náboženské poměry

Rozhodující význam pro utváření náboženských poměrů v Českých Budějovicích měla římskokatolická církev. Tato nejstarší a největší církevní a náboženská organizace, působící na území města po celou dobu jeho existence, tvořila jeden ze základních pilířů a spolutvůrců vyspělé městské kultury v Českých Budějovicích. Nezbytnou základnou pro činnost římskokatolické církve ve městě se stala českobudějovická farnost se sídlem u kostela svatého Mikuláše, která až do poloviny 19. století zahrnovala celé historické jádro města, jeho předměstí i blízké okolí. Velký význam měla také činnost postupně vznikajících církevních společností a zařízení (škola, zbožné bratrstvo, špitál). V prvních staletích existence města přispělo k upevnění pozic katolicismu i působení prvních duchovních řádů (dominikánů a křížovníků s červenou hvězdou), avšak vztahy mezi českobudějovickými faráři a řeholníky (dominikány) nebyly vždy idylické. K otevřenému sporu došlo zejm. 1369 a 1390 z důvodu překračování kompetencí v duchovní správě. Pro utváření náboženských poměrů v Českých Budějovicích bylo důležité, že se již před koncem 14. století podařilo vybudovat na území města kompaktní a institucionálně pevně zajištěnou církevní organizaci. Ta přispěla k náboženské i politické stabilitě města v době společenského a náboženského rozvratu v zemi po 1420.

V předhusitském období sehrávali důležitou roli v životě města také českobudějovičtí Židé, jejichž působení v Českých Budějovicích lze doložit již od 1341. Soužití Židů s křesťanskou většinou obyvatel nebylo bez konfliktů; jejich vyvrcholením se staly dramatické události z přelomu 15. a 16. století. Po roce 1506 se Židé nesměli ve městě usazovat a tento zákaz platil až do poloviny 19. století.

Husitská revoluce ani nástup evropské reformace nevedly k zásadní proměně náboženských poměrů v Českých Budějovicích, které zůstaly po celé předbělohorské období pevnou baštou katolicismu na jihu Čech. České Budějovice se staly vyhledávaným útočištěm pro četné uprchlíky ze širokého okolí. Ochranu zde hledalo mnoho světských kněží i řeholníků, ve městě se usadili též někteří drobní šlechtici a bohatí měšťané z měst, která se přidala k husitům. Také mezi českobudějovickými obyvateli si našly myšlenky husitské reformace své (nepočetné) stoupence. Dochované prameny se zmiňují o 22 uprchlících, jejichž majetek král Zikmund Lucemburský (1368—1437) přikázal zabavit k prospěchu obce. Za vlády Jiřího z Poděbrad (1420—1471) zachovávali Českobudějovičtí zpočátku loajální postoj vůči panovníkovi. Po smrti českobudějovického purkmistra a králova věrného stoupence O. Puklice ze Vztuh se však podvolili nátlaku katolické strany, neboť byli citelně postiženi zejm. vyhlášením interdiktu, kterým byl zakázan výkon bohoslužeb a udělování svátostí ve městě (14. 2. – 30. 8. 1468).

K posílení pozic katolicismu ve městě a jeho okolí významně přispěl i církevní jubilejní rok, který připadl na rok 1500. Českobudějovický farní kostel svatého Mikuláše byl vybrán za jedno z míst, kde bylo možno získat po 100 dní odpustky. Po několik týdnů se tak České Budějovice staly cílem mnoha poutníků, kteří se zde účastnili pobožností a činili veřejná pokání. V průběhu 16. století se neradostné poměry katolické církve a pokračující celkový úpadek duchovenstva v zemi projevily výrazněji i v Českých Budějovicích (především poklesem počtu a úrovně světského i řeholního kléru). Zatímco nedostatek světských duchovních vedl ke komplikacím při obsazování místa městského faráře (zejm. v letech 1546—1548), dominikánský konvent se na dlouhých 40 let (1548—1587) zcela vyprázdnil a jeho správa přešla z rozhodnutí Ferdinanda I. (1503—1564) na městskou radu.

