kronikářství

Snaha o soustavné zapisování místních událostí pro potomky se projevila v Českých Budějovicích až v 2. pol. 15. století. Z dřívějších dob se dochovaly jen ojedinělé zprávy. Počátky měšťanského kronikářství byly spjaty se záznamy o obnovování městské rady a soupisy jejích členů v jednotlivých letech, počínaje 1468. Tehdy byli v úřadě poprvé potvrzeni noví konšelé po násilném převratu ve městě v květnu 1467, při němž byli svrženi dosavadní purkmistr O. Puklice ze Vztuh a jeho stoupenci v radě. K soupisům konšelů zapisovaným do zvláštní knihy začaly být připojovány zpočátku jen ojedinělé a strohé záznamy historické povahy, vztahující se k témuž roku. Do konce století jich byly zapsány asi čtyři desítky. Na začátku 16. století byl na faře kostela svatého Mikuláše učiněn pokus o zaznamenávání kronikářských zpráv. Snad farář Jan Hayder (1470/80/—1549) nebo některý z kněží zapsal do kodexu s kronikou kanovníka Kosmy (asi 1045—1125), jež patřila farní knihovně, 10 latinských záznamů o událostech ve městě v období 1500—1535. Pak se ale odmlčel a nikdo po něm nepokračoval. Rukopis objevil až kaplan A. Krejčí a 1846 jej věnoval Muzeu Království českého v Praze.

Kronikářská činnost v Českých Budějovicích se začala rychleji rozvíjet zásluhou několika vzdělaných měšťanů, kteří měli zájem o zaznamenání různých událostí pro budoucí generace. Vycházeli z jednoho přehledu renovací městské rady s historickými přípisky, opisovali jej a pokračovali pak v jeho doplňování a v připojování vlastních záznamů. Prvním kronikářem se stal měšťan František Machnický (1513—1583). Od 1547 zasedal nepřetržitě v městské radě nebo mezi obecními staršími. Účast na veřejném životě jej přivedla k zapisování událostí, které jej zaujaly. Německé poznámky, zachycující období 1450—1578, zůstaly po Machnického smrti nevyužity a zapadly. Před 1782 je L. B. Schneider zařadil do své kroniky a uvedl jejich původce. Rukopis se později ztratil, nelze tedy určit, zda byla kronika převzata jako celek, nebo jen výběr zpráv, které Schneider neznal. Mladším současníkem Machnického byl městský písař J. Petřík z Benešova. Nevedl soustavnou kroniku, ale do pamětních knih spisovaných z úřední povinnosti vložil zprávy o událostech, kterých byl svědkem. V českobudějovické analistice to jsou jediné kronikářské zprávy psané česky. Také J. Strialius z Pomnouše, který byl radním písařem 1567—1580, sledoval, co se dělo ve městě, a své postřehy zapisoval do příručních kalendářů. V průběhu 16. století žili v Českých Budějovicích ještě další anonymní kronikáři, kteří svými záznamy obohatili dochované kroniky. Zaznamenávali události, jichž byli svědky, ale i to, co se dověděli od návštěvníků města o událostech v Čechách a v cizině. Značnou intenzitu vykázala kronikářská činnost českobudějovických měšťanů v průběhu celého 17. století. Události ve městě a jeho okolí v období protihabsburského povstání českých stavů 1618—1621 zaznamenával dřívější rektor městské školy a později sladovník Ambrož Augustin Mathes. Důlní účetní kniha, do níž psal, se sice zachovala, ale listy se záznamy kdosi vytrhal. Naštěstí byly včas opsány do dochované kroniky J. Katschnera. Dalším pokračovatelem v českobudějovické analistice byl sladovník a člen městské rady David Daublebský ze Sternecku (asi 1582—1648). Při spisování své kroniky vzal za základ některou starší předlohu se seznamy konšelů, opsal ji a pokračoval pak vlastními německými záznamy až k 1643. Po Daublebského smrti připojil další zápisy snad jeho syn Jan Jiří. Mladším vrstevníkem Daublebského byl Karel Zikmund Fischer z Benešova a Fišbachu (kolem 1613 – asi 1689). Také on se podílel na správě města jako dlouholetý konšel a několikrát byl i purkmistrem. Krátkou kronikářskou činnost začal 1642 opsáním záznamů Daublebského, sám připojil několik zápisků do 1649, pak od dalšího pokračování z neznámých důvodů upustil. Jeho rukopis se dostal do Třeboně, kde se později ztratil, dochoval se jen opis pořízený tamním archivářem Petrem Kašparem Světeckým. Dalším českobudějovickým kronikářem se stal pekař J. Katschner. Ačkoli byl jedním z přistěhovalců do města za třicetileté války, projevil zájem o jeho historii i současnost. Před 1648 pořídil opis kronikářských zpráv ze 16. a 1. pol. 17. století a až do sklonku svého života k nim připojoval vlastní záznamy současných událostí. Rukopis kroniky zůstal v rodině a teprve po desetiletích připojil některý z potomků zápisky z 1725—1728. Katschnerova kronika patří k nejcennějším dílům českobudějovické analistiky.

