historismus

Architektura historismu se začala v Českých Budějovicích pozvolna prosazovat s časovým posunem až na přelomu 50. a 60. let 19. století. Zřetelnějšímu nástupu bránila velice vitální tradice místní architektury klasicismu a empíru, reprezentovaná ve svých nejvýznamnějších realizacích především J. Sandnerem. Ještě 1859 dal Anton Eggert (1818—1875) při stavbě své vily v ulici Na Sadech č. 27 přednost empírově laděnému projektu, vytvořenému pravděpodobně J. Sandnerem, před návrhem italizující neorenesanční vily Ignáce Ullmanna (1822—1897). Nesměle se ke slovu hlásil historismus ve stavbě budovy sirotčince, určené nakonec jako sídlo reálky, která byla postavena v letech 1858—1861 (demolována bombou 1945) na nároží Lannovy třídy a Jeronýmovy ulice podle projektu Johanna Teisingera. V roce 1863 vyrostl na Senovážném náměstí č. 12 nadační dům vyšebrodského opatství podle návrhu Bernharda Gruebera (1807—1882), v němž se ještě mísí odkaz empírové architektury s nastupující neorenesancí. V architektonickém výrazu kostela svatého Václava, vybudovaného 1870 podle projektu Karla Schmidta v Kostelní ulici, pak zaznívá poněkud opožděně romantický historismus, poplatný spíše období před polovinou století.

Nástup tzv. přísného historismu symbolizuje výstavba Německého domu (Dům kultury Slavie), prováděná ve formách inspirovaných florentskou a benátskou renesancí podle návrhu I. Ullmanna, přepracovaného do podoby definitivního projektu K. Schmidtem v letech 1871—1872. Zásadní inspirace italskými renesančními vzory jsou zřetelné také v případě administrativní budovy spolku Biene, Spar- und Vorschuss-Verein v Nové ulici č. 6, postavené 1887 podle vlastního projektu Josefem Prieselem (1849—1913) a rovněž v případě areálu kasáren císaře Františka Josefa I. v Žižkově třídě, budovaném v letech 1890—1892 pražskými staviteli Antonínem Dvořákem (1850—1918) a Karlem Fischerem (1844—1908). V 2. pol. 80. let 19. století se prosadila architektura přísného historismu rovněž ve dvou neogotických realizacích sakrálních staveb. V letech 1886—1888 byl realizován podle návrhu Gislena Béthuna (1855—1928) kostel svaté Rodiny v ulici Karla IV. a téměř současně, v letech 1887—1888, vyrostla v ulici F. A. Gerstnera synagoga podle projektu vídeňského architekta Maxe Fleischera (1841—1905). Ani výstavba významných průmyslových podniků se neobešla bez účasti renomovaných projektantů. Gustav Noback byl autorem projektu nové sladovny Měšťanského pivovaru z 1871, podle projektu Ignaze von Latzel byly 1875—1876 vybudovány objekty tabákové továrny.

Od 2. pol. 90. let 19. století se v místní produkci prosazoval architektonický výraz poplatný už pozdnímu historismu. Z neorenesanční architektury se vytrácí formální jednota vycházející výhradně z italských renesančních vzorů a konečná podoba je komponována z prvků přejímaných z různých fází a národních variant renesanční a barokní architektury. Výrazné vertikální členění blízké spíše severské renesanci vtiskl 1898—1900 budově obecné a měšťanské školy v Nové ulici č. 5 teplický architekt a stavitel Max Loos von Losimfeldt. Inspirace benátskou a českou renesanční architekturou 16. století se mísí v architektonickém výrazu Městského muzea (Jihočeské muzeum) v Dukelské ulici č. 1, budovaného 1898—1901 podle projektu plzeňského architekta Viktora Schwerdtnera (* 1846). Široký formální rejstřík evropské renesanční architektury uplatnil v celkové koncepci i detailu Emil von Főrster (1838—1909) v návrhu Justičního paláce, postaveného 1902—1903 na Zátkově nábřeží. Stylový rejstřík architektů tohoto období obohatily rovněž inspirace národními variantami renesanční architektury 16. století. Peter Paul Brang (1852—1925) navrhl v duchu německé neorenesance a neobaroka pro spolek Biene, Spar- und Vorschuss-Verein palác s obchody, kancelářemi a byty v ulici Karla IV. č. 1 a 3, postavený 1895—1896. Naopak některé významné české stavby byly na přelomu 19. a 20. století realizovány v duchu české neorensance. J. Pfeffermann tak navrhl českou matiční školu z let 1900—1901 s následnými přístavbami českého učitelského ústavu v letech 1907 a 1911 v ulici Matice školské č. 3. Tvarosloví české neorenesance doznívá poté v přestavbě budovy Záložny českobudějovické, prováděné 1907—1908 (demolováno 1934) podle projektu Jana Šuly (1861—1916). Neobaroko se uplatnilo zejm. při významných stavebních akcích určených pro potřeby obce nebo státních institucí. Z roku 1891 pochází neobarokní palác v ulici 28. října č. 1, využívaný jako sídlo okresního hejtmanství. Městský chudobinec projektovaný vídeňskou firmou Novella & Zelle vyrostl 1897—1898 v ulici Boženy Němcové č. 3 a v jeho sousedství byly 1899 postaveny budovy kasáren arcivévody Rainera. Z let 1902—1903 pochází neobarokní budova gymnázia v České ulici č. 64. Stavitel J. Stabernak vtiskl neobarokní výraz kostelu Božského srdce Páně na Rudolfovské třídě, budovanému 1903—1904. Jednou z posledních neobarokních realizací ve zdejším prostředí pak byla vila postavená pro Annu a Franze von Hardtmuth (1870—1927) během 1911—1912 snad podle projektu Arnolda Goldbergera (1872—1950). Oblasti sakrální architektury, která byla dlouho doménou neogotiky, začal dominovat od konce 19. století neorománský sloh. Roku 1899 byla podle projektu V. Schwerdtnera postavena protestantská modlitebna v ulici 28. října, roku 1900 následoval kostel Růžencové Panny Marie v Žižkově třídě, budovaný podle projektu J. Stabernaka, a 1914—1915 byl podle projektu varnsdorfského stavitele Antona Mőllera (1864—1927) postaven kostel svatého Jana Nepomuckého v ulici Boženy Němcové.

V posledním desetiletí před první světovou válkou představoval historismus už pouze jeden z několika proudů v místní architektonické produkci, vyhovující především konzervativně laděné klientele.