Přestože si nekatolíci počínali v bezprostředním okolí města aktivně (hlavně luteráni v Rudolfově a novokřtěnci na hlubockém panství pánů z Hradce), v samotných Českých Budějovicích se tyto nové duchovní proudy nijak výrazně neprosadily. Luteráni se v řadách českobudějovických měšťanů objevovali jen sporadicky; s luteránstvím sympatizovali např. Matyášové ze Sudetu, členové přední patricijské rodiny. Proti nekatolíkům ve městě postupovala městská rada nejednotně: zatímco 1562 bylo z města vykázáno 6 protestantů, mohl zdejší lékař a rozhodný stoupenec luterské reformace Matouš Cervus (před 1530—po 1578) vykonávat svou praxi bez větších problémů do 1578. Nekatolíkovi J. Strialiovi z Pomnouše, který v letech 1567—1580 zastával úřad prvního českého písaře v Českých Budějovicích (1570 získal i měšťanské právo), městská rada zaručila svobodu náboženského přesvědčení. Postupná náprava neutěšených poměrů ve městě byla zahájena místními děkany – především V. Hayderem, K. Hecyrem a Kryštofem Millederem (před 1565—1627). K posílení pozic římské církve měla napomoci též činnost literátského bratrstva či příchod kapucínů (1614).

Příznivě hodnotila situaci v Českých Budějovicích souhrnná zpráva o vizitaci jihočeského kněžstva, kterou uskutečnil v červnu 1595 pražský arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé (1551—1606). Ve zprávě se uvádí, že obyvatelstvo města je skoro všechno katolické a velmi četné vesnice setrvávají v katolické víře. Nebezpečí však hrozí z blízkého Rudolfova obydleného heretiky, kam byli uvedeni luteránští kazatelé, k nimž dochází také obyvatelstvo z Budějovic a blízkých vsí, takže mnozí od katolické víry odpadají. Zpráva dále vyzdvihuje, že věřící z českobudějovické farnosti většinou přijímají pod jednou způsobou (přibližně 2 000 osob); zatímco pod jednou podává sám budějovický děkan K. Milleder, utrakvistům udělují přijímání jen kaplani.

Třicetiletá válka a změna politických poměrů, provázená násilnou likvidací protestantismu a následnou rekatolizací, vytvořily nezbytné předpoklady pro monopolní postavení římskokatolické církve v českých zemích v 17. a 18. století. Ačkoli tento proces neměl v Českých Budějovicích a jejich okolí tak dramatickou podobu jako v jiných částech země, ani zde se neobešel bez násilných excesů. Již v červnu 1619 Budějovičtí vypálili luteránský Rudolfov, který tak definitivně přestal být hrozbou pro katolické České Budějovice; 10. 12. 1620 panovník toto horní město dokonce postoupil do držení Českých Budějovic. Ve změněných podmínkách připadl dohled nad pravověrností obyvatelstva ve městě (vedle farního duchovenstva) dominikánům a především kapucínům, kteří se ke svému poslání přihlásili 2. 5. 1629 veřejným spálením zabavených knih. Církevním cílům plně sloužila také městská škola či nově zakládaná zbožná bratrstva, jejichž činnost horlivě podporoval Jan Cometa († 1647), zastávající v letech 1633—1647 úřad českobudějovického děkana. Běžnou součástí života města se stalo pořádání okázalých náboženských her, církevních slavností, poutí a procesí. Spolu s tradiční mariánskou úctou, kterou zde pěstovali dominikáni od 13. století, se od pol. 17. století rozvíjela i úcta k ostatkům svatého Auratiana, nového patrona města, a též svatojánský kult. Všechny tyto projevy vypjaté barokní zbožnosti posilovaly katolickou pravověrnost obyvatel města i jeho poddanských vesnic. V roce 1701 vykazovala českobudějovická farnost u svatého Mikuláše, zahrnující vedle města samotného a jeho předměstí i 25 vesnic, jeden dvůr a jeden ovčinec, celkem 4 315 katolíků.

Tereziánské a josefínské reformy 2. pol. 18. století přinesly významné změny z hlediska postavení římskokatolické církve a jejího dalšího vývoje. Církevní reformy se projevily zákazem konání vzdálenějších poutí, omezením počtu svátků a církevních slavností, rozpuštěním náboženských bratrstev, zásahy do liturgie, zrušením dominikánského (18. 12. 1784) i kapucínského konventu (31. 12. 1786) a omezením církevní kontroly nad školami. Nesporným přínosem se stalo zřízení českobudějovického biskupství a katedrální kapituly (1785), úprava církevní správy v rámci nové diecéze (1789) či pověření farářů některými správními úkoly (zejm. v souvislosti s vedením matrik). Velký význam v Českých Budějovicích mělo též ustavení biskupského semináře (1803) či uvedení piaristů do města (1762). Naproti tomu vydaní Tolerančního patentu (1781) zůstalo v krajském městě, kterým České Budějovice byly od 1751, až hluboko do 19. století bez vážnější odezvy.

