školství

Počátky rozvoje školství ve městě spadají již do 1. pol. 14. století, ale první písemný doklad o existenci dvoutřídní městské školy pochází až z 1373. Městská škola u kostela svatého Mikuláše spolu s českou školou u farního (později filiálního) kostela svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele na Starém Městě představovala až do příchodu piaristů a do počátku tereziánských reforem hlavní vzdělávací instituci ve městě. Do počátku 16. století zde působila také židovská škola u synagogy. Dobrou úroveň školy v předbělohorském období dokládají četné styky s katolickými, zejm. italskými a rakouskými univerzitami. Dozor nad školami vykonávali místní faráři spolu s městskou radou, jejíž vliv na školské záležitosti zesílil především v 16. století. Obě českobudějovické školy si udržely kontinuitu i v krajně nepříznivých podmínkách 17. století (třicetiletá válka, požár města, hospodářský i demografický úpadek), které měly za následek rovněž pokles úrovně městského školství. Vyšší vzdělávání získávali mladí Budějovičané v této době zpravidla na jezuitských gymnáziích (např. v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci a v Praze) a na zahraničních univerzitách.

Státní zásahy, prosazované ve školství po 1774, postupně proměnily strukturu i obsahové zaměření škol všech stupňů v rakouské monarchii. Základní stupeň školy představovala triviální škola, která byla v Českých Budějovicích zřízena z původní staroměstské farní školy, zatímco pro vzdělávání dívek byla určena triviální škola u svatého Mikuláše, která se oddělila od městské školy (1766). Výuka triviální školy zahrnovala vedle náboženství, čtení, psaní a počtů i základy praktické činnosti v zemědělství a v řemeslech. Vyšší stupeň v nové školské soustavě představovala hlavní škola, kde se vedle učiva triviálních škol probíraly i základy latiny, zeměpisu, dějepisu, přírodopisu, slohu, kreslení a měřictví. Absolvování trojtřídní (později čtyřtřídní) hlavní školy bylo předpokladem ke studiu na gymnáziu. V souvislosti s tereziánskými reformami nižšího a středního školství bylo v Českých Budějovicích 1762 založeno pětitřídní (později šestitřídní) piaristické gymnázium, při němž působila městská (od 1791 hlavní) škola. Ani zájemci o vyšší vzdělání již nemuseli odcházet z města, neboť 1803 v Českých Budějovicích zahájil činnost biskupský seminář a filozofický ústav. Školskou síť ve městě doplňoval industriální kurz při hlavní škole a od 1813 i kurz pro přípravu učitelů triviálních škol (preparanda), otevřený při hlavní škole.

Reformní úsilí 2. pol. 18. století přineslo řadu změn. Důležitým faktorem se stalo postupné prosazení povinné školní docházky šesti až dvanáctiletých dětí, nová struktura školské sítě a hlavně centralizace školské správy, kdy rozhodující kompetence přešly do rukou státu. Českobudějovické nižší školy byly řízeny místním farářem a zástupci města, které zajišťovalo jejich provoz po hmotné stránce. Základní správní jednotkou (školním okresem) se stal vikariát, který byl podřízen krajskému vizitačnímu školnímu komisaři; pro Budějovický kraj byl 1787 prvním školním komisařem jmenován Josef Kretzer. Ten dohlížel také na práci gymnázia (spolu s krajským hejtmanem); vyšší stupeň školské správy představovala zemská školní komise při českém guberniu.

