Hůlka Josef Antonín

Pocházel z nezámožné, nábožensky založené rolnické rodiny. Po absolvování gymnázia v Klatovech strávil rok na univerzitě v Praze, poté studoval v biskupském semináři v Českých Budějovicích, kde byl 18. 7. 1875 vysvěcen na kněze. V letech 1875—1880 působil jako kaplan v Blatné, Soběslavi a Chvalšinách; 1880—1889 byl ustanoven administrátorem poutního chrámu Panny Marie Sněžné u Svatého Kamene; 1890 byl povolán jako spirituál do biskupského semináře. V následujících letech byl postupně jmenován konzistorním kancléřem (1893), přísedícím církevního soudu (1894), čestným (1898) i sídelním kanovníkem (1900) a kapitulním vikářem katedrální kapituly (1907), 1902 byl poctěn titulem tajného komoří papeže Lva XIII. (1810—1903) a konečně od června 1904 zastával úřad generálního vikáře. Biskupem v Českých Budějovicích byl jmenován 4. 12. 1907, 6. 1. 1908 konsekrován a slavnostně uveden do úřadu.

Při správě diecéze věnoval velkou péči opuštěné a zanedbané mládeži. V roce 1917 se zasloužil o reorganizaci dosavadního Serafínského díla lásky (1888) na institut diecézních sirotčinců: k městskému sirotčinci v Českých Budějovicích, kde působil jako katecheta až do své smrti, přibyly sirotčince v Červeném Dvorci u Sušice, Koutech u Domažlic, Anenském Dvoře u Vimperka, Nové Vsi u Horšovského Týna, ve Staňkově, Velešíně a Hrádku u Sušice. Na Lineckém předměstí nechal vybudovat kostel svatého Jana Nepomuckého.

Věnoval se též teologické literární činnosti: mj. vydal dogmatické pojednání o problematice odpustků (1891) a příručku Církevní řády, bratrstva a spolky v diecési česko-budějovické (1893); jako kancléř založil Pamětní knihu biskupské konsistorní kanceláře v Českých Budějovicích, která je jedinečným pramenem pro poznání nejen fungování biskupské kurie.

Celý svůj majetek odkázal kostelu svatého Jana Nepomuckého ve Velenovech; podle svého přání byl 13. 2. 1920 beze vší pompy pohřben do prostého hrobu označeného pouhým dřevěným křížem na hřbitově u svaté Otýlie.