Nastupující 19. století důsledky některých církevních reforem předchozího období oslabilo (1805 byl např. znovu obnoven vliv církve ve školství), ale úsilí o podřízení církve státní autoritě neustalo. Důležité milníky vývoje komplikovaného vztahu státu a církve v 19. století, které měly velký význam i pro utváření náboženských poměrů v Českých Budějovicích, tvořila především léta 1848—1849, 1855, 1867, 1868 a 1870. Po 1848 byl zrušen zákaz usídlování Židů ve městě. Obnovená českobudějovická židovská obec se v průběhu 2. pol. 19. století zdárně rozvíjela; zatímco v roce 1857 zde bylo usazeno pouze 166 Židů, do 1898 jejich počet stoupl na 1972 (což bylo 6 % všeho obyvatelstva Českých Budějovic). Budějovičtí Židé si vybudovali novou synagogu a hřbitov, zakládali různé židovské spolky a postupně se prosazovali v hospodářském i kulturním životě města.

Konkordát, uzavřený mezi rakouským císařstvím a Apoštolským stolcem 18. 8. 1855, opětovně upevnil vliv katolické církve na veřejný život, oslabený událostmi z 1848—1849. Oficiálně byl vypovězen 30. 6. 1870, ale některá jeho ustanovení byla postupně rušena již od 1868, kdy tzv. májové zákony mj. přinesly zrovnoprávnění nekatolíků v občanském životě a odstranily neomezený dohled církve nad školou (úplnou svobodu náboženského vyznání deklarovala již prosincová ústava z 21. 12. 1867). Všechny tyto kroky, spolu s neschopností dosud dominantní katolické církve vyrovnat se s proměnami modernizující se společností 19. století, vedly k postupné ztrátě jejích pozic i v životě tradičně katolických Českých Budějovic a k proměně náboženských poměrů ve městě.

Snaha čelit šířícímu se liberalismu a náboženské vlažnosti a úsilí o obnovení otřeseného postavení katolicismu ve městě i v českobudějovické diecézi jsou spjaty především s působením biskupa J. V. Jirsíka. Realizace těchto úkolů byla nemyslitelná bez kvalitně připravených duchovních správců. Proto J. V. Jirsík věnoval velkou pozornost kněžskému dorostu a biskupskému semináři. K upevnění kázně kléru mělo přispět zavedení kněžských exercicií (duchovní cvičení; první 1852), pastorálních konferencí (nejprve jen pro České Budějovice, 1858 již pro celou diecézi) a konání diecézních synod. Za jeho episkopátu byly svolány 1863 (31. 8. – 3. 9.), 1872 (24.—25. 9.) a 1875 (21.—22. 9.) tři ze čtyř českobudějovických synod před vznikem ČSR; čtvrtá se konala ve dnech 28. 7.—1. 8. 1913. Ve všech kostelech českobudějovické diecéze zavedl eucharistické slavnosti tzv. věčného klanění, organizoval velké náboženské slavnosti, zakládal a podporoval činnost církevních spolků, ústavů (ústav hluchoněmých) a škol (Jirsíkovo gymnázium). K náboženské obrodě měly přispět též lidové misie, o jejichž obnovu v Českých Budějovicích se zasloužil také J. V. Jirsík. První misie ve farnosti svatého Mikuláše se konaly 1855 a 1856; další následovaly 1917, 1921, 1924, 1928, 1929, 1930, 1933 a 1940.

Od pol. 19. století se novým atributem každodenního života Českých Budějovic staly mužské i ženské kongregace, s jejichž působením je spojen velký rozkvět mariánských družin ve městě v 1. pol. 20. století. Hlavní doménou působnosti ženských kongregací se stala školská a charitativní činnost, zatímco mužské kongregace se zaměřovaly na pořádání lidových misií, na exercicie, kázání, péči o poutní místa a na činnost v duchovní správě. Nejstarší kongregací působící ve městě se stala Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského (1850—1950); od 1871 (s přerušením 1950—1991) zde působí i Kongregace Školských sester de Notre Dame. První mužskou kongregací usazenou ve městě se stali redemptoristé (1885—1950). V roce 1887 byla v Českých Budějovicích založena Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti a o rok později Kongregace bratří Nejsvětější svátosti (petrini). Obě kongregace působí ve městě (s přerušením po 1950) dodnes.

V souvislosti s postupující proměnou společnosti začaly v poslední třetině 19. století ve městě oficiálně působit i některé nekatolické církve a náboženské společnosti, které si zde postupně vybudovaly sborové domy a modlitebny. K nejstarším nekatolickým církvím v Českých Budějovicích patřili němečtí luteráni (po 1918 Německá evangelická církev augsburského vyznání), působící zde do 1945 (sborový dům a modlitebna byly otevřeny 1899 v ulici 28. října), a Církev bratrská, jejíž sbor pracuje ve městě od 1896 bez přerušení. Před rokem 1918 působili ve městě, buď jednotlivě nebo v malých skupinkách, též starokatolíci, řečtí katolíci, pravoslavní, anglikáni a muslimové. Od 90. let 19. století se postupně zvětšoval i počet těch, kteří se nehlásili k žádnému náboženství.