Reforma z 1805 obnovila vliv církve na školství. Tento dualistický správní systém zůstal v podstatě zachován do 60. let 19. století. Státní a místní úřady měly zajišťovat školy hmotně a finančně, zatímco církev se znovu stala rozhodujícím činitelem v otázkách učebních plánů a vlastní náplně vyučování. Po státní linii byly českobudějovické školy řízeny místním magistrátem a okresním školním úřadem, podléhajícím zemské školní radě. Církevní dozor vykonával místní farář jako přímý nadřízený učitele, vyšší správní článek tvořil vikariát a okresní školní dozorce (vikář či děkan) podřízený biskupskému ordinariátu, který 1805—1869 pověřoval vždy některého z českobudějovických kanovníků důležitou funkci diecézního školního inspektora (scholastika). Období 1805—1848 se i ve školství vyznačovalo strnulostí a zakonzervováním stávajících poměrů. Nové změny podnítily až události roku 1848, kdy se součástí revolučního programu stala i otázka vyučovacího jazyka na školách, postavení učitelů a volání po celkové reformě školského systému.

Do počátku 60. let 19. století se školská síť v Českých Budějovicích rozrostla o některé nové školy. V roce 1860 českobudějovické školství tvořily vedle biskupského semináře tyto ústavy: osmitřídní gymnázium (437 studentů), při hlavní škole nově ustavený dvoutřídní učitelský ústav (1848—1851) s 93 studenty a trojtřídní nižší reálka (podreálka; od 1849) s 214 žáky, čtyřtřídní Krajská hlavní škola (od 1853) s 891 žáky, triviální škola na Starém Městě (428 chlapců) a čtyřtřídní dívčí škola, kterou navštěvovalo 627 žákyň. Důsledkem reforem prosazených po 1864 bylo prodloužení povinné školní docházky od 6 do 14 let, zrovnoprávnění obou zemských jazyků ve veřejném životě (ale vždy jen jeden z nich mohl být vyučovacím jazykem na škole), vznik nových školských úřadů a nové vymezení vztahu mezi státem a církví (1870 zrušen konkordát). Škola se s konečnou platností stala nekonfesijní institucí přístupnou všem bez rozdílu vyznání. Dozor nad školstvím a povolování nových škol přešly výhradně do rukou státních orgánů, ale zřizovateli škol se mohly stát za určitých podmínek i obce, různé spolky či církevní instituce. V čele školské správy stálo od 1867 obnovené ministerstvo kultu a vyučování, jemuž podléhaly zemské a okresní školní rady; nejnižší správní článek tvořily místní školní rady. V Českých Budějovicích byly ustaveny dvě okresní i místní školní rady: česká a německá.

Budování vlastního školství se ve 2. pol. 19. století stalo prvořadou otázkou pro budějovické Čechy a Němce. Rozvoj českého školství v Českých Budějovicích se před 1918 potýkal mj. i s nepřízní místního zastupitelstva, a proto připadla významná úloha při vzniku a zajištění nových českých škol ve městě zejm. českobudějovickému biskupství, ženským kongregacím, Besedě řemeslnicko živnostenské, Obchodní a živnostenské komoře, Záložně českobudějovické, Besedě českobudějovické, Matici školské a Dámskému spolku Ludmila. Obdobné spolky a instituce se angažovaly také na německé straně, např. při zřizování dívčích škol připadla důležitá role německému Dámskému spolku pro zřízení a vydržování dívčí pokračovací školy. Jejich činnost se stala jedním z pilířů dynamicky se rozvíjejícího českého i německého školství v Českých Budějovicích před 1918. Obě národní společenství věnovala velkou pozornost dívčímu vzdělání, které doposud končilo absolvováním pokračovacích kurzů při hlavní škole. Dívčí školy postupně vznikly na všech stupních nově vytvářené školské struktury ve městě (národní školy, odborné školy, lycea, učitelské ústavy) a ještě před 1918 se dívkám otevřela cesta i na dosud výlučně chlapecká gymnázia (1911—1912 Jirsíkovo gymnázium). Novým prvkem školské soustavy se staly opatrovny (mateřské školy), jejichž vznik byl umožněn po 1859 (první česká opatrovna vznikla až 1882 v ulici Bedřicha Smetany (od 1886 v domě U Svatého Josefa). Budějovičtí Češi a Němci si uvědomovali význam národního školství (pro děti od 6 do 14 let). Proto se snažili vybudovat v každé ze 4 školních čtvrtí, do nichž bylo město od 1879 rozděleno, a v přiškolených venkovských obcích vlastní školy obecné (pětitřídní; chlapecké, dívčí či smíšené) a na ně navazující trojtřídní školy měšťanské (chlapecké a dívčí). Absolvování měšťanské školy, navazující na předcházející hlavní školu, umožňovalo nejen vstup na různé druhy odborných škol, ale postačovalo i k přijetí na učitelské ústavy, zřizované rovněž v této době. Od 1903 mohly být při měšťanských školách otevírány tzv. jednoroční učební kurzy (při české škole byl první zřízen ve školním roce 1909—1910 jako 4. ročník měšťanské školy v Jírovcově ulici). Do struktury českobudějovického školství přibyly i umělecké školy a první speciální školské zařízení ve městě, ústav hluchoněmých.

