Jirsík Jan Valerián

Pocházel z nepříliš zámožné rodiny. Absolvoval gymnázium v Havlíčkově Brodě a v Hradci Králové, filozofii studoval v Litomyšli a v Praze teologii v pražském arcibiskupském semináři. Na kněze byl vysvěcen 28. 12. 1820, 1821—1832 působil jako kaplan v Cítově u Mělníka, v Roudnici nad Labem a od 1828 v převážně německém Jezeří jako zámecký kaplan knížete Lobkovice. Od 1832 byl farářem v Minicích u Kralup nad Vltavou, odkud odešel 1848 do Prahy, kdy byl zvolen členem metropolitní kapituly (1846). Působil zde ve funkci rady arcibiskupské konzistoře a jako kazatel u svatého Víta. V letech 1847—1851 redigoval Časopis pro katolické duchovenstvo, do něhož rovněž autorsky přispíval; redigoval též nakladatelský podnik Dědictví sv. Jana Nepomuckého (založeno 1830). Titul doktora teologie získal 1848 na Teologické fakultě Karlo-Ferdinandovy university v Praze; v témže roce byl delegátem pražského Slovanského sjezdu (2.—12. 6.). Jeho jmenování českobudějovickým biskupem bylo papežem schváleno 5. 9. 1851 v katedrále svatého Víta v Praze a 1. 11. 1851 byl v Českých Budějovicích slavnostně intronizován.

V novém úřadě věnoval pozornost především kněžskému dorostu, biskupskému semináři a kléru. V roce 1853 založil studentský seminář, do čela biskupského semináře postavil schopné představené a profesorský sbor obsadil kvalitními odborníky. Inicioval vznik biskupského věstníku Ordinariátní list, který vycházel německy (od 1852) i česky (od 1871). Zavedením každoročních kněžských exercicií (od 1852), diecézních pastorálních konferencí (od 1858) a třemi kněžskými synodami (1863, 1872, 1875) upevnil kázeň kléru, pro nemocné a chudé kněze založil Podpůrný fond svatého Mikuláše (1863). Inicioval vznik a podporoval činnost i dalších církevních spolků a sdružení.

Třikrát navštívil při vizitacích všechny farnosti diecéze. Od 1. 1. 1857 zavedl novou organizační strukturu diecéze (byla rozdělena na 34 vikariátů a osm arcikněžství) a zasadil se o zřízení instituce čestných kanovníků při českobudějovické katedrální kapitule (1871). K náboženské obrodě obyvatelstva diecéze měly přispět obnovené lidové misie a šíření katolických knih. Ve všech kostelech českobudějovické diecéze zavedl mariánské májové pobožnosti a eucharistické slavnosti věčného klanění (od 1859), organizoval náboženské slavnosti na oslavu význačných diecézních i celonárodních jubileí. Značnou pozornost vzbudil jeho postoj k otázce papežské neomylnosti, o níž jednal První vatikánský koncil (8. 12. 1869—18. 7. 1870). Jako člen koncilu nesouhlasil, aby papežská neomylnost byla prohlášena za článek víry a aby nemusel hlasovat proti, raději opustil jednání koncilu ještě před schválením konstituce Pastor aeternus, avšak rozhodnutí sněmu respektoval.

Vedle pastýřského působení v užším slova smyslu věnoval pozornost i politice, školství a charitativní činnosti. V letech 1861—1874 se zúčastňoval z titulu svého biskupského úřadu práce českého zemského sněmu jako jeho nevolený člen (tzv. virilista); od 1861 byl také poslancem říšské rady ve Vídni, kde zastával při obraně českých státoprávních požadavků solidární stanoviska s ostatními českými poslanci, s nimiž také odešel z říšské rady na protest proti ustanovením Schmerlingovy (únorové) ústavy (1863). Patřil k podporovatelům a zakladatelům některých českých institucí a spolků v diecézi – např. Besedy českobudějovické (1862) či Záložny českobudějovické (1864).

Největším Jirsíkovým dílem ve sféře školství bylo založení českého gymnázia v Českých Budějovicích 1868 v sousedství budovy studentského semináře pro chudé chlapce, který založil na Pražském předměstí již 1853 (shromážděné prostředky umožnily výstavbu i seminárního kostela svatého Václava). Podporoval vznik a činnost i dalších českých škol, např. dívčí pokračovací školy (1864), obecné dívčí školy (1871) i chlapecké obecné školy (1873). Obě dívčí školy byly součástí řeholního domu U svatého Josefa v ulici Na Sadech, který byl sídlem Kongregace Školských sester de Notre Dame. Sestry uvedl do města (1871) a pověřil je vedením českých dívčích škol a diecézního ústavu hluchoněmých, který byl též založen z jeho iniciativy.

Byl rovněž literárně činný: mimo některé drobnější práce (Škola nedělní pro vyrostlou mládež, Řím a jeho chrám, Proč jsem katolíkem, Bohomil) napsal Populární dogmatiku, jež se dočkala pěti vydání a byla přeložena do chorvatštiny a němčiny. Jeho Kázání na všechny neděle a svátky byla vydána knižně ve 3 dílech (1850). Napsal 50 pastýřských listů věnovaných otázkám náboženského a veřejného života, napomáhal šíření náboženské literatury a podporoval vydavatelskou činnost Svatojánského dědictví, k jehož spoluzakladatelům patřil.

Dne 17. 2. 1883 byl raněn mrtvicí, jejímž následkům 23. 2. podlehl. Byl pohřben 27. 2. 1883 v biskupské hrobce na českobudějovickém staroměstském hřbitově u kostela svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele. Ve své závěti univerzálními dědici učinil studentský seminář, ústav hluchoněmých a fond svatého Mikuláše; svou knihovnu rozdělil mezi biskupskou rezidenci, biskupský a studentský seminář.

Ani po své smrti neupadl v zapomenutí: 1926 byla před katedrálním kostelem svatého Mikuláše vztyčena Jirsíkova bronzová socha, jejímž autorem byl Josef Václav Myslbek (1848—1922), za druhé světové války byla odstraněna, obnovena byla až 2. 10. 1993; Jirsíkovo jméno nese nejen gymnázium, ale od 2018 též planetka č. 133 077 objevená Janou Tichou (*1965) a M. Tichým