Hardtmuthové

Zakladatel keramické továrny ve Vídni Josef Hardtmuth (1758—1816) se narodil v dolnorakouské obci Asparn an der Zaya jako čtvrté dítě truhlářskému mistru Antonu Hardtmuthovi (1720—1793) a jeho manželce Theresii, roz. Meisslové (1726—1788). Vyučil se zedníkem a kameníkem u svého strýce Franze Meissla v Poisdorfu. S ním později odešel do Vídně, kde se strýc stal městským stavitelem. J. Hardtmuth pracoval v lichtenštejnských službách, byl autorem staveb v Lednici na Moravě (minaret, obelisk apod.) a plánů fasády jejich paláce ve Vídni. V roce 1789 se mu podařilo vyrobit kameninové nádobí s bezolovnatou glazurou, tzv. Wiener Steingut. O rok později spoluzaložil keramickou továrnu ve Vídni. Finanční úspěch mu umožnil 1795 postavit vlastní tovární budovu a rozšířit výrobu o tužky a barevné křídy (1802). Nezávisle na Francouzovi Nicholas-Jacques Conté (1755—1805) vynalezl 1790—1795 nový způsob výroby tužek z jílu, práškového grafitu, sazí a z organického pojiva podobnou technologií, jakou se dělá keramika. J. Hardtmuth byl pohřben na již neexistujícím vídeňském hřbitově, náhrobní deska později přenesena do hrobky Hardtmuthů na hřbitově v Mladém. Měl čtyři syny, z nichž Ludwig (1800—1861) a Carl (1804—1881) zdědili 1816 vídeňský podnik a na výrobky používali značku L. & C. H. Ludwig se oženil s Theresií von Schlechta Wssehrd, mladší Carl si vzal její sestru Friederiku. Od 1828 vedl podnik jen Carl. Vzhledem k výrobním nákladům a omezeným možnostem stavebního rozvoje vídeňské továrny se Carl rozhodl přemístit výrobu do Českých Budějovic, v jejíchž blízkosti se nalézaly jíl, grafit a dřevo k vypalování zboží. Kladem bylo i mimořádně dobré dopravní spojení se širokým okolím. Ve Vídni výroba skončila 1853, v českobudějovické továrně se začalo pracovat již na podzim 1847. Po přestěhování do Českých Budějovic získal Carl čestné občanství, stal se třetím prezidentem Obchodní a živnostenské komory, obdržel četná vyznamenání a šlechtický titul.

Z jeho pěti dětí se Franz von Hardtmuth (1832—1896) stal společníkem firmy a po 1881 jejím jediným majitelem. Absolvoval polytechnický institut ve Vídni, v Anglii studoval strojní zařízení. Po návratu navrhoval různé tužkárenské stroje. Oženil se s Mathildou Mayerovou (1842—1901).

Po smrti F. Hardtmutha přešlo vlastnictví na nově zřízenou rodinnou společnost, tvořenou jeho třemi dětmi: Maria-Irma Hardtmuth (* 1862) se vdala za Ernsta Herringa von Frankensdorf (1852—1923). Měla 7 dětí, z nichž dva synové Johann Herring s manželkou Elisabeth zu Schaumburg-Lippe (1908—1933) a druhý Friedrich Herring (* 1898) s manželkou Wilhelmine Sermage von Szomszédvár se podíleli na vlastnictví firmy. Manželem druhé dcery, Mathildy Hardtmuth (1864—1947), se stal O. Lamezan-Salins. Mathilde později adoptovala Maxe Spallka-Salinse. Nejmladší syn Franz Hardtmuth (1870—1927) se oženil v Českých Budějovicích s Annou von Rostoczil (* 1877), dcerou polního maršála. Také oni měli tři děti: Annu (* 1905), Franze (* 1907) a Marii (* 1903). Ta se 1923 v Českých Budějovicích provdala za Charlese prince Rohana, který byl jako anglický státní příslušník za druhé světové války vězněn v koncentračním táboře. Jeho manželka s dětmi a příbuznými žila do 1945 na svém zámku v Choustníku, po 1945 emigrovali Rohanové a F. Hardtmuth do Anglie, Mathilde se synem a Annou Hardtmuth do Vídně.