historiografie

Rukopisné kroniky místních měšťanů ze 16.—18. století byly sepisovány jen pro úzký okruh čtenářů. Prvním historickým dílem o Českých Budějovicích byla kniha M. Schichelia Puteus aquarum viventium (Studnice živé vody), vydaná 1665 k 400. výročí založení dominikánského konventu. Ve stejnou dobu projevil o České Budějovice zájem B. Balbín. Z písemností vypůjčených 1664 tajně z městského archivu zpracoval úvodní stať k zamýšlenému dílu Budvicensis historiae compendium, které zůstalo nedokončeno v rukopise. Na začátku 18. století uvažoval o sepsání dějin města někdejší místní kaplan J. F. Hammerschmidt, který 1715 připravil k tisku knihu sestavenou z kronikářských záznamů, opisů městských privilegií a přehledu dějin dominikánského konventu. Pro odpor městské rady zůstalo dílo v rukopise. Jako opožděná připomínka 500. výročí založení kláštera a města vyšlo 1767 rozšířené a do němčiny přeložené zpracování Schicheliovy knihy, jež pořídil Cyril Riga s názvem Erneuerter alter Gnaden Brunn.

První odborně pojatou studii o dějinách Českých Budějovic sepsal 1817 zdejší rodák, vyšebrodský cisterciák, profesor pastorální teologie a rektor univerzity Franz Xaver Maxmilian Millauer (1784—1840). V nevelké stati nazvané Über die Erbauung der k. Berg- und Kreisstadt Budweis in Böhmen (1817) pojednal kriticky o založení a počátcích města a uvedl na pravou míru nesprávné etymologie jeho jména. Millauerův vrstevník a krajan Mikuláš Kalina z Jäthenštejna (1772—1848) shromažďoval doklady o českobudějovických humanistech, ale k jejich literárnímu zpracování se dostal jen zčásti.

Přímo v Českých Budějovicích se zabýval historií města kriminální rada Matyáš Václav Klaudi (1778—1824) a pořídil bohatý soubor historických výpisků. Jeho rukopisu vydatně použili 1841 městští úředníci Franz Xaver Illing (1802—1879) a Franz Serafin Seyser (1810— asi 1853) ve společné práci Kurzgefasste Chronik der Königlich privilegierten und freien Berg- und Kreisstadt Budweis, z níž se podařilo vydat pouze dva svazky dovedené do 1619. Jen o málo hodnotnější byla kniha redaktora E. F. Richtera Kurzgefasste Geschichte der k. befreiten allezeit getreuen Berg- und Kreisstsadt Böhmisch Budweis, vydaná 1860.

Minulost Českých Budějovic vzbudila zájem i pražských historiků. F. Palacký v českobudějovickém archivu objevil a vydal jednak zlomek staročeské básně Alexandreis, jednak deník českého poselstva do Francie z 1465. V archivním průzkumu pokračoval Karel Jaromír Erben (1811—1870) a shledal materiál k důkladné studii o O. Puklicovi ze Vztuh, doplněné vylíčením převratu ve městě a Puklicovy smrti 1467 z pera jeho syna Jana.

Ve 2. pol. 19. století, za zostřujícího se národnostního zápasu, chtěla německá strana prokázat co největší podíl Němců na dějinách Českých Budějovic. Jejím cílům mělo přispět i historické bádání. Archivář K. Köpl zpracovával různé historické zajímavosti a otiskoval je v místních německých novinách. Roku 1901 vydal obsáhlou, ale jen k roku 1391 sahající edici listin a listů vztahujících se k městu. K souvislejšímu vylíčení většího časového úseku se však nedostal. V jeho díle pokračoval R. Huyer, výborný znalec archivních fondů. Sepsal bezmála 100 faktograficky cenných, ale do jisté míry nacionalisticky podbarvených statí. I když jeho podíl na českobudějovické historiografii je značný, nepřekročil hranice průpravných studií.

Čeští historikové byli ve značné nevýhodě, protože neměli vždy možnost pracovat přímo s prameny. Tak lze pochopit, proč jejich články z té doby měly často ráz kompilací. To platí i o většině samostatně vydaných publikací Adolfa Štvrtníka (1847—1926) a Leopolda Zeithammera (1834 až 1905). I když o historii Českých Budějovic projevili zájem schwarzenberští archiváři Theodor Antl (1860—1903), Hynek Gross (1859—1945), František Mareš (1850—1939) nebo historik Václav Novotný (1868—1932) a další, k sepsání šíře založených a vědecky zpracovaných dějin města nebyly reálné předpoklady.

Po 1918 se tento nepříznivý stav zlepšoval jen pomalu. Archivářem se stal literárně činný, ale odborně nepřipravený F. M. Čapek, kterého vystřídal školený archivář M. Burian. Také v Městském muzeu došlo k pronikavější změně až za ředitele F. Matouše a jeho spolupracovníka V. Denksteina. Roku 1928 byla při muzeu ustavena Vlastivědná společnost jihočeská. Na bádání se podíleli i někteří profesoři středních škol. R. Strnad se zaměřil na dějiny Českých Budějovic v období národního obrození a kolem 1848. O uměleckých hodnotách ve městě a nutnosti jejich ochrany soustavně a zasvěceně psal konzervátor A. Träger.

