válečné události

Do života Českých Budějovic zasáhly v. u. již krátce po jejich založení. Město, vybudované Přemyslem Otakarem II. jako výspa královské moci proti mocnému jihočeskému rodu Vítkovců, se již v 70. letech 13. století stalo cílem útoků vítkovských oddílů. Dlouhotrvající rozpory mezi panovníkem a částí českého panstva vyvrcholily na podzim 1276 otevřenou vzpourou proti králi, v jejímž čele stáli Vítkovci. Odbojníci napadali se svými družinami královské zboží po celé zemi. V květnu 1277 zaútočili Vítkovci na České Budějovice, které jejich nájezdu odolaly, ale Staré Město lehlo popelem. V roce 1279 vedl úspěšný útok vítkovských oddílů proti královským Budějovicím sám Záviš z Falkenštejna (kolem 1250—1290). Po Závišově zatčení na počátku 1289 Vítkovci znovu povstali proti panovníkovi a zaútočili na královské zboží. Zmocnili se i Českých Budějovic. Mladý Václav II. (1271—1305) využil zajatého vítkovského předáka ke zlomení odporu jeho příbuzných; pod hradem Hluboká nad Vltavou tento postup zklamal a Záviš zde byl 24. 8. 1290 popraven.

Novému vojenskému útoku byly České Budějovice vystaveny začátkem podzimu 1304, když do země vpadlo vojsko římského krále Albrechta I. Habsburského (1255—1308). Spolu s uherskými spojenci poplenilo a vypálilo okolí města. V březnu 1318, v době vrcholícího odporu nespokojené šlechty proti Janu Lucemburskému (1296—1346), marně obléhal České Budějovice se svými oddíly Petr I. z Rožmberka († 1347). Nepřátelství Budějovických a Rožmberků se znovu vyostřilo na konci 14. století, v době zápasu Václava IV. (1361—1419) s panskou jednotou, kdy se České Budějovice staly jednou z mála pevných opor slabého panovníka. V letních měsících 1394 bylo v Českých Budějovicích soustředěno královské vojsko, které podnikalo útoky na majetky šlechtických odbojníků v kraji až do doby králova propuštění ze zajetí (1. 8. byl uvítán ve městě). Na konci léta 1395 byly České Budějovice obleženy oddíly odbojného Jindřicha III. z Rožmberka († 1412), ale měšťané se opět ubránili. Pokračující panský odboj vůči panovníkovi, podporovaný rakouskými Habsburky, a celkově nepřehledná situace v zemi výrazně oslabily královskou moc a umožnily na přelomu 14. a 15. století vznik dlouhodobé drobné války, zejm. v oblasti jižních Čech, která ohrožovala i budějovické zboží. Uklidnění vnitřních poměrů v zemi mělo napomoci příměří, uzavřené v listopadu 1404 v Českých Budějovicích mezi Václavem IV. a Habsburky. V téže době i budějovičtí měšťané jako hlavní představitelé královské moci na jihu Čech hledali narovnání s mocným Rožmberkem, aby mohli společně čelit záškodnické válce.

V době husitské revoluce se České Budějovice přidaly na stranu Zikmunda Lucemburského (1368—1437). V jejich pevných hradbách hledali bezpečí mnozí šlechtici, měšťané i duchovní z míst obsazených husity, samotné město bylo také několikrát ohroženo husitskými oddíly. Jeho ochrana byla svěřena královskému hejtmanovi; v této funkci se v husitské době vystřídala řada českých i rakouských šlechticů, 1427—1428 např. Oldřich II. z Rožmberka (1403—1462). V červnu 1420 se českobudějovická vojenská posádka zúčastnila neúspěšného obléhání Tábora. V září a říjnu táhlo kolem města vojsko J. Žižky z Trocnova, ale k útoku nedošlo. V září 1421 postoupil Zikmund České Budějovice do zástavy rakouskému vévodovi Albrechtovi V. Habsburskému (1397—1439). V období 1421—1436 se budějovičtí měšťané politicky, ekonomicky i kulturně orientovali především na rakouské země. Rakušané posílili obranu města o další vojáky, aby tak uchránili rakouské země od husitských nájezdů. Silná vojenská posádka sice město bezpečně ochránila před případným útokem husitských oddílů procházejících krajem, ale neporadila si s drobnou záškodnickou válkou, která citelně poškozovala hospodářské zájmy Budějovických. Českobudějovičtí měšťané proto podporovali vojenské bratrstvo, které budějovickým nepřátelům škodilo podobným způsobem.

