nájemní dům

Je výrazem specializace městské zástavby od počátku 19. století. Do té doby byly měšťanské domy polyfunkční, v jednom objektu se pracovalo, obchodovalo i bydlelo, čeleď přespávala bez zvláštního oddělení nebo příslušenství. Tento způsob přestal vyhovovat, když se města stala pracovním trhem pro příchozí z venkova a zaměstnavatel už ubytování neposkytoval. Pro město to znamenalo vlnu adaptací a nástaveb 2. pater, výstavbu dvorních traktů s byty osvětlenými a přístupnými z pavlačí, kde byly také umístěny suché záchody. Zároveň docházelo k diferenciaci standardu bytů. Chudí lidé bydleli v jedné místnosti, kde se i vařilo. Vzrůstající počet úřednictva a důstojníků vyžadoval reprezentativní oddělené byty. Bylo nutné vyřešit pohodlnější komunikace; schodiště se stalo znakem kvality domu. Adaptace těmto požadavkům nestačily, a tak se stavěl od základu nový nájemní dům jako zvláštní druh určený pouze k bydlení, kde v parteru zůstával nanejvýš obchod.

V Českých Budějovicích může být příkladem dům v Krajinské třídě č. 33. Byl postaven asi 1834, se světlým půlkruhovým schodištěm na litinových sloupech a s pavlačí na kamenných krakorcích ve dvoře. Majitel nebo honorace bydleli v 1. patře s okny do ulice, v tzv. piano nobile, kde byl umístěn někdy i balkon. Také nízké stropy přestaly vyhovovat. Byly zvyšovány na výšku 3 m, což 1886 dokonce předepsal stavební řád.

V Českých Budějovicích se činžovní domy stavěly zejm. na předměstích. Jednotlivé byty měly vysoké stropy, ale místnosti byly tmavé, protože proslunění se nepovažovalo za důležité. Hygiena se odbývala v kuchyni, pro vodu se muselo chodit k tzv. pumpičce na ulici. Teprve později byla zavedena vodovodní výlevka na chodbě, při schodišti společné záchody (až mnohem později pro každý byt oddělené). První obytné podlaží se stavělo jako tzv. zvýšené přízemí, hloubkové dispozice domů nutily využívat neosvětlené střední trakty jako tzv. alkovny, větrání a osvětlení chodeb řešily světlíkové šachty.

Luxusní nájemní dům podle návrhu A. Hübschmanna postavil 1914 Václav Kovařík (* 1885) v ulici U Tří lvů č. 5. Čtyřpatrový dům nad zvýšeným přízemím je zakončen okrouhlou terasou. Styl stavby odpovídá dekorativním počátkům modernismu. Tento dům měl v každém podlaží jeden byt s celkovou výměrou čtyř pokojů 86 m², kuchyň, lázeň, klozet a pokojík pro služku velký jen 5 m².

