církevní správa

Počátky budování církevní správy na území Českých Budějovic spadají do doby utváření nezávislé samostatné církevní organizace v rámci českého státu. Původní systém, založený na rozsáhlých velkofarnostních obvodech spravovaných prostřednictvím arcijáhenství, v jejichž čele vykonávali již od 60. let 12. století dohled nad duchovenstvem pražskými biskupy ustanovovaní arcijáhnové, doznal ve 13. a 14. století výrazných proměn. Pražská arcidiecéze byla ve 14. století rozčleněna na 10 arcijáhenství, která se dále členila do 53 děkanátů, v jejichž čele stáli děkani volení z řad farářů příslušného obvodu (od pol. 14. století byli jmenováni arcibiskupem). Jim také příslušela odpovědnost za náboženský život svěřeného okrsku. Postupem času byly zřizovány další správní mezičlánky, které se ve 2. pol. 14. století postupně proměnily na trvalé úřady. Základní správní jednotku celé církevní správy tvořila farnost v čele s farářem, jehož úkolem bylo sloužit bohoslužby, kázat, udílet svátosti a pohřbívat.

V období před husitskou revolucí tvořily České Budějovice spolu s blízkým okolím jediný farní obvod se sídlem u kostela svatého Mikuláše, k němuž přináležel též filiální kostel svatého Prokopa. Správně spadal do bechyňského děkanátu a bechyňského arcijáhenství. Farářové tohoto počátečního období nejsou známi; jmenovitě se objevuje až 1323 farář Budlin. Nejvýznamnějším českobudějovickým duchovním správcem před 1419 byl farář Bohuněk (Bohunco, asi 1330—1406), který během půlstoletí svého působení na českobudějovické faře (1355—1406) přispěl k završení církevněsprávní struktury farnosti a podporou liturgického rozvoje kostela svatého Mikuláše se zasloužil o růst vážnosti farního beneficia. Velikost farního obvodu vyžadovala, aby farář měl další pomocníky, tj. vikáře, kteří přejímali část jeho spirituálních úkolů. Nejpozději do 1337 byli tito vikáři 2, později 3. Jejich hmotné zabezpečení zajišťoval zčásti farář, zčásti pro ně byly určeny rentovní platy. Další skupinou faráři podřízených duchovních byli oltářníci – kněží plnící mešní povinnosti u příslušných pobočných oltářů, kteří se podíleli i na dalším liturgickém dění v kostele. Do této skupiny náleželo v závěru předhusitské doby 16 osob ve farním kostele svatého Mikuláše a dále po jednom v kapli svatého Jakuba a v kostele svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele. Hmotné zabezpečení oltářníků bylo dáno rentovním platem stanoveným při založení příslušného oltářního beneficia. Při farním kostele působil také kazatel a sakristián, který měl dohled nad liturgickými předměty uloženými v sakristii; zvoník a kostelníci k duchovnímu stavu nepatřili. Pod přímou farářovu správu spadalo více než 20 osob. Plná institucionalizace církevního života na správní rovině, dovršená ještě před koncem 14. století, přispěla i k politické stabilitě města a k jeho důvěryhodnosti v očích arcibiskupa, který 1396 předal českobudějovické městské radě právo stíhat veřejně se provinivší kněze a kleriky.

Husitské války nepřinesly žádné větší zásahy do struktury církevní správy na území Českých Budějovic; zejm. v 16. století se však i zde začal projevovat nedostatek duchovenstva. K významným správcům městské farnosti patřil v této době především Jan Hayder (1470 nebo 1480—1549), který byl nejprve 1514 jmenován českobudějovickým farářem a poté 1533—1547 se stal prvním budějovickým děkanem.

Výraznější změny tohoto uspořádání přinesla až pobělohorská reorganizace duchovní správy v zemi. Na místo starších arcijáhenství a děkanátů byly v Čechách nově zřizovány vikariáty, jejichž správní obvody byly vymezeny v souladu s krajskými hranicemi. Vikáři vystupovali ve svém správním obvodu jako zástupci biskupa, z jehož pověření také dohlíželi na duchovenstvo. Územní rozsah jednotlivých vikariátů se postupně měnil, např. 1725 bylo součástí budějovického vikariátu vedle českobudějovického děkanství ještě 20 dalších farností: Borovany, Boršov, Doudleby, Dubné, Hojná Voda, Hosín, Kamenný Újezd, Ledenice, Lišov, Nové Hrady, Pištín, Rudolfov, Rychnov u Nových Hradů, Střížov, Stropnice, Strýčice, Trhové Sviny, Velešín, Zahájí, Žumberk.

Další změny se prosadily v souvislosti se zřízením biskupství 1785 v Českých Budějovicích, v jehož rámci se důležitým článkem církevní správy stala souběžně ustavená katedrální kapitula a biskupská konzistoř. Již 1789 byla diecéze nově uspořádána – z původních 16 vikariátů bylo utvořeno 5 arcikněžství (arcipryšství) s 30 vikariáty; jedním z nich bylo i budějovické arcikněžství zahrnující 8 vikariátů (Benešov nad Černou, Český Krumlov, Hluboká nad Vltavou, Kaplice, Nové Hrady, Rychnůvek, Soběslav, Třeboň). V roce 1857 došlo k další reorganizaci správy diecéze, jejímž výsledkem bylo rozšíření počtu arcikněžství (8) i vikariátů (34). Zmenšené českobudějovické arcikněžství 1857—1945 tvořily 4 vikariáty: Hluboká nad Vltavou, Soběslav, Týn nad Vltavou a Vodňany. Nově byl ustaven generální vikariát, jehož součástí se stalo budějovické děkanství spolu s proboštstvím v Jindřichově Hradci a arcijáhenstvím v Českém Krumlově (1914—1917 sem byla začleněna rovněž města Domažlice, Klatovy, Písek a Tábor). V rámci dalších úprav církevní správy bylo 1952 zrušeno českobudějovické arcikněžství, zahrnující 3 vikariáty – Hlubokou, Soběslav a Tábor, de facto přestal plnit svou roli i generální vikariát (definitivně byl zrušen až 1993). Dále byla nově uspořádána vikariátní síť, kterou dodnes tvoří celkem 10 vikariátů, včetně vikariátů České Budějovice – venkov a České Budějovice – město. Městský vikariát dnes tvoří celkem 5 farností: k nejstarší českobudějovické farnosti u kostela svatého Mikuláše (1297), zahrnující původně celý areál města a jeho okolí, přibyla nejprve fara při kostele Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě (1858; ale již od 1777 zde působili sídelní kaplani, kteří tu vykonávali samostatnou duchovní správu včetně vedení matrik), dále pak farnost při kostele svatého Jana Nepomuckého na Lineckém předměstí (1. 1. 1925). Čtvrtá farnost ve městě byla zřízena 1. 7. 1990 při kostele svatého Vojtěcha ve Čtyřech Dvorech a poslední, pátá farnost v obvodu města byla ustavena 1. 12. 1995 v Suchém Vrbném při kostele svatého Cyrila a Metoděje. V roce 2014 působilo v duchovní správě všech pěti farností českobudějovického městského vikariátu celkem 18 duchovních (14 diecézních a 4 řeholní).

Samostatný oddíl církevní správy představovala od samého počátku správa řeholních konventů působících na území města, neboť závisela vždy na daném řádu a kongregaci, k níž českobudějovické řeholní domy náležely.