V pol. 30. let 15. století se Budějovice vrátily do majetku královské komory. Na konci léta 1452 město oblehl Jiří z Poděbrad (1420—1471) a vynutil si tak na Budějovických uznání za zemského správce. V letech 1453—1457 se znovu vyostřilo napětí mezi Budějovicemi a Rožmberky, když Ladislav Pohrobek (1440—1457) postoupil město doživotně rožmberskému vladaři Jindřichovi IV. († 1457). Na počátku křížové výpravy proti Jiřímu z Poděbrad zachovávali Budějovičtí neutrální postoj. Po zavraždění českobudějovického purkmistra O. Puklice ze Vztuh v květnu 1467 však zesílil církevní i vojenský nátlak katolické strany; 14. 2. 1468 vyhlásil papež nad Českými Budějovicemi interdikt. V srpnu 1468 město přešlo na stranu zelenohorské Jednoty a do 1479 Budějovičtí uznávali za svého panovníka Matyáše Korvína (1443—1490), který do města vložil silnou žoldnéřskou posádku. Budějovické nadále poškozovala drobná válka v kraji, zejm. nepřátelství Racka z Kocova a jeho spojenců v období 1472—1485.

Jestliže se v 16. století v. u. Českých Budějovic nijak výrazněji nedotkly (v době prvního protihabsburského odboje 1547 zůstaly Budějovičtí na straně panovníka), v 17. století válečných hrůz ušetřeny nebyly. Město citelně postihl lednový vpád Pasovských 1611, kdy se České Budějovice staly hlavním opěrným bodem pasovského vojska až do jeho odchodu ze země v červnu 1611. V době třicetileté války se České Budějovice jako významná opora císařských v jižních Čechách ocitly několikrát v samém středu válečného dění. Také v prvních letech války o rakouské dědictví bylo město vtaženo do víru války.

V době koaličních válek proti Francii město několikrát zasáhlo válečné dění, ale přímých vojenských akcí se neúčastnilo. V říjnu 1799 byla ruská armáda odvolána ze švýcarského bojiště a při svém návratu do vlasti strávila zimu (prosinec 1799 – březen 1800) v Čechách. Třetí ruský sbor generála Andreje Grigorjeviče Rosenberga (1730—1813) byl ubytován v jižních Čechách. Přímo v Českých Budějovicích byl dislokován štáb sboru, generalita a vyšší důstojníci. Koncem ledna 1800 ruské jednotky město opustily. V následujících letech byly České Budějovice vystaveny průtahům vlastních i nepřátelských armád, verbování a cvičení vojsk. V dubnu 1801 např. proběhlo v Rožnově vojenské cvičení za účasti císaře Františka II. (1768—1835). Od listopadu 1805 do ledna 1806 město obsadily francouzské jednotky, krátce zde pobýval i francouzský maršál Jean Baptiste Jules Bernadotte (1763—1844), pozdější švédsko-norský král Karel XIV. Johan. V červnu 1808 byl vydán císařský patent nařizující ustavení jednotek samostatné zeměbrany, město mělo postavit do zbraně jednu setninu v počtu 240 mužů. Mimoto byl ve městě dislokován 4. dělostřelecký pluk jako stálá posádka.

Rovněž prusko-rakouská válka 1866 zasáhla do života města jen zprostředkovaně. Počátkem července 1866 započal odsun státních úřadů a úředníků z míst obsazených či bezprostředně ohrožených postupující pruskou armádou do bezpečnějších oblastí, mj. do Českých Budějovic. Ty se staly dočasným sídlem pražského místodržitelství a do počátku září zde sídlil i hlavní štáb rakouské armády. Předběžná mírová dohoda z 26. 7. 1866 vymezila dočasný pruský zábor v českých zemích na sever od demarkační linie procházející městy Cheb, Plzeň, Tábor, Jindřichův Hradec, Slavonice a Znojmo, čímž pominula bezprostřední hrozba pro Českobudějovické.

V průběhu první světové války se České Budějovice nacházely mimo oblast vlastních vojenských operací. Válka do života Českobudějovických vstupovala nejčastěji v podobě přesunů vojenských jednotek, příjezdů transportů raněných či uprchlíků z obsazených oblastí a zejm. stále se zhoršující zásobovací situací. Politický převrat v říjnu 1918 proběhl v Českých Budějovicích klidně, výjimkou bylo pouze obsazování německých oblastí nově vzniklého československého státu. K likvidaci odporu v Kaplici byl začátkem prosince povolán českobudějovický 91. pluk. Podobná situace nastala i v době druhé světové války, kdy se České Budějovice proměnily v důležité dopravní a průmyslové středisko v týlu německé armády. Koncem března 1945 se České Budějovice staly cílem 2 náletů amerických bombardovacích perutí, při nichž došlo k velkým ztrátám na životech i na budovách města. Konec války přinesly na Českobudějovicko i do města samého jednotky Rudé armády. Těm toto území připadlo na základě vytyčené demarkační linie dotyku sovětských a amerických vojsk, probíhající na jihozápad od Českých Budějovic. Naposledy zasáhly v. u. do života města v srpnu roku 1968, když bylo tehdejší Československo okupováno vojsky 5 členských států Varšavské smlouvy; obsazení Českých Budějovic bylo dílem Sovětské armády.