kamenictví

Staré řemeslo dosahovalo vrcholu rozvoje ve středověku. Kameníci se uplatňovali při budování církevních staveb a feudálních sídel a ve městech na opevňovacích pracích i stavbě měšťanských domů.

V Českých Budějovicích lze předpokládat existenci kamenické huti při výstavbě dominikánského konventu a kostela svatého Mikuláše ve 13. a 14. století. Kameníků bylo třeba také při přestavbách obou objektů a při stavbě Černé věže. Po skončení prací námezdní kameníci odcházeli, aby využili svou odbornost jinde. Ve městě býval usazen jeden kameník (často pouze podruh), v některých obdobích se měšťané obešli i bez něj. Buď sám nebo s tovaryšem zhotovoval vedle ostění a schodů také nádrže na vodu, žlaby pro dobytek i jednoduché náhrobníky, patníky a mezníky. Při rozpisu dávek a berní patřili kameníci převážně mezi málo majetné poplatníky. Zprávy o nich jsou spíše náhodné, týkají se jich osobně, jejich majetkových a rodinných záležitostí; téměř nikdy se nezmiňují o jejich konkrétní kamenické práci. Výjimkou byli bratři Hornové. Kristián († 1720) zhotovil 1715—1716 podstavec k sousoší Panny Marie Budějovické před Pražskou bránou, které vytvořil sochař J. Dietrich jako projev díků měšťanů za ochranu města před morovou epidemií 1713. V roce 1718 se přistěhoval z Chomutova Zachariáš Horn (1679—1738) a pokračoval v bratrově řemesle ve spolupráci s J. Dietrichem. Významný autorský podíl mu připadl v souvislosti s výstavbou Samsonovy kašny 1721—1727. Zhotovil mušli k zachycování tryskající vody; vytesal ji z jednoho kusu přímo v lomu u Besednice na Trhosvinensku. Byla tak rozměrná, že při její přepravě do města (1722) bylo nutno rozšířit Svinenskou bránu. Horn zhotovil i vlastní nádrž, čtyři ozdobné vázy a také otesal sloupky kolem kašny. Roku 1722 se smluvně zavázal zhotovit na náměstí v Trhových Svinech kamenný sloup se sochou svatého Jana Nepomuckého a svaté Barbory. Sloup dodal téhož roku, ale sochy byly osazeny 1723. Přesto, že byly součástí smlouvy s Hornem, jejich autorem byl v rámci spolupráce pravděpodobně J. Dietrich. Pokud je vytesal kameník sám, znamenalo to jistě roztržku mezi ním a sochařem. O jejich další spolupráci nejsou zmínky. V soudobém soupisu městského obyvatelstva s údaji o zaměstnání a ročním výdělku Z. Horn uvedl, že nemá ve městě žádnou práci. Při přestavbě radnice 1727—1730 připadla na kameníky velká částka, ale Horn se na ní nepodílel nebo jen málo. Jeho sociální situace se zhoršovala, 1737 byl nucen prodat svůj dům a městská rada vyhlásila na jeho majetek konkurz. Ani situace jeho nástupců se nezlepšovala, město nadále vystačilo s jedním kameníkem.

Větší požadavky na kamenické práce vyvolala po pol. 18. století výstavba císařských silnic a od 1868 budování železničních tratí s nároky na kamenné mosty, ale tyto zakázky získávaly cizí specializované firmy. Proniknutí betonu do stavebnictví nahradilo kamenné prvky a donutilo i českobudějovické kameníky orientovat se na zhotovování hřbitovních pomníků a hrobek. Se vzrůstajícím počtem obyvatel přibývalo i kameníků, na začátku 20. století jich bylo ve městě šest, největší podnik patřil Václavu Haarovi (1866—1947). Později počet firem opět klesal v souvislosti s používáním umělého kamene. Na přelomu 2. tisíciletí se kameníci uplatňují především při zhotovování náhrobků a restaurování kamenných částí památkových objektů.