lední hokej

Bruslení jako sport proniklo do města již v 80. letech 19. století, ale l. h. (přesněji bandy na ledě) se zde začal hrát až 1912. Tehdy byl založen především zásluhou Zdeňka Černého Hockeyový kroužek České Budějovice, který se záhy stal řádným členem Českého hockeyového svazu. Plný gumový míček velikosti tenisáku byl veden, přihráván a střílen holí výrazně kratší než kanadská, u paty silně zaoblenou. Brusle s kulatou špičkou se upínaly pomocí kličky na obyčejné boty. První zaznamenané utkání se hrálo na politých tenisových dvorcích na dnešním Palackého náměstí 12. 1. 1913.

Sezona 1913—1914 již proběhla naplno. Hockeyový kroužek vstoupil do Athleticko-Footballového Klubu České Budějovice a pronajal si plochu na řece Malši nedaleko mostu v Biskupské ulici. Kromě AFK ve městě existovalo několik dalších mužstev, především při středních školách. Slibně se rozvíjející činnost byla přerušena první světovou válkou. Po jejím skončení byla založena hokejová mužstva v celé řadě klubů, především fotbalových. S výjimkou SK České Budějovice však jejich existence neměla dlouhé trvání; často docházelo k jejich slučování a k přestupům hráčů do jiných klubů. V pol. 20. let se hrál v Českých Budějovicích stále bandy hokej na ledě. Kanadský hokej definitivně převládl až v sezoně 1926—1927.

Výkonnostní rozmach českobudějovického hokeje začal 1928, kdy byl založen AC Stadion České Budějovice. Rozvíjel také další sporty a spolupracoval se Sokolem I. Hned 1928 se jeho mužstvo stalo mistrem jižních Čech v l. h. Kluziště měl na ploše stadionu Sokolského ostrova, kde bylo zřízeno i elektrické osvětlení. V sezoně 1929—1930 se AC Stadion stal mistrem jižních Čech, mistrem českého venkova. V mistrovství ČSR byl vyřazen až LTC Praha 1:3. Od sezony 1930—1931 přešel AC Stadion na Slepé rameno, vzniklé po dokončení regulace řek. Na tomto místě, prakticky v centru města, kde díky stojaté vodě led dříve vznikl a déle vydržel, hrál svá utkání do jara 1946. V sezoně 1931—1932 se probojoval až do finále mistrovství ČSR, kde podlehl LTC Praha 2:3. Druhé místo v ČSR bylo velkým úspěchem. Největší ovace pražského publika sklidil Slávek Aibl, který patřil ve 30. letech k nejlepším útočníkům v ČSR. Za seniory AC Stadionu hrál 22 sezon, 9 let byl kapitánem a nastřílel 295 branek. Svými výkony si AC Stadion zajistil účast v 1. ročníku celostátní ligy, který se hrál v sezoně 1936—1937, a obsadil v něm 3. místo. V následujícím ročníku skončil až na 11. místě, což nestačilo na účast v nuceně reorganizované druhorepublikové a následně protektorátní Českomoravské lize. Dobrou výkonnost mělo ve 2. pol. 30. let také mužstvo SK České Budějovice. V sezoně 1937—1938 postoupilo do divize, v následujícím roce hrálo kvalifikaci o ligu. Do nejvyšší soutěže, Českomoravské ligy, se AC Stadion vrátil v sezoně 1941—1942 a odehrál v ní všechny tři zbývající válečné ročníky. Od sezony 1945—1946 hrál opět v 1. celostátní lize, a to do 1958—1959, kdy ji jako nejstarší účastník opustil.

Slavnou érou českobudějovického hokeje byl přelom 40. a 50. let, k čemuž velkou měrou přispělo otevření nového zimního stadionu v Krumlovských alejích (1946). Jednalo se o třetí stadion v republice s umělým ledem. V roce 1949 se 4 českobudějovičtí hráči, tj. F. Mizera, Č. Pícha, Jiří Macelis (* 1923) a F. Vacovský, podíleli na zisku titulu mistrů světa. Roku 1949 došlo k direktivní změně názvu AC Stadion na Obchodní domy Stadion České Budějovice. Čtyři českobudějovičtí hráči Zlatko Červený (1920—1992), Antonín Španinger (* 1925), J. Macelis a Č. Pícha byli v závěrečné nominaci na mistrovství světa 1950. Místo odletu do Londýna byla zatčena celá řada reprezentantů. Do sezony 1950—1951 vstoupilo mužstvo pod novým názvem Sdružené komunální podniky České Budějovice, bylo oslabeno o několik hráčů, ale přesto se mu podařilo získat první a zatím jediný titul mistra republiky.

