literatura

Ve starší české literatuře se jméno Českých Budějovic ve srovnání s jinými jihočeskými městy (Vyšším Brodem, Jindřichovým Hradcem, později Táborem, Vodňany nebo Českým Krumlovem) objevuje jen výjimečně. Dramatickou událost z historie města v 15. století, spiknutí vedoucí ke smrti purkmistra O. Puklice ze Vztuh, vypsal už jeho syn Jan. K městu se váží díla některých humanistů, zejm. Šimona Proxena ze Sudetu (1532—1575), Bedřicha z Donína (asi 1574—1634), který se o Českých Budějovicích zmiňuje ve svém cestopise, a Davida Crinita z Hlaváčova (1531—1586), původce latinské básně o založení Českých Budějovic (1575). Z barokních autorů Pavel Stránský ze Zapské Stránky (1583—1657) ve spise O státě českém charakterizoval České Budějovice slovy: Město netoliko ouhledné, nýbrž také náležitě opevněné..., přísně zachovává náboženství papežské a urputně štítí se bohoslužby evangelíkův (1634). B. Balbín zůstal jen u záměru sepsat dílo o Českých Budějovicích. V lidové tvorbě pobělohorské doby se v několika písních lze setkat se jménem města: Budějce, město starý, K Budějicům cesta, Budějce, Budějce.

V díle trojice obrozenských básníků, kteří v Českých Budějovicích studovali, Františka Ladislava Čelakovského (1799—1852), Josefa Vlastimila Kamarýta (1797—1833) a Josefa Krasoslava Chmelenského (1800—1839), obraz města nelze rozpoznat, nicméně město tvořilo prostředí, v němž vznikala jejich raná tvorba. Karel Hynek Mácha (1810—1836) se ve svém Deníku o cestě do Itálie zmínil o krátké zastávce v Českých Budějovicích a z jeho dopisu rodičům je známé, jakou pozornost zde budil svým pověstným bílým pláštěm s rudou podšívkou. Josef Václav Frič (1829—1890) tudy prchal roku 1848 z Prahy; ve svých Pamětech psal o tom, jak vešel do netopýrského města, v němž vzdor starému nápisu České Budějovice – českému živlu s tolikerou nesnází jest zápasit. Pro Karla Havlíčka Borovského (1821—1856) bylo město jen epizodou při deportaci do Brixenu: Nesmím ale zapomenout / Budějovice /, tam Dedera koupil mělnického / čtyry lahvice /.

První, koho České Budějovice opravdu zaujaly, byl Jan Neruda (1834—1891). Poctil je chválou jako snad žádné jiné město: Neznám druhého města v Čechách, které by tak překvapovalo jako Budějovice České; pěkná je starobylá Plzeň, zajímavy jsou pestré Prachatice, zvláštní je průmyslový Liberec, ale Budějovice jsou zcela svými, zcela originálními vzdor vší smíšenině historické a moderní, nemám pro ně zkrátka jiného jména, než že jsou Florencií mezi venkovskými českými městy. Ne pro půvab okolí, ne pro památky všeho umění, ale pro jistou nepopiratelnou líbeznost svou. Války se Budějovic skoro nikdy netýkají a město je rozvinuto jako květ v zátiší. Nemenší pozornost věnoval metropoli jižních Čech dramatik František Adolf Šubert (1849—1915) v knize cestopisných črt Z českého jihu.

Na českobudějovická studia a setkání s biskupem J. V. Jirsíkem vzpomínal Josef Holeček (1853—1929) ve svých pamětech Pero. Historickou kulisu tvořilo město v příbězích Zikmunda Wintra (1864—1912) Ze starodávných radnic, v románech Aloise Jiráska (1851—1930) Mezi proudy a Karla Klostermanna (1848—1923) Ze světa lesních samot a Mlhy na Blatech, stejně jako v básni Adolfa Heyduka (1835—1923) O primasu Ondřeji Puklici ze sbírky Zpěvy pošumavského dudáka. Drašar, titulní postava románu Terézy Novákové (1853—1912), byl ve skutečnosti Josef Václav Justin Michl (1810—1862), spjatý s dějinami piaristického školství v Českých Budějovicích. Povídku Káča s autobiografickým pozadím umístil do Českých Budějovic Karel Václav Rais (1859—1926). Kde Vltavu líbá Malše nazval Václav Vlček (1839—1908) vzpomínkovou prózu z doby svého učitelského působení ve městě, které bylo dějištěm i jeho historické prózy Ondřej Puklice. Intimitu domova v rodném městě básnicky oslavil Jaromír Borecký (1869—1951). V té době byly České Budějovice i střediskem německého kulturního života, jehož literární reprezentanti, na prvním místě Hans Watzlik (1879—1948) či zdejší rodáci Fiedrich Jaksch Bodenreuth (1894—1945) a Karl Franz Leppa (1893—1986). Německy píšící šumavští spisovatelé měli k městu blízký vztah (viz časopis Waldheimat).