Protože československý stát převzal po roce 1918 stávající organizaci školství, představovala nejvýraznější změnu ve struktuře českobudějovických škol redukce dosud protěžovaného a předimenzovaného německého školství ve městě, která se uskutečnila 1918—1923. Některé školy byly slučovány, jiné postupně zanikaly, řada školských zařízení byla přestěhována do náhradních objektů. Uvolněné školní budovy byly předány jednotlivým českým školám, jejichž síť ve městě se v meziválečném období dále rozšířila o školy, které vznikly buď transformací již stávajících ústavů (např. II. průmyslová škola strojnická či Spolkové reformní reálné gymnasium Jany Zátkové), nebo byly nově zřízeny (např. některé měšťanské a odborné školy či Spolkový československý ústav pro vzdělání učitelek domácích nauk). K nově vzniklým školám patřila od 1919 Samostatná veřejná pomocná škola v Českých Budějovicích, která do 1929 byla součástí IV. obecné školy v Mánesově ulici. Po několikerém stěhování se jejím sídlem stala budova ve Štítného ulici (od 1938; resp. od 1945). Rovněž školská správa doznala některých změn. V prvé řadě byla opuštěna dosavadní zásada dualismu správních orgánů podle národnostního klíče; školské úřady se staly společnými pro české i německé školy. Školské záležitosti v Českých Budějovicích tak spadaly v meziválečném období do kompetence jediného Okresního školního výboru a jemu podřízené Místní školní rady.

V roce 1945 byly všechny německé školy, jimž okupační správa přiřkla 1939—1945 důležitou roli v germanizaci města a okolí, uzavřeny a zrušeny. Činnost českých předválečných škol (veřejných i církevních) byla 1945—1948 dočasně obnovena v plném rozsahu. Následné reformy a reorganizace, k nimž se komunistický stát uchyloval po celé období 1948—1989, zcela od základů proměnily strukturu školství i v Českých Budějovicích. Na základě školského zákona z roku 1948 byly všechny typy škol nejprve zestátněny (církevní školy byly zrušeny) a začleněny do jednotné státní školské soustavy, zahrnující všechnu mládež od 6 do 15 let. Gymnázia se proměnila z osmiletých na čtyřletá, jejich nižší ročníky byly přičleněny ke dřívějším měšťanským školám. Ty se měly stát novým jednotným osmitřídním typem střední školy. Další právní úprava z 1953 definitivně odstranila rozdělení škol na stupně. Sloučením 8 tříd stávajících středních škol se 3 vyššími třídami nyní již zcela zrušených gymnázií vznikly tzv. jedenáctileté střední školy (v Českých Budějovicích byly takovéto školy tři: v České ulici, v Nové ulici a od 1958 i v Dukelské ulici). Když bylo 1960 základní vzdělání prodlouženo na 9 let, v Českých Budějovicích vzniklo celkem 12 úplných základních devítiletých škol. Na ně navazovaly 3 ročníky organizačně oddělené výběrové střední všeobecně vzdělávací školy, umístěné v prostorách dřívějšího Jirsíkova gymnázia na rohu ulice Fráni Šrámka a Jírovcovy ulice. Rovněž odborné školství prošlo po 1950 celkovou proměnou. V letech 1952—1958 bylo učňovské školství dočasně vyjmuto z jednotné školské soustavy. Po roce 1958 byly zřizovány učňovské školy (v Českých Budějovicích postupně vznikly 3), učňovská střediska při velkých závodech (např. Sfinx, Igla, Restaurace a jídelny či Potraviny) a odborná učiliště (např. Motor, Škoda, Pozemní stavby). Vyšší odborné vzdělání bylo možno získat na odborných školách a na čtyřletých vyšších odborných školách. Založením dvou fakult – pedagogické 1948 (resp. 1964) a zemědělské 1960 – byla školská síť na území města doplněna o poslední chybějící článek vysokých škol. Další změny, prováděné po 1968 a zejm. od 1973, kdy začala být připravována a postupně prováděna další reorganizace školské soustavy, vedly mj. k obnovení gymnázií, ke vzniku středních odborných učilišť a především k zavedení desetileté povinné školní docházky (1984).

