secese

Secesní tvarosloví se prosazuje v budějovické architektuře po 1900. V roce 1901 vznikl v ulici Na Mlýnské stoce č. 8 secesně laděný nájemní dům podle návrhu stavitele Vincence Tiebla (1852—1909). Nástup secese v plné síle představovala realizace Okresního domu na Lidické třídě č. 2, dnešní Krajský úřad, s nárožním rizalitem připomínajícím pařížský Grand Palais podle projektu vídeňského architekta Petera Paula Branga (1852—1925) z 1901—1902. Až na neorenesanční portál hlavního vstupu ovládla celé průčelí bohatá štuková secesní výzdoba, doplňovaná souborem plastik. Téměř současně získaly secesní podobu hlavní interiéry Justičního paláce, postaveného podle projektu vídeňského architekta Emila von Förstera (1838—1909) v letech 1902—1903. Zároveň s těmito víceméně izolovanými realizacemi vídeňských architektů spěl budějovický architekt J. Pfeffermann ve své tvorbě k výrazu poplatnému rostlinné secesi. Ještě v případě přestavby někdejšího hotelu U Tří kohoutů č. 27 na náměstí Přemysla Otakara II., realizované 1902—1903, převládala v celkové kompozici česká neorenesance nad secesním detailem. V architektonickém výrazu nájemního domu v ulici Karla IV. č. 2 (1903—1904) se již secesní tvarosloví prolínalo s historizujícími formami přejímanými z vladislavské gotiky. Přestože se J. Pfeffermann ani v několika následujících realizacích plně nezbavil historizujícího tvarosloví, celkové vyznění těchto staveb však již bylo výrazně secesní. V letech 1904—1905 vznikla podle jeho projektu kavárna U Volbrechtů v Kněžské ulici č. 35 s typickou, dnes odstraněnou kovovou markýzou nad vstupem. V případě nájemního domu na Lannově třídě č. 57 (1905) a budovy měšťanských škol v Jírovcově ulici č. 8, vybudované asi 1910 podle projektu z roku 1904, už byly obloučkové štíty posledními zbytky historismu v průčelích zdobených jinak převážně secesními rostlinnými ornamentálními prvky. Štíty a portály v duchu vladislavské gotiky ve spojení s rostlinnými motivy a bohatou reliéfní výzdobou užil J. Pfeffermann u školního komplexu českého dívčího lycea, ženské průmyslové školy a penzionátu Jihočeská Vesna v Husově třídě č. 1 a 3 z 1906—1909. Ryze secesního výrazu pak dosáhl J. Pfeffermann v realizaci vlastního rodinného domu v ulici U Tří lvů č. 8 (1908) a v budově české hudební školy v Otakarově ulici č. 43 (1908).

K nástupu geometrické secese dochází v samém závěru prvního desetiletí 20. století. Na nároží Nádražní třídy a Žižkovy třídy vyrostl 1908—1909 Grand Hotel V. Beneš č. 27 podle projektu pražských architektů Václava (asi 1869—1911) a Františka (1878—1932) Kavalírových. V téže době byla postavena také Česká obchodní škola v Resslově ulici č. 1 podle projektu dalšího pražského architekta Aloise Jana Čenského (1868—1954). Symbolickým mezníkem byla stavba C. k. české státní průmyslové školy v Resslově ulici č. 2 (1909). Zatímco celková hmota a dispozice objektu byla výsledkem návrhu J. Pfeffermanna a jedním z jeho posledních významných prací ve městě, autorem návrhu průčelí byl A. Hübschmann, architekt a stavitel, který v následujícím období před první světovou válkou vystřídal J. Pfeffermanna v roli nejvýznamnější osobnosti mezi místními projektanty. Patrně podle jeho návrhu byly v duchu geometrické secese postaveny okolo 1910 vila Františka Herinka v Lannově třídě č. 10 a nájemní dům v Resslově ulici č. 11. V průčelí hotelu Slunce aplikoval vedle geometrizujících dekorů také prvky, ohlašující nástup kubismu. Hübschmannovým vrcholným dílem byl pak nárožní nájemní dům v ulici U Tří lvů č. 5 (1914). V období okolo 1909 ovlivnila nastupující geometrická secese tvorbu také dalších stavitelů. Drobný geometrický dekor se uplatnil v průčelí nájemního domu v Klavíkově ulici č. 15 postaveném 1909 Jaroslavem Teslíkem (1872—1915) podle vlastního návrhu. Štít domu zdobí reliéfy s alegorickými postavami Průmyslu a Vědy. Kdesi na rozhraní mezi florální a geometrickou secesí se pohybuje tvorba Johanna Stepana (1882—1942), podle jehož projektu vznikl v roce 1909 rodinný dům v ulici U Tří lvů č. 7; patrně byl také autorem projektu německé chlapecké měšťanské školy v Dukelské ulici č. 9, budované asi 1908—1910. Vltavokralupský stavitel Antonín Karban navrhl rodinný dům v Resslově ulici č. 13 (1911—1912), jehož vysoký štít pokrývá plošný geometrický dekor. Výrazný klasicizující přídech vtiskl objektu Schwarzenberské ústřední účtárny v Jeronýmově ulici č. 1 (1912) schwarzenberský architekt Bohumil Dědek (1871—1925), který záhy dospěl spolu s Bohumilem Vondráčkem ke značné výrazové úspornosti v návrzích nájemních domů knížete Schwarzenberga v Žižkově třídě č. 15 a 17 (1914). V jejich průčelích poplatných už modernistickému výrazu se omezili na kombinaci hrubé a hladké omítky doplněné drobným ornamentem v úrovních parapetů. Na opačném pólu co do užití výrazových prostředků se nacházel palác Pozemkové banky v ulici Karla IV. č. 12 (1916) od vinohradského stavitele Otakara Bureše (1875—1931). V zásadě klasicizující kompozici oživoval soubor balkonů, nárožní rizalit zakončený barokizující bání zdobily v úrovni parapetů 2. a 3. patra vždy dva reliéfy v každém průčelí.