S Českými Budějovicemi je spojena raná i protiválečná tvorba básníka Fráni Šrámka (1877—1952). Význačné místo mají pak v největším díle J. Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, inspirovaném jeho zážitky z pobytu u místního 91. pluku. V Českých Budějovicích absolvoval školu pro jednoroční dobrovolníky český židovský publicista Alfred Fuchs (1872—1941) a zachytil zdejší pobyt i ve svém autobiografickém díle Oltář a rotačka. Skupina českobudějovických studentů byla před první světovou válkou u vzniku překladatelského sdružení Jihočeská Theléma.

Nejvýznamnějším střediskem meziválečného kulturního života ve městě byl časopis vydávaný stejnojmennou uměleckou skupinou Linie. Sdružili se kolem něj literáti i výtvarníci vyznávající avantgardní umění. Roku 1934 v něm Miroslav Haller (1901—1968) uveřejnil působivou appolinairovskou apostrofu Českých Budějovic. Látku k románu Váhy a meč si ze svého českobudějovického působení odnesl táborský advokát Jaroslav Maria (1870—1942). Vtipné obrázky ze studentského života vykreslil středoškolský profesor Bohumír Borkovec (1889—1949). Nejbližšímu okolí města věnoval polský básník, potomek českých emigrantů E. Zegadlowicz cyklus veršů, v němž se často vracel k jednomu motivu: Budějovické louky / znám vás z vypravování / za šera býváte sivé, zelené od svítání / Budějovické louky / bohaté květy / v horoucí záři / mezi námi slunce stojí s úsměvnou tváří. Tento motiv si později vypůjčil O. Nouza pro báseň Budějovické louky. České Budějovice opěvovali ve svých sbírkách také L. Stehlík, Bohumil Mach (1916—1989), později Alois Hůlka (1909—1982). Ve jménu Chudějovice není těžké najít, do kterého města umístil Václav Řezáč (1901—1956) děj svého románu Svědek.

V žádném díle české literatury nezaujímají České Budějovice tolik místa jako v rodové kronice N. Frýda. Hlavně v prvních dvou dílech (Vzorek bez ceny a Pan biskup) podal autor bohatý obraz života českobudějovických Židů od konce 19. století do druhé světové války. Svůj první román Bezbranný vítěz situovala Z. Bezděková částečně do rodných Českých Budějovic a vylíčila v něm i nálet na město ke konci války. Miloš Václav Kratochvíl (1904—1988) zařadil do své knihy Památné bitvy našich dějin historickou povídku Hostina na budějovické radnici. V knize Mé cesty za dobrodružstvím vzpomínal cestovatel L. M. Pařízek na dětství prožité v Českých Budějovicích. Prostředí zdejšího domu hrůzy, tzv. Šmídovny, vylíčil Vladimír Michal (1925—2000) v knize Kůň pro pana Pužeje.

Střediskem literárního života v Českých Budějovicích se od konce 50. let stalo nakladatelství, později proslulé pod názvem Růže. Literární historii města a celého jihočeského regionu se před rokem 1989 soustavně věnoval S. Cífka. Nejvýznamnější osobností literárních Českých Budějovic konce 20. a počátku 21. století byl prozaik a esejista V. Mertl, do jehož díla se ale obraz města otiskl jen zprostředkovaně; výjimku tvoří jeho vzpomínkové Časy a nečasy. Redakcí Růže prošel též básník a překladatel Jan Mareš (*1940), specializující se na překlady šumavské německé literatury, dostupné v on-line publikaci Kohoutí kříž a několika knižních a časopiseckých výborech. Budějovice jsou důležitou součástí díla F. Hobizala. Po roce 2000 se svou tvorbou prosadil několikanásobný držitel prestižní ceny Magnesia Litera Jiří Hájíček (*1967), v jehož prózách, přeložených do řady evropských jazyků, se často objevují českobudějovické reálie či žijící osobnosti, hlavně v trilogii Selský baroko, Rybí krev a Dešťová hůl. S městem se pojí básnické a prozaické dílo Davida Jana Žáka (*1971), popularizované jeho thrillerem Návrat krále Šumavy (2013). Román českobudějovického novináře a publicisty Jana Cempírka (*1970) Bílej kůň, žlutej drak, napsaný pod pseudonymem Vietnamky Lan Pham Thi, získal Literární cenu Knižního klubu 2009 a vyvolal tak originální literární aféru.