Sokolský ostrov

Při vyměřování města byl ostrov 1265 darován dominikánskému konventu k odpočinku řeholníků. S výstavbou barokního opevnění města v 17. století byla obranná funkce hradeb posílena na Sokolském ostrově dvěma pevnůstkami, raveliny, před klášterem a Předním mlýnem. Od 18. století ostrov patřil patricijské rodině Schnarcherů.

Do pravého vltavského ramene podél městského opevnění se vlévala pod biskupskou zahradou Malše; za Předním mlýnem, na který původně vzdouval vodu dřevěný jez, ústila Mlýnská stoka. Velký meandr levého ramene Vltavy, obklopující Sokolský ostrov, byl ve 40. letech 19. století zasypán a tok napřímen. Obrys Sokolského ostrova dotvořila 1928—1931 regulace řek, kdy byl zrušen starý jez u kapucínské valchy, soutok obou řek se posunul od města západním směrem a v novém korytě Vltavy vznikl válcový jez, pojmenovaný podle projektanta regulace Antonína Jiráska. Jez slouží ke zvýšení hladiny na vodní elektrárnu, postavenou podle návrhu K. Chocholy firmou Bratři Petrášové (1930). K ní byl postaven též nový most od Jiráskova nábřeží a současně odstraněn provizorní mostek od Resslovy ulice. Mlýnské rameno řeky podél hradeb bylo v ose Hroznové ulice, v místech jezu starého Předního mlýna (nad kterým byla 1899 zřízena původní sokolská plovárna), přerušeno nasypanou šíjí s ponecháním minimálního průtoku pro naplaveniny a zbývající část toku se stala Slepým ramenem Malše. Sokolský ostrov, přístupný původně jen brodem od severu, byl tak pevně spojen s městem a navážkou asi jednoho metru připraven k využití.

Roku 1923 získala tělocvičná jednota Sokol I České Budějovice celý ostrov a již následujícího roku se na novém stadionu, projektovaném K. Chocholou, konal župní sokolský slet. V roce 1927 byla vypsána veřejná soutěž na výstavbu a úpravu ostrova. Z celkem 14 návrhů byly vybrány tři: Josefa Šlégla (1892—1981) a Jaroslav a Stránského (1892—1981), dále Milana Babušky (1884—1953), všech z Prahy, a K. Chocholy z Českých Budějovic. Na doporučení stavebního odboru Československé obce sokolské byl vybrán a později z velké části také realizován, návrh Stránského a Šlégla. Těžištěm uspořádání byl stadion 110 x 65 m pro 16 000 diváků. Na jižní straně na něj navazovala v osovém uspořádání sokolovna, na západní straně železobetonová tribuna, pod kterou byly umístěny šatny plovárny, situované na pravém břehu Vltavy. Odtud vedly schody a lávka k letní restauraci a k dřevěným kabinám. Hlavní brána stadionu byla na východní straně, kde bylo také místo pro orchestr v odrazové (akustické) mušli. Tenisové kurty zabíraly severní stranu. Na břehu proti klášteru byla provizorní loděnice s noclehárnou pro kanoistický vytrvalostní závod České Budějovice – Praha. Kvalitní bylo i řešení výsadby zeleně. Po skončení terénních úprav stála uprostřed ostrova jen lípa malolistá (chráněný památný strom starý asi 350 let) a podél východního břehu byl souvislý porost olší. Pravidelné pravoúhlé uspořádání alejí a bloků řadové výsadby (pyramidální duby na východní straně) bylo lemováno na jižní straně u soutoku přírodním parkem. Sokolovna byla dostavěna až 1947. Později došlo k rozšíření stadionu a běžecké dráhy z 325 na 400 m severním a východním směrem a k zastřešení západní tribuny.

V letech 1965—1971 byl na Sokolském ostrově postaven podle návrhu architekta B. Böhma plavecký stadion (zimní plovárna) s výraznou lanovou střechou tvaru hyperbolického paraboloidu, rozšířený a modernizovaný 1996—1997. Na prostranství byla umístěna socha Odpočívajícího plavce od Stanislava Zadražila (1931—2003). Starou letní plovárnu bylo nutno později pro havarijní stav uzavřít, její přestavba podle návrhu L. Konopky byla dokončena 1993. Roku 1999 bylo obnoveno propojení přes Mlýnskou stoku ve směru od Resslovy ulice ocelovým mostkem podle návrhu Romana Kouckého (*1959). Přímé pěší propojení historického jádra s Dlouhou loukou se uskutečnilo 2002 novými mosty přes Slepé rameno u Solní branky, podle návrhu ateliéru A1 s. r. o., architekta Bohdana Sovy (*1942), a přes Vltavu podle projektu VPÚ DECO Praha, a. s.