Budweiser (pojm. vyj. vztah k městu)

Stejně jako Prager, dokonce i Kleinseitner, Pardubitzer, Brünner, Teplitzer, Teltscher a podobně byl Budweiser vyznavačem jakési lokální odrůdy zemského vlastenectví, analogicky k označení Böhme, jež vyjadřovalo příslušnost k zemi bez ohledu na etnický původ; pro příslušnost k národu se pak užívalo označení Tscheche či Deutsche, respektive Deutschböhme. I když Budweiser mluvil německy, cítil se jako Böhme, nikoliv jako Deutsche. Tím lze také vysvětlit, proč se budějovičtí měšťané za revoluce roku 1848 ztotožnili se záporným stanoviskem pražského Národního výboru k začlenění českých zemí do sjednoceného Německa a odmítli volit do Národního shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem. Středisky těch, kteří vyznávali myšlenku harmonického soužití česky a německy mluvících obyvatel ve městě, byly českobudějovické spolky Ressource, Geselligkeitsverein a pěvecký Deutsche Liedertafel. K nejvýraznějším představitelům takto smýšlejících měšťanů náleželi A. Lanna a F. J. Klavík. Podle Heimatbuchu se ještě v prvních desetiletích 20. století mezi šumavskými Němci v ironické nadsázce šířilo: „Es gibt drei Nationen in Südböhmen, nämlich Deutsche, Tschechen und Budweiser.“ (V jižních Čechách jsou tři národnosti, a sice Němci, Češi a Budvajzři.) Ve skutečnosti to přestávalo platit už od počátku 60. let 19. století, kdy v souvislosti s obecnou politizací veřejného života počal Budweiser ustupovat nacionálně orientovanému Němci a Čechovi. Pozůstatky toho, co vyznačovalo Budweiser, se pak nejdéle udržovaly v hovorové mluvě zejm. méně vzdělaných vrstev, kterou v důsledku každodenních vzájemných styků Čechů a Němců ve městě tvořila kuriózní směsice obou jazyků, zvaná Budweiser Pemmisch-Dajtsch.