Jirsík Jan Valerián

Pocházel z nepříliš zámožné rodiny. Matrika narození uvádí jméno jeho otce jako Ignatius Gyřik, pozdější úřední přepisy se ustálily na variantě Jirsík. V letech 1808—1816 absolvoval v Havlíčkově Brodě a v Hradci Králové gymnázium a v Litomyšli filozofické lyceum. Od roku 1816 se v Praze připravoval na kněžskou dráhu v pražském arcibiskupském semináři, současně studoval na Teologické fakultě Karlo-Ferdinandovy university v Praze teologii; titul doktora teologie získal roku 1848. Na kněze byl vysvěcen 28. 12. 1820. Od 1821 působil jako kaplan v Cítově u Mělníka, pak v Roudnici nad Labem a od 1828 v převážně německém Jezeří jako zámecký kaplan knížete Lobkovice. Od 1832 byl farářem v Minicích u Kralup nad Vltavou, odkud byl povolán do Prahy, kde byl 1846 zvolen členem metropolitní kapituly. Nahradil zde J. O. Lindauera, který byl vybrán za českobudějovického biskupa. Působil zde ve funkci rady arcibiskupské konzistoře a jako český sváteční kazatel u svatého Víta. V letech 1847—1851 redigoval Časopis pro katolické duchovenstvo, do něhož rovněž autorsky přispíval, redigoval též nakladatelský podnik Dědictví sv. Jana Nepomuckého (založeno 1830). V roce 1848 byl delegátem pražského Slovanského sjezdu (2.—12. 6.). Dne 25. 3. 1851 jej do úřadu českobudějovického biskupa vybral František Josef I. (1830—1916). Jeho jmenování českobudějovickým biskupem bylo papežem Piem IX. (1792—1878) schváleno 5. 9. 1851, biskupské svěcení mu bylo uděleno 19. 10. 1851 pražským arcibiskupem, kardinálem Bedřichem Janem Josefem Celestinem ze Schwarzenbergu (1809—1885) v katedrále svatého Víta v Praze a 1. 11. 1851 byl v Českých Budějovicích slavnostně intronizován.

V novém úřadě věnoval pozornost především kněžskému dorostu, biskupskému semináři a kléru. V roce 1853 založil studentský, tzv. malý seminář. Do čela biskupského semináře postavil schopné představené a profesorský sbor obsadil kvalitními odborníky, zavedl zde též výuku češtiny. Inicioval vznik biskupského věstníku Ordinariátní list, který vycházel od 1852 německy a od 1871 i česky. Zavedením každoročních kněžských exercicií (od 1852), diecézních pastorálních konferencí (od 1858) a třemi kněžskými synodami (1863, 1872, 1875) upevnil kázeň kléru. Pro nemocné a chudé kněze založil Podpůrný fond svatého Mikuláše (1863). Inicioval vznik a podporoval činnost i dalších církevních spolků a sdružení. Třikrát navštívil při vizitacích všechny farnosti diecéze. Od 1. 1. 1857 zavedl novou organizační strukturu diecéze (byla rozdělena na 34 vikariátů a osm arcikněžství) a zasadil se o zřízení instituce čestných kanovníků při českobudějovické katedrální kapitule (1871). K náboženské obrodě obyvatelstva diecéze měly přispět obnovené lidové misie a šíření katolických knih. Ve všech kostelech českobudějovické diecéze zavedl mariánské májové pobožnosti a eucharistické slavnosti věčného klanění (od 1859), organizoval náboženské slavnosti na oslavu význačných diecézních i celonárodních jubileí. Značnou pozornost vzbudil jeho postoj k otázce papežské neomylnosti, o níž jednal První vatikánský koncil (8. 12. 1869—18. 7. 1870). Jako člen koncilu nesouhlasil, aby papežská neomylnost byla prohlášena za článek víry a aby nemusel hlasovat proti, raději opustil jednání koncilu ještě před schválením konstituce Pastor aeternus, avšak rozhodnutí sněmu respektoval.

Vedle pastýřského působení v užším slova smyslu věnoval pozornost i politice, školství a charitativní činnosti. V letech 1861—1874 se zúčastňoval z titulu svého biskupského úřadu práce českého zemského sněmu jako jeho nevolený člen (tzv. virilista); od 1861 byl také poslancem říšské rady ve Vídni, kde zastával při obraně českých státoprávních požadavků solidární stanoviska s ostatními českými poslanci, s nimiž také odešel z říšské rady na protest proti ustanovením Schmerlingovy (únorové) ústavy (1863). Patřil k podporovatelům a zakladatelům některých českých institucí a spolků v diecézi – např. Besedy českobudějovické (1862) či Záložny českobudějovické (1864).

Největším Jirsíkovým dílem ve sféře školství bylo založení českého gymnázia v Českých Budějovicích 1868 v sousedství budovy studentského semináře pro chudé chlapce, který založil na Pražském předměstí již 1853 (shromážděné prostředky umožnily výstavbu i seminárního kostela svatého Václava). Podporoval vznik a činnost i dalších českých škol, např. dívčí pokračovací školy (1864), obecné dívčí školy (1871) i chlapecké obecné školy (1873). Obě dívčí školy byly součástí řeholního domu U svatého Josefa v ulici Na Sadech č. 19, který byl sídlem Kongregace Školských sester de Notre Dame. Sestry uvedl do města 1871 a pověřil je vedením českých dívčích škol a diecézního ústavu hluchoněmých, který byl též založen z jeho iniciativy.

Byl rovněž literárně činný. Mimo některé drobnější práce (Škola nedělní pro vyrostlou mládež, Řím a jeho chrám, Proč jsem katolíkem, Bohomil) napsal Populární dogmatiku, jež se dočkala pěti vydání a byla přeložena do chorvatštiny a němčiny. Jeho Kázání na všechny neděle a svátky byla vydána knižně ve 3 dílech (1850). Napsal 50 pastýřských listů věnovaných otázkám náboženského a veřejného života, napomáhal šíření náboženské literatury a podporoval vydavatelskou činnost Svatojánského dědictví, k jehož spoluzakladatelům patřil.

Dne 17. 2. 1883 byl raněn mrtvicí, jejímž následkům 23. 2. podlehl. Byl pohřben 27. 2. 1883 v biskupské hrobce na českobudějovickém staroměstském hřbitově u kostela svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele. Ve své závěti univerzálními dědici učinil studentský seminář, ústav hluchoněmých a fond svatého Mikuláše. Svou knihovnu rozdělil mezi biskupskou rezidenci, biskupský a studentský seminář.

Ani po své smrti neupadl v zapomenutí, dne 28. 9. 1926 byla před katedrálním kostelem svatého Mikuláše slavnostně odhalena Jirsíkova bronzová socha, jejímž autorem byl Josef Václav Myslbek (1848—1922), za druhé světové války byla odstraněna, obnovena byla až 2. 10. 1993. Jirsíkovo jméno nese nejen gymnázium, ale od 2018 též planetka č. 133 077 objevená Janou Tichou (* 1965) a M. Tichým.