Stejně úspěšným městským letopiscem se stal T. F. Veselý. Nebyl místní rodák, ale aktivní podíl na veřejném životě v novém působišti a předchozí vzdělání jej přivedly ke kronikářství. Také on si opsal některý ze starších svodů místních kronik a pak pokračoval až do 1700. Jeho zápisy byly obšírnější a četnější než u jiných kronikářů. Po Veselého smrti přešel rukopis do majetku zetě Matyáše Köllera, ale 1713 jej získal syn Dominik Köller, který v zápisech nesoustavně pokračoval k 1741. Z pozdější zmínky je známo, že v pol. 17. století psal kroniku městský pokladník a konšel Šimon Christeindl († 1658). Kronikář L. B. Schneider měl možnost ji využít, nic bližšího však o ní není známo, protože zůstávala v soukromém majetku a od 1945 je nezvěstná. V 2. pol. 17. století se seznámili s městskými kronikami dva přední církevní historici B. Balbín a J. F. Hammerschmidt. Oba si pořídili výpisky pro předpokládané pozdější využití, ale mezi českobudějovické kronikáře se nezařadili.

Nejpilnějším kronikářem celého 18. století byl pekařský mistr L. B. Schneider. Zálibu v kronikářství i schopnosti k němu projevil již v samostatné kronice z 1717—1749. Psát ji pravděpodobně začal jeho otec, ale od 1737 pokračoval v záznamech tehdy dvacetiletý syn. Získané zkušenosti mu umožnily přistoupit k spisování rozsáhlého díla, jímž se zabýval do konce života. Stačil pořídit dva autografy v jednom a ve dvou objemných svazcích. Chronologicky řazené zprávy do 1781 vyplňují jen část rukopisu, zbývající část je věnována dominikánskému konventu, kapucínskému konventu u kostela svaté Anny, kostelům, špitálu s kostelem svatého Václava, městským vsím a městskému hospodářství. K těmto kapitolám autor použil doklady úřední povahy z městského archivu. Údaje ze starších dob čerpal i z jiných kronik, jejichž pisatele uvedl mezi svými prameny. Schneiderova kronika je nejbohatším pramenem pro poznání života v Českých Budějovicích v průběhu pěti desetiletí 18. století. Pozdější majitelé připsali ještě události z let 1784—1786 a 1805—1806. Kronikářem 1. pol. 18. století byl místní voskařský mistr Antonín Hönig (asi 1687—1748). Jeho kroniku měl vypůjčenu L. B. Schneider, ale pak se ztratila a nic bližšího o ní není známo. V 2. pol. 18. století se zabývali zaznamenáváním událostí další měšťané. Mlynář Jan Eichler (1708—1761) měl k dispozici některý z opisů městské kroniky se záznamy od 1450. Od 1735 až do své smrti zaznamenával místní události z hlediska řadového měšťana. Často přerušovanými zápisy v kronice pokračoval syn Jan Antonín Eichler (1735—1811). Městský úředník a od 1761 člen městské rady Jan Jiří Millauer (1703—1788) také přepsal jakousi starou kroniku se záznamy z 1481—1670 a připojil vlastní zápisky zahrnující období 1722—1784. Také další kronikář, tesařský mistr Matěj Pressl (1727—1805), vyšel ze starší předlohy. Opsal z ní pouze jakýsi výběr, k němuž připojil vlastní zápisky o tom, co jej zaujalo a čeho se osobně účastnil. Po Presslově smrti pokračoval v zápisech jeho syn, pravděpodobně v samostatném rukopisu. Obě části jsou známy jen z novodobého opisu. I prýmkařský mistr Matěj Schmidt (* 1755) si vedl kroniku, jejíž dochovaný rukopis obsahuje především záznamy o založení biskupství a přeměně kostela svatého Mikuláše v katedrálu. Kronikářem byl také magistrátní kancelista František Mardetschläger (* 1740). Jeho zápisky dovedené k 1805 jsou známy jen z opisu, který pořídil jeho stejnojmenný syn, pozdější děkan ve Slavkově na Českokrumlovsku. Dvě další českobudějovické kroniky neznámých autorů se dochovaly ve zvláštní podobě. Primátor Adrian Albert Battista (1732—1798) si pro vlastní potřebu pořídil podle hesel roztříděnou příručku Gedenkbuch über Budweis nach alphabetischen Schlagworten, zahrnující léta 1460—1660. Tímto způsobem rozepsal starší kroniku, kterou lze rekonstruovat. Také magistrátní rada Karel Václav Pattberg (1750—1800) si 1779 sestavil podobný heslář, k němuž připojoval výpisky z různých kronik. Jeho Materialien zur Geschichte der k. befreiten Bergstadt B. Budweis nach alphabetischer Ordnung gesammelt zůstaly torzem.

Na začátku 19. století se k starým kronikám vracel magistrátní úředník a pak kriminální rada Matyáš Václav Klaudi (1778—1824). Seznámil se se všemi kronikami a navíc i s doklady městského archivu, což mu umožnilo shromáždit doplňky k historickému dílu J. F. Hammerschmidta o Českých Budějovicích, jehož vydání tiskem městská rada svého času odmítla. Kronikářským způsobem zpracoval dějiny Českých Budějovic magistrátní úředník Franz Serafin Seyser (1810 – asi 1853) s využitím archivních výpisů jiného magistrátního úředníka Franze Xavera Illinga (1802—1879). Jejich společný spis byl 1841 vydán tiskem ve dvou svazcích pod názvem Kurz gefasste Chronik der königlichen privilegierten und freien Berg– und Kreisstadt Budweis (Budigowice) im Königreiche Böhmen seit ihrem Ursprunge bis zum Jahre 1840. Jedná se o chronologický přehled událostí z dějin města, dovedený k roku 1619.