Odklon od hlavního proudu geometrické secese představovaly některé realizace vídeňských architektů, kteří ve své tvorbě používali rovněž architektonické prvky a motivy předchozích slohových epoch komponované do nových osnov. V letech 1909—1910 byla postavena budova německého dívčího lycea v ulici U Tří lvů č. 1 podle projektu vídeňského architekta Richarda Staudingera. Bohatě modelovanou hmotu stavby člení mj. gotizující opěrné pilíře, také hodinová věž ve svém celkovém pojetí představuje spíše než secesní novotvar variaci na tradiční předlohy. Obdobný přístup lze vysledovat také v případě vily Ernestiny Westenové v Dukelské ulici č. 23 z roku 1912. Autoři projektu, vídeňští architekti Hans Dworzak (1870—1920) a Pompeo von Wolff, sice vtiskli objektu vily v zásadě výraz v duchu nastupující moderny, neodpustili si však užití festonů otištěných v suprafenestrách či osazení masivního půlválcového arkýře s hrázděným zdivem do středu východního průčelí.

Zásadně opačným směrem se ubíraly záměry Jana Šuly (1861—1916) při vytváření návrhu obchodního domu L. Hájíčka (zv. U Hájíčků) realizovaném 1909—1910, který vyrostl na úzké gotické parcele mezi ulicí U Černé věže a Plachého ulicí (U Černé věže č. 9). Do ulice U Černé věže se otevřel objekt zcela proskleným průčelím lemovaným po stranách železobetonovou konstrukcí, geometrizující prvky pronikly pouze do tvarů kovové konstrukce rámů skleněných výplní. Přestože v interiéru se geometrizující dekory uplatnily v poměrně značné míře, svým vnějším vzezřením objekt již předznamenával puristické snahy 20. let 20. století. Podobně dekorativně skromný a konstrukčně odvážný čin představoval asi 1914 objekt sanatoria MUDr. Jindřicha Říhy v ulici U Tří lvů č. 4, realizovaný patrně podle projektu J. Stepana, se skleněnými arkýři operačních sálů.

Malířství přelomu 19. a 20. století lze označit za secesní spíše ve velmi volném smyslu toho slova. Tvorba Ludvíka Kuby (1863—1956), spjatá mezi 1896—1904 částečně také s Českými Budějovicemi, ač do jisté míry ovlivněna impresionismem, náleží v zásadě do kontextu české secese. Mezi několik desítek obrazů vytvořených během Kubových pobytů ve městě náleží s největší pravděpodobností také jedna z jeho předních prací – Čtenář (1902), zobrazující tchána Františka Jouju. Pod výrazným vlivem impresionismu byla rovněž raná tvorba A. Trägera, jeho výmalby dveřních výplní v hale Městské spořitelny s náměty městských bran a věží však nesou výrazný přídech secesního dekorativismu. Výrazný odklon od malířství konce 19. století co do barevnosti, kompozice i námětu představovaly rovněž obrazy G. Braunera. Ve svých akvarelech, převedených i do podoby pohlednic, zachycoval s jistou dávkou nostalgie zanikající starosvětskou atmosféru zákoutí budějovického vnitřního města. Především členstvím ve vídeňské Secesi, více než osobitým pojetím, se řadí do kontextu secesního malířství ve městě Ferdinand Matthias Zerlacher (1877—1923) se svou sérií portrétů všech předsedů výboru a předsedů ředitelství spořitelny v zasedací síni Městské spořitelny.

Secesní sochařství se ve městě prosadilo zásadně ve dvou oblastech. Jednak to byla funerální plastika, zpravidla anonymní, dochovaná v rozsáhlém souboru na hřbitově svaté Otýlie, jednak plastika, která se na počátku 20. století podstatně uplatnila ve spojení se soudobou architekturou. Grand Hotel V. Beneš v Nádražní třídě č. 27, c. k. česká státní průmyslová škola v Resslově ulici č. 2, budova železničního nádraží v Nádražní třídě č. 4 či nájemní domy v Klavíkově ulici č. 15 a v ulici U Tří lvů č. 5; to jsou jen některé z objektů, v jejichž průčelích se secesní plastika uplatnila. Z anonymity vystupuje pouze alegorické sousoší Austrie s Průmyslem a Zemědělstvím v tympanonu Okresního domu na Lidické třídě č. 2, zbývající z kdysi bohaté plastické výzdoby objektu od Georga Leiseka (1869—1936). Secesní plastika doznívá v budějovickém díle Františka Bílka (1872—1941), reprezentovaném pamětní deskou Otakara Mokrého (1854—1899) umístěnou Na Sadech z 1919 a souborem plastik pro Husův sbor.