Po roce 1918 došlo k dalšímu oslabení katolické církve, která se musela vyrovnat se silnou přestupovou vlnou: jen 1919—1920 v Českých Budějovicích vystoupilo z katolické církve více než 2 000 věřících, kteří nejčastěji přestupovali k Církvi československé husitské (33 %) anebo zůstávali bez vyznání (37 %). Naopak nekatolické církve a náboženské společnosti využily příhodné podmínky v novém státě k rozšíření svého působení. V meziválečném období se v Českých Budějovicích ustavily sbory Církve československé husitské a Českobratrské církve evangelické, pracovala zde YMCA i Armáda spásy. V 1. pol. 20. let začal ve městě působit též sbor Církve adventistů sedmého dne. V srpnu 1926 byl založen samostatný sbor Církve evangelické metodistické v Českých Budějovicích, který v roce svého založení sdružoval celkem 146 plnoprávných i přípravných členů.

Do meziválečného období spadají rovněž počátky epizodického působení dalších řeholních společenství v Českých Budějovicích. V období 1916—1923 působili při kostele svatého Jana Nepomuckého dominikáni. Od 1936 byli v Suchém Vrbném činní řeholní klerikové z Kongregace bratří těšitelů z Getseman a od konce 30. let zde působily řeholnice ze Společnosti Dcer křesťanské lásky svatého Vincence z Paula. Posledním církevním řádem, který si v Českých Budějovicích otevřel vlastní řeholní dům, se stali františkáni, jimž byla 1939 svěřena správa nově vybudovaného kostela svatého Vojtěcha.

Po roce 1948 převzal plnou kontrolu nad činností církví a náboženských společností komunistický stát. Administrativními zásahy státu (zatýkaní a násilná internace diecézních duchovních i řeholníků, zabírání majetku, průtahy s obsazováním církevních úřadů, příprava nových duchovních, likvidace církevních škol, charitativních a zdravotnických zařízení atd.) byla postižena především římskokatolická církev. Tyto skutečnosti spolu se státem systematicky prosazovanou ateistickou výchovou vedly k výraznému oslabení religiozity v zemi; výjimkou nebyly ani České Budějovice. Vedle římskokatolické církve, jejíž činnost se omezovala na nezbytné minimum, neboť zápolila s fatálním nedostatkem duchovních, ve městě legálně působily před rokem 1989 Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Církev bratrská, Církev evangelická metodistická a po státnímu zákazu 1952—1957 opět povolená Církev adventistů sedmého dne a od 1989 i Apoštolská církev. Z početných společenství řeholnic zůstalo v Českých Budějovicích jen několik členek Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti, které pracovaly na biskupství. Do roku 1970 zde působil rovněž synagogální sbor sdružující zbylou část českobudějovické Židovské náboženské obce.

Změna politických poměrů po 1989 umožnila postupnou obnovu duchovní správy i dalších aktivit jednotlivých církví a náboženských společností. V roce 1990 byl po 18 letech opět obsazen úřad českobudějovického biskupa M. Vlkem (1990—1991), do města se vrátily řeholnice z Kongregace Školských sester de Notre Dame a z Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti, legálně zde začali působit též salesiáni a plně obnovily svou činnost i Sestry Apoštolátu III. řádu sv. Františka. Dosud rozptýlení pravoslavní a řeckokatoličtí věřící si založili vlastní samostatné farnosti ve městě (1992, resp. 1997). Ve městě dále působí řada náboženských společností, sekt či hnutí na pomezí náboženskosti, některé neoficiálně. K nejaktivnějším patřila zejm. Scientologická církev, jejíž českobudějovické dianetické středisko bylo svého času druhé v České republice. Nejvíce stoupenců asi získala velmi agilní Náboženská společnost Svědkové Jehovovi (působící zde ilegálně již od 60. let), jimž v promyšlené misijní práci ve městě úspěšně konkurují především zámořští misionáři z Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormoni). Stejně jako scientologové se na pomezí náboženskosti pohybuje i nadkonfesijní a nadnárodní hnutí Nová Akropolis, sídlící v ulici Fráni Šrámka. Nejmladším náboženským společenstvím ve městě (od 2001) je Bratrská jednota baptistů, jejíž sbor včetně nově budovaného Centra mládeže sídlí v ulici U Hvízdala.