V roce 1989 zajišťovalo na území města České Budějovice předškolní výchovu dětí (vedle jeslí) celkem 38 mateřských škol s kapacitou 2 150 míst. Školní vzdělání poskytovalo na nejnižším stupni 21 základních škol (z toho 5 čtyřletých a 16 osmiletých) se 14 412 žáky, 2 zvláštní školy (390 dětí), 20 středních odborných učilišť (3 831 učňů), 5 středních odborných škol (3 010 studentů), 4 gymnázia (1 316 studentů) a jedna Lidová škola umění (1 087 žáků). Předškolní zařízení a základní školy spadaly do kompetence městského národního výboru, resp. okresního národního výboru, zatímco střední školy a učiliště byly řízeny školským odborem krajského národního výboru a obě dvě vysoké školy v Českých Budějovicích kontrolovalo přímo ministerstvo školství.

Zatím poslední změny přinesl vývoj po 1989, kdy se radikálně proměnila celá struktura školství na území města i jeho správa. Spolu s magistrátním Odborem školství, mládeže a tělovýchovy (předškolní zařízení a základní školy) ji vykonává Odbor školství, mládeže a tělovýchovy Krajského úřadu Jihočeského kraje (umělecké školy, střední školy, odborné školy, vyšší odborné školy) a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (vysoké školy). Na území Českých Budějovic vznikla celá řada nových či staronových škol (státních, soukromých i církevních), měnily se názvy škol i jejich působiště a stoupal počet žáků; na druhé straně byly zrušeny některé školy a předškolní zařízení. Ve školním roce 2013—2014 působilo v Českých Budějovicích 27 mateřských škol (z toho 2 církevní a 1 soukromá) 15 základních škol (1 církevní), 35 vyšších a středních odborných škol (včetně jazykových škol). Dále zde bylo 6 gymnázií, 6 základních uměleckých škol (2 soukromé) a tři vysoké školy. Ve městě dále působilo 5 speciálních škol pro děti předškolního i školního věku: při Dětském centru Arpida v ulici U Hvízdala, při bývalém ústavu hluchoněmých v Riegrově ulici, ve Štítného ulici, v Zachariášově ulici a v nemocnici v ulici Boženy Němcové. 

Od roku 1991, resp. již 1968 v Českých Budějovicích působí Pedagogicko-psychologická poradna, která žákům, studentům, jejich rodičům i pedagogům poskytuje speciálně pedagogické, psychologické, poradenské, metodické a terapeutické služby, K 1. 1. 2006 se českobudějovická poradna, sídlící v Nerudově ulici, sloučila s obdobnými poradnami v Českém Krumlově, Písku, Prachaticích, Strakonicích a Táboře do nové Pedagogicko-psychologické poradny České Budějovice.