Německou vlastivědnou produkci v meziválečném období udržoval R. Huyer. Z dalších německých pracovníků byli literárně činní W. Böhm, Johann Endt (* 1869), Wilhelm Formann (1911—1984), Karl Franz Leppa (1893—1986) a někteří další. Knihkupec K. Kratochwil vydal 1930 za spolupráce Aloise Meerwalda (1886—1933) objemný Heimatbuch, nejsnáze přístupnou a často užívanou pomůcku k dějinám města.

Po 1945 se studium městských dějin soustředilo do tří hlavních pracovišť: 1. Jihočeské muzeum vedle své základní činnosti převzalo od 1955 vydávání Jihočeského sborníku historického, ve kterém např. publikovali B. Janoušek, J. Kubák, archivář Oldřich Šeda (* 1933), Z. Šimeček, středoškolští učitelé a regionální historici Václav Vondra (* 1929) a Miloslav Pecha (* 1934) nebo vlastivědný pracovník a redaktor F. J. Čapek. Badatelská práce muzea pod vedením K. Pletzera se zaměřila zejm. na poznávání středověkých a raně novověkých dějin. Zájem o studium moderních dějin stoupl koncem 80. let příchodem historiků mladší generace. Ivo Hajn (* 1964) se orientoval především na období rané industrializace, Jiří Petráš (* 1963) na soudobé dějiny a Leoš Nikrmajer (* 1969) na dějiny 19. století. Vlastivědné a popularizační práci se věnuje numismatik Jiří Chvojka (* 1943), autor publikace Město pod Černou věží (1992). Řadu nových poznatků, doplňujících mozaiku městské historie, zejm. z období předcházejícího založení města a středověku, přinášejí archeologické výzkumy, realizované od 1993 specializovaným pracovištěm Jihočeského muzea. Zkoumáním středověkého osídlení se zabývají Jiří Militký (* 1969) a Juraj Thoma (* 1969), obdobím pravěku Petr Zavřel (* 1954).

2. S rozvojem pedagogické fakulty a zejm. po založení Historického ústavu Jihočeské univerzity vzniklo další odborné pracoviště, jehož zaměstnanci publikovali řadu odborných studií i popularizačních článků k dějinám města v období 16.—20. století; dějinám Českých Budějovic byly věnovány i četné diplomové práce vzniklé pod jejich vedením. Ústav mj. spolupracoval na vydání 3. dílu Historického atlasu měst České republiky, který byl věnován Českým Budějovicím.

3. Tradičně se městským dějinám věnovali pracovníci archivů, reprezentovaní v druhé pol. 90. let zejm. Vlastimilem Koldou (* 1959) a nejmladší generací archivářů Pavlem Koblasou (* 1975) a Danielem Kovářem (* 1975), mj. autorů publikací Kniha o Černé věži (1997) a Ulicemi města Českých Budějovic (1998, 2005). D. Kovář samostatně publikoval Lázeňství na Českobudějovicku (1996), České Budějovice do kapsy, České Budějovice krok za krokem (1999), Příběhy budějovických pomníků (2000).

Základní význam pro badatele o dějinách města má rovněž regionální oddělení Jihočeské vědecké knihovny, kde od 1988 pod vedením Jana Mareše (* 1940) vznikl ucelený soubor materiálů k dějinám jižních Čech.

České Budějovice se staly předmětem zájmu také mimobudějovických historiků. Stavebním vývojem města se zabývali Eva Šamánková (1923—1996) a Jakub Pavel (1903—1974), autoři monografie České Budějovice (1979), Dobroslav Líbal (1911—2002), který mj. zpracoval stavebně historický průzkum středověkého městského jádra, Jan Muk (1935—1994) a Jiří Kuthan (* 1945). Studiu počátků města a vývoje městského hospodářství se věnoval Jaroslav Čechura (* 1952), Milena Borská-Urbánková (* 1928) zpracovala studii městské topografie a sociální skladby obyvatelstva, kulturním a hospodářským dějinám v 15.—18. století se věnovali např. František Šmahel (* 1934), František Kavka (1920—2005), Miloslav Volf (1902—1982), zatímco k poznání církevních dějin města přispěl zejm. J. Kadlec. Důležitou příručku k dějinám města představuje publikace K. A. Sedlmeyera (1903—1988) Budweis. Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel (1979, Miesbach), v mnoha ohledech navazující na někdejší Heimatbuch.

Profesionální historiky, archiváře, pracovníky muzeí, učitele dějepisu ze základních a středních škol, studenty i další zájemce o historii jižních Čech a krajského města sdružovala nejprve českobudějovická pobočka Československé historické společnosti při ČSAV a po 1989 i její nástupkyně Jihočeská historická obec (regionální pobočka Historického klubu – Sdružení historiků České republiky), která však v posledních letech nevyvíjí činnost. Zájemci o historii z řad veřejnosti se proto dnes soustřeďují v Historickém klubu při Jihočeském muzeu (1959), k poznávání dějin města přispívá i činnost Klubu přátel Českých Budějovic či Historicko-vlastivědný spolek v Českých Budějovicích, který se zaměřuje na vydávání regionální historické literatury, mj. od roku 2005 vydává Staré Budějovice, Sborník prací k dějinám královského města České Budějovice.

Hlavní publikační platformu pro dějiny města dnes představuje Jihočeský sborník historický, drobnější historické studie přináší od 1964 Výběr, časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech (původně Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích).