epidemie

Nedostatečná hygiena, možnost styku s nakaženými osobami, ale také nízká odolnost populace způsobovaly epidemie přenosných nemocí, postihující především města a oblasti s vyšší koncentrací obyvatel. Byly označovány jako mor, i když charakter onemocnění mohl být různý. Epidemie se nevyhnuly ani Českým Budějovicím, neboť sem přicházelo mnoho cizích návštěvníků, kteří nákazu i nevědomky roznášeli. Zvýšená úmrtnost obyvatelstva vždy znamenala pohromu. Město se uzavřelo cizincům, vzájemný styk lidí byl omezen, klesala řemeslná výroba, vázl obchod. Zprávy o morových epidemiích zaznamenávali místní kronikáři až od konce 15. století, a jistě ne všechny. Podle první dochované zmínky postihl České Budějovice mor (mření) od července do prosince 1495; údajně zemřelo 3 472 osob. Tak vysoký počet by znamenal vylidnění celého města, což poukazuje na značnou nadnesenost údaje. Snadná přenosnost nemoci vyvolala snahu nemocné lidi izolovat. Domy postižených měšťanů byly uzavřeny a vstup do nich omezen. Před Pražskou bránou byl postaven morový špitál, 1515 při něm vznikl špitální kostel Nejsvětější Trojice, při epidemii však jeho kapacita nestačila. Další morové nebezpečí se objevilo v 2. pol. 1520, vrcholu dosáhlo na jaře 1521. Podle zpráv kronikářů si epidemie vyžádala 3 000 obětí. I tento odhad převyšoval skutečnost; odpovídající by byl patrně údaj kolem 500 zemřelých. Morovou epidemii 1584 zaznamenal kronikář s poznámkou, že se opakovala po tři podzimy. Pro nebezpečí nákazy podkomoří odmítl přijet k obnově městské rady a potvrdil ji jen písemně. V roce 1613 se rozmohl mor v Praze a hrozilo nebezpečí, že se rozšíří i jinam. V Českých Budějovicích byl proto zrušen martinský výroční trh. Naštěstí ohrožení pominulo a 1614 se mohlo ve městě uskutečnit jednání zemského sněmu za přítomnosti Matyáše I. Habsburského (1557—1619) a českých stavů.

Roku 1679 propukl mor v Dolních Rakousích a rozšířil se na Moravu i do Čech. Ještě v létě 1680 byly České Budějovice mimo nebezpečí, v červenci se zde zdržel císař Leopold I. Habsburský (1640—1705); mor pronikl do města v září. Nakažení byli přemístěni do lazaretu v Suchém Vrbném, jejich domy uzavřeny. Zdravé děti z nakažených domů byly soustředěny ve společném útulku, rekonvalescenti museli projít čtyřicetidenní karanténou. Mor vrcholil v říjnu a listopadu a pominul v lednu 1681. Členové magistrátu nechtěli poškodit ekonomické zájmy města, a tak přítomnost morové nákazy dlouhodobě popírali. Jakmile se mor rozšířil do kapucínského kláštera (zemřelo šest duchovních a jeden laik), okolní obce a města (Hluboká, Třeboň) začaly od svých bran odhánět příchozí z Českých Budějovic. Teprve tehdy byla městská rada nucena přiznat, že město již není zcela zdravé. Ve městě panovala zvláštní situace. Lidé se na jedné straně báli moru, vyhýbali se ošetřujícím a zaopatřujícím osobám, avšak na druhé straně často přebývali pod jednou střechou s nemocnými a zcela bezohledně vycházeli z domu ven mezi ostatní zdravé obyvatele města. Báli se zavlečení nákazy do města odjinud, ale zároveň se jim nelíbilo, když se rušily trhy, důsledkem čehož řemeslníci nemohli prodávat své výrobky. Za poškození své osoby pokládali také zákaz provozovat živnosti nebo izolaci ve vlastním morem nakaženém nebo jen podezřelém domě. Zastupitelé města nechtěli oficiálně přiznat, kolik lidí ve skutečnosti na mor zemřelo, a tak se v pramenech objevují rozdílné počty. Z protokolů městské rady vyplývá, že od července do prosince 1680 v Českých Budějovicích zemřelo 212 osob, z toho 136 na mor a zbývajících 76 přirozenou smrtí. Na základě místních matrik nelze vůbec poznat, že by město bylo napadeno nějakou epidemií (1679 – 69 zemřelých, 1680 – 106 zemřelých, 1681 – 67 zemřelých). Seznamy zemřelých na mor 1680, které na příkaz arcibiskupské konzistoře vypracovávali místní duchovní, v případě českobudějovického obyvatelstva vykazují 202 zemřelých (město 79, předměstí 102, Suché Vrbné 19, Mladé 2). V sousedním Rudolfově mělo na jejich základě moru podlehnout 36 osob. Jestliže během zasedání městské rady (16. 10. 1680) bylo uváděno 2 570 obyvatel (včetně 447 podruhů), ztráty na lidských životech v důsledku morové epidemie (202 osob) mohly představovat 7,8 % místní populace.

Další morová epidemie hrozila městu 1713. Vystrašení obyvatelé učinili slib, že pořídí sochu Panně Marii Budějovické, ochrání-li je. Mor se naštěstí nerozšířil a město svůj slib splnilo. Roku 1716 bylo před Pražskou bránou odhaleno sousoší Panny Marie Budějovické, vytesané J. Dietrichem.

Spíše než morové epidemie způsobovaly rapidní snížení počtu místního obyvatelstva hladomory, které se zpravidla projevovaly na konci zimních a počátkem jarních měsíců (1719—1721, 1741—1742, 1771—1772). Za tzv. velkého hladomoru (1771—1772) mělo denně probíhat 2—7 pohřbů.

Epidemie, které postihovaly České Budějovice v průběhu 19. století, způsobovala stejně nebezpečná nemoc, cholera. V roce 1832 si ve městě a na předměstích vyžádala několik set mrtvých. Další epidemie trvala od dubna do října 1850; v některých dnech se konalo 4—7 pohřbů. Během řádění cholery od ledna do srpna 1855 zemřelo 75 lidí. Od léta 1866 se v Čechách šírila cholera, zavlečená sem pruskými vojáky. V září dorazila do Českých Budějovic, kde si do konce roku 1866 vyžádala 286 obětí na životech. Epidemie odezněla teprve v 1. pol. následujícího roku. Zkušenosti s cholerou v roce 1866 přiměly českobudějovickou městskou správu k urychlení prací na stavbě nové kanalizace a moderního vodovodu s hygienicky nezávadnou vodou.

Velkou epiedemii způsobila po skončení první světové války tzv. španělská chřipka, která si vyžádala mezi obyvatelstvem velký počet obětí.