biskupský seminář

V čele biskupského semináře stál rektor a na chování studentů biskupského semináře (alumnů) dohlížel prefekt, právo jmenovat vyučující profesory měl příslušný biskup.

V době, kdy byla zřízena českobudějovická diecéze, studovali jihočeští bohoslovci v generálním semináři v Praze. Teprve po skončení studií přicházeli do sídelního města svého biskupa, aby se tam připravovali na kněžskou službu. Útulek našli ve zrušeném kapucínském konventu, přejmenovaném na Kněžský dům.

V roce 1790 byl generální seminář zrušen a biskup J. P. Schaaffgotsche usiloval o to, aby diecéze měla vlastní seminář. Dosáhl toho až 7. 4. 1803, kdy byla z náboženského fondu povolena dotace pro 4 profesory a pro 30 alumnů. Ostatní studenti žili na svůj náklad mimo seminář. V letech 1843 – 1844 byl Kněžský dům rozšířen o 2. poschodí, čímž vzniklo dost místa pro všechny.

Studium bylo tříleté, od 1815 čtyřleté, počet řádných profesorů byl zvýšen na 6. Vedle diecézních kněží v biskupském semináři vyučovali též českobudějovičtí piaristé a vyšebrodští cisterciáci. Dozor nad studiem vykonávala dvorská studijní komise a přednášky se konaly podle příruček osvícenských teologů. Probouzející se vlastenecký duch se v českobudějovickém semináři projevil pěstováním českého jazyka a vybudováním velké knihovny. Velkými příznivci českého jazyka v biskupském semináři byli zejm. Josef Novák (1767—1844), V. B. Juhn, Michael Schönbeck (1787—1861), Karel Körner (1798—1853) a J. Körner, který se jako rektor biskupského semináře 1827 – 1848 zasloužil o jeho přeměnu na plně fungující vzdělávací ústav vysokoškolského charakteru i úrovně.

Po roce 1848 došlo ke změně poměrů. Biskupové mohli volně zasahovat do výchovy kněžského dorostu a dbali o dobrou úroveň vyučujících. Mnoho vykonal v této věci biskup J. V. Jirsík, který mj. založil 1853 v sídelním městě biskupský studentský (chlapecký) seminář pro gymnazisty připravující se na vstup do biskupského semináře.

Za první světové války musela valná část bohoslovců narukovat, seminární budova byla zabrána pro potřeby Červeného kříže a zbytek posluchačů se odstěhoval do ústavu hluchoněmých. Když se mohly opět zahájit přednášky, počet posluchačů dosahoval jen 30. Během 10 let se poměry opět zkonsolidovaly a bohoslovců bylo přes sto, i když studium bylo prodlouženo na 5 let. Mezi posluchači výrazně vzrostl počet německých bohoslovců (z 10 na 40 %), neboť po roce 1918 ustal odliv kandidátů kněžství z německých oblastí českobudějovické diecéze do rakouských seminářů.

Po vypuknutí druhé světové války byli téměř všichni bohoslovci posláni na práci do Německa; po 1945 byla činnost biskupského semináře obnovena, ale již 1950 byl seminář komunistickým režimem definitivně zrušen.

Za dobu svého trvání zde studovalo několik tisíc budoucích kněží, 4 členové učitelského sboru se stali biskupy, další 4 byli povoláni na univerzitu a J. N. Neumann který zde studoval 1832—1833, byl 1850 jmenován biskupem v americké Filadelfii a 1977 byl kanonizován.