaku měl zelenou pěticípou hvězdu se žlutobílým křížem, symbol katolických esperantistů). Byl též literárně činný.
V zastoupení nemocného biskupa Š. Bárty vypomáhal se správou českobudějovické diecéze, i proto jej 1940 Svatý stolec jmenoval jeho nástupcem, ale pro nesouhlas německých okupačních orgánů, které požadovaly duchovního německé národnosti, pražského světícího biskupa Johanna Nepomuka Remigera (1879—1959), nemohlo být jmenování vyhlášeno. I nadále však vykonával nezbytné biskupské funkce v diecézi, kterou do 1947 oficiálně řídil generální vikář. Ani po 1945 nemohl biskupský úřad převzít, neboť za nového správce jihočeské diecéze byl vybrán J. Hlouch.
Od počátku 50. let 20. století do 1965 byl jediným katolickým biskupem v českých zemích, který mohl veřejně působit (složil slib věrnosti republice) a tak vykonával biskupské funkce ve všech českých i moravských diecézích. Nemocný a téměř slepý strávil zbytek života v Mikulově a v Brně. Pohřben byl 27. 2. 1961 do kapitulní hrobky na hřbitově u svaté Markéty v Břevnově.