voroplavba

Oloupané kmeny se koňskými potahy svážely ke splavným částem řek na vaziště vorů. Vor se vázal z jehličnatého nebo listnatého dřeva, listnaté se dopravovalo i jako náklad, z 15—26 klád 12—18 m dlouhých. Ty se provrtávaly nebozezem, vázaly houžvemi a stloukaly dřevěnými kolíky, po 1918 se používalo drátu, svorek a hřebíků; vázání trvalo 2—3 dny. Vorové tabule byly svazovány za sebou do pramenů, na Vltavě o šířce 5—6 m a délce až 150 m, po 1894 byla nařízena maximální délka 130 m. Kolem řek byly zřizovány rozsáhlé sklady dřeva, např. u Lannovy pily, schwarzenberské vorové skladiště na pravém rameni Vltavy, na Malši buquoyské vaziště v prostoru Červeného dvora, kde se vory převazovaly do větších pramenů. Následkem povodně v září 1890 nařídila zemská správa zrušení vazišť nad Dlouhým mostem.

Pramen obsluhoval vrátný se třemi plavci, k řízení měli na tzv. předáku dvě vesla, na druhém voru a na posledním vzadu po jednom. Vrátný byl vedoucím voru, musel mít při jízdě tabulku s názvem firmy, svým jménem a očíslováním voru. Plavecká knížka a vrátenský patent byly zavedeny 1855. Plavci měli své organizace, časopisy, písně, folklor a terminologii. Na Vltavě pluly vory rychlostí asi 3—6 km za hodinu při nutné výšce vody 110—150 cm. Z Vyššího Brodu do Českých Budějovic trvala v. 25 hodin, z Českých Budějovic do Prahy (190 km) 45 hodin.

Historické doklady počínaje 16. stoletím uvádějí v souvislosti se snahou Habsburků dovážet gmundenskou sůl přepravu z Českých Budějovic na lodích a vorech. Každý pramen zpravidla vezl náklad, hlavně sůl, grafit, stavebniny, potraviny. Nařízením z 1. 7. 1890 se povolovalo vozit pouze dřevo (řezivo, latě, pražce až 150 m³). Provozovatelem v. v 18. století byli sami majitelé velkých lesních komplexů, na využití Vltavy měla zájem především schwarzenberská panství, později se v. propachtovávala Thaddäusu Lannovi (1773—1828) a A. Lannovi. Smlouvami byl sjednán roční odběr dřeva z krumlovského a hlubockého panství, ale po 1868 provozovali Schwarzenberkové v. také ve vlastní režii. V polovině 19. století plulo po Vltavě průměrně 1 500 pramenů ročně. K rozmachu v. došlo 1860—1910; např. 1906 proplulo po celé Vltavě 5 362 pramenů, tj. asi 583 000 m³ dřeva. Po 1887 bylo často šumavské dřevo dopravováno železnicí do Českých Budějovic, kde se sestavovaly vory.

Průkopníkem v. na Malši a jejích přítocích byl František Leopold Buquoy (1703—1767). První pokusná v. se uskutečnila na Černé 1783, pravidelná od 1795. Buquoyská vaziště byla zřízena pod Pohorskou Vsí a u Leopoldova na Pohořském potoce. Mohlo se plavit jen na tzv. nadržené vodě z klauzurních rybníků, jinak vory uvázly. Ročně se splavilo od dubna do října průměrně 14 000 m³ kulatiny, týdně plulo někdy až 15 pramenů. Před prvním šli dva plavci a vyhražovali vorové propusti, šířka vorů nesměla být větší než 2,5—3 m. Vzhledem ke značnému spádu vody pluly rychlostí 20 km/hod., na některých místech nebylo možné je zastavit. Za půl dne doplul pramen do Českých Budějovic, kde se prodával zájemcům nebo se přestavoval na vltavskou šíři.

Po 1918 nedosáhla v. vlivem železniční a silniční dopravy bývalého rozmachu, k jejímu ukončení přispěla i stavba přehrad. Poslední prameny projely po Malši 20. 7. 1938, po Vltavě 12. 9. 1960.