Se vznikem republiky se věnovala větší pozornost bydlení pro nejširší vrstvy obyvatelstva jako sociálnímu problému. Přijetí zákona o podpoře stavebního ruchu umožnilo stavět s dlouhodobými půjčkami. Stavební řád zmírnila řada úlev, světlá výška obytných místností se snížila na 2,6 m. Přesto se standard bydlení zlepšoval pomalu. V ulici Matice školské č. 18—34 postavil již 1921 Antonín Kubíček (* 1883) blok dvou až třípodlažních tzv. obecních domů, na způsob soudobých vídeňských dvorů (např. Karl-Marx-Hof), kde na uliční frontu s bránou uprostřed navazovala symetricky směrem k jihu dvě křídla. Každý byt měl jeden pokoj velikosti asi 20 m², kuchyň se spíží a záchod. Ve dvorech propojených klenutými průjezdy byly situovány zahrádky, kotce pro drůbež a na nábřeží Malše už v té době dětské hřiště. Do bytů se začal zavádět vodovod, splachovací záchody, při kuchyni spíž, později také koupelna, zvaná lázeň, a plyn. Z 1926 pochází další blokové uspořádání ve tvaru trojzubce obráceného k západu z čtyřpodlažních tzv. gážistických domů. Vzhledově honosnější blok byl postaven pravděpodobně podle návrhu architekta Bohumila Slámy (1887—1961) mezi ulicemi Nerudovou, Puklicovou a Františka Hrubína. V oficiálním modernistickém stylu jsou zdůrazněny horizontály rámování oken s cihelným režným zdivem podkroví nad široce vysazenou římsou, které opticky snižují výšku objektu. Byty vybavené lázní a některé i lodžií, jsou ale jen jednopokojové, s obytnou kuchyní. V Havlíčkově kolonii, zvláště v ulici Marie Vydrové byla postavena řada družstevních dvoupodlažních domů, některé (s podkrovím) od F. Petráše. Takové nízkopodlažní domy o 2 bytech byly postaveny také v Pětidomí, ale je sporné považovat je za nájemní. Ve 30. letech se již dbalo o oslunění obytných místností, příčné větrání, hygienické povrchy a některé moderní domácnosti byly elektrifikovány. Prostorná zahrada zůstávala stále pro většinu činžovních bytů nedostupná. Od počátku 30. let je souvisle zastavována nájemními domy Čechova ulice, v ní především čtyřpodlažní blok obytných domů Československé tabákové režie, od architekta K. Chocholy. V tomto bloku s věžovitými nárožími jsou už převážně dvoupokojové byty s balkony do dvora. Roku 1933 byl postaven v historickém centru v Krajinské třídě č. 11 Haišmanův dům s obchody v parteru a ordinací zubního lékaře v 1. patře od architekta J. Saláka, ale i zde jsou byty jen jednopokojové a dvoupokojové. Problém sociálních bytů však trval, koncem 30. let byl proto postaven ve Vrbenské ulici č. 4 pavlačový třípodlažní dům, který obsahuje pouze obytné kuchyně o velikosti 22 m² s předsíní, záchodem a spíží.

Po druhé světové válce se stal bytový problém ve zničené Evropě zvláště naléhavým. Byly požadovány nízké stavební náklady, ohled k současným hygienickým požadavkům, veřejná vybavenost a rychlost výstavby. Došlo k širšímu uplatnění předválečných architektonických, urbanistických a sociologických představ. V Českých Budějovicích našly odezvu při stavbě domů kolektivního bydlení, kde všechny služby včetně stravování a praní měly být spolu se společenským životem kolektivizovány. Byl to Koldům na Pražské třídě č. 19 (jedno z posledních použití pavlačí) a Experiment na Lidické třídě č. 5 a 7. Ale ještě 1950 byl postaven v Neplachově ulici č. 2, 4, 6, jakoby mimo toto úsilí, pohodlný dvoupodlažní dům s třípokojovými byty pro Báňskou a hutní společnost s francouzskými okny, lodžiemi a zimními zahradami v oknech k západu podle návrhu Emila Kovaříka (*1912) a M. Koněrzy. V té době vznikly pojmy sídliště, panelový dům (montovaná technologie výstavby) a občanská vybavenost. Zástavba je komponována nejprve do krátkých řad, posléze do souvislých zalomených meandrů. Zajímavé jsou tyto útvary příjemné čtyřpatrové výšky, zalomené v tupých úhlech při Staroměstské a Plzeňské ulici od B. Čepka, L. Konopky a A. Hlouška. Posléze se bytová zástavba zvyšuje na 9 podlaží u řadových a bodových domů a na 13 podlaží tzv. deskových domů, ve snaze co nejvíce využít pozemky a snížit náklady. Počet obytných místností byl diferencován od garsoniér po třípokojové byty. Vedle státem financované výstavby se od 1959 podílela na výstavbě také bytová družstva. Ta v několika případech stavěla domy do jisté míry atypické, např. blok domů v ulici Bedřicha Smetany z 1978 podle A. Malce. V novější době intenzita zástavby značně polevila. Forma řadové zástavby se změnila na izolovanou, téměř krychlového tvaru na způsob tzv. viladomů, které by měly spojovat komfort vilového bydlení v nájemních domech uprostřed zeleně, např. soubor čtyřpatrových domů z 2000 v ulici U Lesa na sídlišti Máj. Tamtéž v ulici Antonína Barcala byly postaveny 1998 náročnější terasové domy. Objevují se znovu tradiční sedlové nebo stanové střechy.