V 50. letech patřily České Budějovice k předním československým týmům. K oporám se zařadili A. Španinger a V. Hajšman, brankáři Z. Červený, Karel Kroupa a později Jan Vodička (* 1932). Od pol. 50. let se začala projevovat větší ekonomická síla oddílů z jiných měst, mužstvo postupně stárnulo a řada nadějných odchovanců odešla. Dne 18. 2. 1957 došlo k rozsáhlému požáru dřevěného stadionu, který téměř celý vyhořel. Narůstající potíže se odrazily v sestupu z nejvyšší soutěže v sezoně 1958—1959. Následující rok se sice zdařilo vrátit tým mezi elitu a vyhrát celostátní spartakiádní turnaj, kterého se zúčastnilo 1 428 mužstev, ale problémy místního hokeje se odstranit nepodařilo. Krize se plně projevila v sezoně 1962—1963, kdy po zisku 4 bodů mužstvo sestoupilo. V pol. 60. let se zdálo, že jde o definitivní ústup. L. h. byl převeden do TJ Motor České Budějovice, zaštítěné n. p. Motor. Situace se zlepšila vítězstvím v kvalifikaci na konci sezony 1967—1968. Tehdy mužstvo vedl trenér Slavomír Bartoň (* 1926). Po roce pak následoval sestup, umocněný odchodem S. Bartoně. Získané zkušenosti se ale podařilo přeměnit v dlouhodobý návrat do 1. ligy. V 1. pol. 70. let měl Motor starosti se záchranou. V 2. pol. 70. let se mužstvo umísťovalo ve středu tabulky. Významnými oporami v týmu byli po celé období především dva stabilní reprezentanti Československa M. Dvořák a J. Pouzar. Výkonnostní vzestup vyvrcholil v sezoně 1980—1981, kdy Motor obsadil 2. místo v 1. lize a o titul přišel jen díky uplatnění nového, od té doby již nikdy nepoužitého systému. Po remíze a nerozhodném výsledku v prodloužení se muselo rozhodnout v trestných stříleních.

Vysokou výkonnost si mužstvo udrželo po většinu 80. let zejm. zásluhou reprezentantů J. Lály, V. Caldra a Jaroslava Korbely (* 1957). K přechodu na nové profesionální podmínky, ke kterému došlo 1989, nebyl českobudějovický klub připraven. Po odchodu nejlepších hráčů následoval v sezoně 1990—1991 dokonce sestup. V dalším roce se podařilo vrátit mezi elitu a vylepšit ekonomické podmínky. Roku 1992 byl klub přejmenován na HC České Budějovice. V sezoně 1994—1995 získalo mužstvo 3. a v následujícím roce 4. místo v Extralize ledního hokeje. Začalo docházet opět k odlivu nejlepších hráčů. V roce 1996 byli tři odchovanci českobudějovického l. h., hráči Radek Bělohlav (* 1970), R. Turek a Stanislav Neckář (* 1976), mezi členy týmu, který získal 1. místo na mistrovství světa. Sezona 1997—1998 znamenala pro budějovický hokej jubilejní 50. rok v nejvyšší soutěži, přičemž více sezon zde byla jen Sparta Praha.

V letech 1998—2003 se českobudějovický tým umisťoval okolo 8., tedy hraničního postupového místa do play off. Velmi nepodařená byla sezona 2003—2004. Těsně před jejím začátkem byla zatopena a částečně poničena zcela nově zrekonstruovaná Budvar aréna. Technické potíže na začátku sezony, nepodařené změny v hráčském kádru a špatná psychika mužstva vedly k sestupu. V následující sezoně tým vyhrál I. ligu a  baráž s Jihlavou. K návratu do extraligy přispěli velkou měrou hráči z NHL, zejm. V. Prospal, R. Turek a R. Dvořák. Do sezony 2005—2006 byl tým značně obměněn a posílen s cílem vrátit českobudějovickému hokeji jeho dlouhodobé postavení.