biskupství

Na území Čech a Moravy působí celkem 8 biskupství (bez titulárního biskupství litomyšlského), ustavených 973—1996; jedním z nich je i biskupství českobudějovické.

První neúspěšný pokus o zřízení diecéze na jihu Čech spadá do pol. 17. století. Českobudějovická městská rada se však postavila proti, neboť se obávala jak možného omezení svých starobylých práv a svobod, tak i nákladů na vydržování biskupského dvora. Budějovičtí radní poukazovali na to, že město je „ dobře katolické“, a za sídlo jihočeského biskupa doporučovali spíše na katolicismus teprve nedávno obrácený Tábor.

K ustavení biskupství v Českých Budějovicích tak došlo až v důsledku tereziánsko-josefinské státně církevní politiky, která poslání církve úzce spojovala s prosazováním veřejného blaha ve smyslu osvícenského absolutismu. Císař Josef II. (1741—1790) rozhodl dvorským dekretem z 5. 12. 1783 o zřízení biskupství v Českých Budějovicích a zároveň jmenoval prvním biskupem dosavadního olomouckého kanovníka J. P. Schaaffgotsche, který si měl vyžádat schválení od papežského stolce. Dvorským dekretem z 18. 4. 1784 mu byl ustanoven roční plat ve výši 12 000 zlatých. Rychlá realizace císařova rozhodnutí záležela na církevních místech. Pražský arcibiskup Antonín Petr Příchovský (1707—1793) požádal 15. 10. 1784 Svatý stolec, aby od jeho arcidiecéze oddělil kraj budějovický, táborský, prácheňský a klatovský a vytvořil z nich novou diecézi. Schválení arcibiskupovy žádosti došlo z Říma již 13. 12. 1784. Papež Pius VI. (1717—1799) zakládací bulou Cunctis ubique z 20. 9. 1785 slavnostně vyhlásil zřízení českobudějovického biskupství a za katedrální chrám farní kostel svatého Mikuláše, při němž byla zřízena i katedrální kapitula. Císařovo konečné rozhodnutí v této záležitosti je datováno teprve 18. 1. 1789. Pastýřským listem z 1. 1. 1786 pak biskup Schaaffgotsche oznámil obyvatelům nové diecéze vznik českobudějovického biskupství.

Sídlem nového biskupa a katedrální kapituly se původně měl stát bývalý dominikánský konvent. Na žádost biskupa J. P. Schaaffgotsche však byla za biskupskou rezidenci určena nedávno postavená kolej piaristů. Dvorským dekretem z 27. 5. 1785 bylo nařízeno, aby úprava piaristické koleje na biskupskou rezidenci proběhla co nejrychleji a aby se co nejvíce šetřilo, neboť finanční zdroje diecéze byly omezené. Na rozdíl od ostatních českých biskupství neměly České Budějovice žádné statky, z nichž by plynuly nějaké další výnosy. Nová diecéze byla nejchudší v českých zemích, mj. pouze budějovický biskup nevlastnil letní rezidenci a ani plánovaná výstavba nové důstojnější katedrály nebyla nikdy realizována.

V průběhu 220 let existence českobudějovického biskupství bylo do úřadu jeho nejvyššího správce jmenováno celkem 14 duchovních hodnostářů, z nichž 12 se skutečně ujalo svých biskupských povinností. Právo jmenovat biskupy si podržel až do roku 1918 panovník, zatímco Svatý stolec jmenování pouze schvaloval. Prvním českobudějovickým biskupem jmenovaným přímo papežem se stal až Š. Bárta (1920). Nejvýraznější postavou na biskupském stolci byl J. V. Jirsík, za jehož episkopátu dosáhla českobudějovická diecéze největšího rozkvětu. V přehledu nejvyšších správců diecéze nebývá uváděn, vedle pražského světícího biskupa K. Průchy (1818—1883), který sice byl jmenován 1883 budějovickým biskupem, ale úřad ze zdravotních důvodů vůbec nepřevzal, ani další pražský světící biskup A. Eltschkner (1880—1961), kterého 1940 papežská kurie vybrala za nového českobudějovického biskupa, ale vzhledem k nesouhlasu německých okupačních orgánů nebylo jeho jmenování nikdy zveřejněno.

V letech 1813—1815, 1850—1851, 1940—1947, 1972—1990 a 2014 stolec českobudějovického biskupa nebyl obsazen a správu diecéze vykonávali kapitulní vikáři volení (až na výjimky) kapitulou. Podobná situace nastala i v době internace biskupa J. Hloucha mimo diecézi (1952—1968). Pro řádný chod diecéze bylo důležité, že v dlouhých obdobích sedisvakance během nacistické okupace a komunistické totality spočívala správa diecéze v rukou schopných kapitulních vikářů Jana Caise (1878—1950), Antonína Titmana (1910—1969) a Josefa Kavaleho (1919—2011). Od 1. 3. 2014 diecézi spravuje generální vikář Adolf Pintíř (*1952) na místo J. Paďoura, který rezignoval ze zdravotních důvodů.

Rozloha a vnitřní struktura českobudějovické diecéze prošla četnými proměnami. Rozsah území spravovaného českobudějovickým biskupstvím se zvětšil 1808 připojením Železnorudska a Grafenriedu. Roku 1937 přibylo ještě Vitorazsko, jehož správu zajišťoval českobudějovický biskup jako apoštolský administrátor již od počátku 20. let. Po mnichovském diktátu byl ze 134 farností českobudějovické diecéze nacházejících se na území odstoupeném Německu vytvořen zvláštní biskupský komisariát, jehož správa sídlila ve Vyšším Brodě. Koncem 1939 biskupský komisariát zanikl a jeho jednotlivé části byly spravovány apoštolskými administrátory z přilehlých diecézí Sankt Pölten, Linec, Pasov a Řezno; tento stav přetrval de facto do osvobození 1945, de iure až do počátku 1946. Poslední změny proběhly 1993 v souvislosti se vznikem plzeňské diecéze, kdy jí bylo postoupeno 89 farností v západní části českobudějovického biskupství (všechny farnosti vikariátu Domažlice, část farností vikariátu Klatovy a Nepomuk). Zároveň došlo i k dílčím úpravám hranic, kdy bylo k českobudějovické diecézi přičleněno 15 farnosti od pražské arcidiecéze. V roce 2014 se českobudějovické biskupství rozkládalo na území o rozloze 12 500 km², jeho 354 farností a 10 vikariátů administrovalo na více než 100 správců (včetně řeholních kněží a zahraničních duchovních) a církevním účelům sloužilo celkem 410 kostelů a 252 kaplí.

Patrony nové diecéze se stali svatý Mikuláš a svatý Jan Nepomucký. Znak českobudějovického biskupství není historicky ustálen, neboť při svém vzniku žádný neobdrželo, a proto jednotliví biskupové užívali rodové erby anebo znaky osobní. Současná podoba znaku budějovického biskupství, vytvořená až 1983, spojuje atributy hlavního patrona diecéze svatého Mikuláše s atributy znaku papeže Pia VI. a pražského arcibiskupství.