řemesla a živnosti

S prvními obyvateli přicházeli do Českých Budějovic současně také řemeslníci. Skladba jednotlivých řemesel se rychle diferencovala. V letech 1396—1416 bylo ve městě evidováno 73 druhů řemesel, kterými se zabývalo 360—374 mistrů z řad měšťanstva i podruhů, sdružených v cechy.

Řemesla lze rozdělit na potravinářská, oděvní a obuvnická, textilní, kovodělná, dřevozpracující, kožedělná, stavební a další různé profese včetně lazeben a mlýnů nebo kupeckých (obchodních) živností. Nejpočetněji byla v Českých Budějovicích zastoupena potravinářská řemesla (140 mistrů). Co do počtu i zámožnosti mezi nimi jednoznačně převládali sladovníci (58 mistrů) spolu s řezníky (55 mistrů). Dosahované zisky jim umožňovaly vytvářet i rozsáhlý pozemkový majetek. Nejméně byla zastoupena řemesla stavební (3—10 mistrů) a dřevozpracující (14—16 mistrů). Mezi kupeckými (obchodními) živnostmi byli nejpočetnější a současně i nejchudší hokynáři (56 mistrů). K nejbohatším patřili kramáři (45—49 mistrů) a slanaři, provozující obchod solí (42 mistrů). Pro většinu drobných řemeslníků bylo typické, že jejich obydlí bylo současně i dílnou, kde kromě mistra pracoval 1, nanejvýš 3 tovaryši nebo učni.

Na významu nabyla řemesla zejm. v 16. století, kdy České Budějovice získaly výrazně řemeslnický ráz. Mimo kramáře, slanaře a hokynáře počet jednotlivých mistrů 1543 poklesl na 254 osob působících ve 47 druzích řemeslech. Souhrnná hodnota jejich majetku dosahovala částky 34  669 kop míšenských. Převahu si nadále udržovala řemesla potravinářská (88 mistrů) v čele se sladovníky a sládky (44 mistrů). Následovala řemesla oděvní (42 mistrů) a textilní (42 mistrů). V 17. století byl rozvoj řemesel ochromen, obyvatelé trpěli častými průtahy vojsk během třicetileté války, katastrofické důsledky měl požár 1641. Podle berní ruly z 1653 řada profesí zůstávala ve městě nezastoupena anebo je vykonával nedostatečný počet řemeslníků. Pozvolné zlepšování ekonomické situace je doložitelné až prostřednictvím přiznávací fase tereziánského katastru 1748. Podle něj vykonávalo řemeslnické profese 63 % měšťanů. Některé řemeslnické obory postupem času zanikly, neboť ztratily svůj význam (např. mečíři či helméři). Místo nich postupně vznikaly další profese, vyvolané mj. novou barokní módou: prýmkaři, šňůrkaři, hřebenáři, knoflíkáři, cvočkaři, usnaři aj. Obnovu stavební činnosti ve městě potvrzovalo působení 3 zednických mistrů, kteří zaměstnávali ještě dalších 55 osob z příbuzných profesí. Pro řemeslníky byly typické zvyklosti a pověry ve vztahu k zajištění zdaru práce. Mnohé se udržovaly ještě ve 20. století. Bylo např. běžné, že první zákazník nebo osoba, která se dostala do kontaktu s hotovým výrobkem, určovala štěstí či nezdar řemeslníkova úsilí. Mladá dívka přinášela štěstí a stařena smůlu. Každé řemeslo mělo svého světce – patrona, ke kterému se řemeslníci uchylovali s prosbou o ochranu. Jeho svátek světil vždy příslušný cech: kováři uctívali svatého Floriána, zedníci a kameníci svatou Barboru, ševci svatého Bartoloměje apod. Blízké lidovému prostředí byly také zvyklosti související se zakládáním staveb, např. vkládání obětin do základů nebo vztyčení tzv. glajchy při vyzdvižení krovu.

Cechovní zřízení s uzavřeným počtem členů a omezenými možnostmi rozvoje nejprve přestávalo vyhovovat rozvoji výroby a následně se stávalo její brzdou. Proto bylo zrušeno a řemesla přeměněna na živnosti. Podle statistiky z 1839 bylo v Českých Budějovicích zaměstnáno 216 osob v tzv. svobodných živnostech. K jejich provozování stačilo prosté oznámení úřadu, podané společně s přihláškou k odvodu daní. Celkem 944 osob pracovalo v policejních živnostech jako lékárníci, pekaři, řezníci, hostinští, zedníci, dlaždiči, kameníci, tesaři, pokrývači nebo tiskaři. Své výrobky mohli prodávat pouze v místě působiště a jejich počet byl podle potřeby regulován. Tzv. komercionální živnosti umožňovaly prodej výrobků i mimo město. Působilo v nich 363 osob a patřily k nim i vznikající továrny. Z živnostníků byli 1846 do této skupiny přiřazeni sládci, bednáři, sklenáři, podkováři, brusiči, krejčí, ševci, truhláři, natěrači, cukráři a vozkové. Obchodem se zabývalo 91 osob. Stabilní katastr (1839) ve městě zmiňuje 2 velké podniky. V Lannově loděnici 60 pracovníků stavělo lodě, asi 50 šífařů zabezpečovalo místní říční dopravu. V té době 3 tesaři zaměstnávali 58 tovaryšů a 2 zedničtí mistři 55 tovaryšů.

Podle živnostenského řádu z 1859 (reformován 1883) se živností rozumělo zaměstnání prováděné na vlastní náklady, samostatně, trvale a výdělečným způsobem. Živnosti se dělily na výrobní řemeslné (zpracování surovin a zhotovování nových výrobků), obchodní (nákup a další prodej zboží) a poslužní (služby a práce v pohostinství, dopravě apod.). Oprávnění k jejich provozování vydával živnostenský úřad na základě splněných předpokladů. Na dodržování živnostenského řádu dohlížela živnostenská inspekce a postihy udělovaly živnostenské soudy. Síla tradice z dob cechovního systému, stejně jako praktická potřeba vzájemné pomoci, vedla k zakládání živnostenských společenstev či bratrstev. Tento systém přetrval bez velkých změn do 1952. K dalšímu rozvoji řemesel a živností docházelo v souvislosti s růstem počtu obyvatel města a postupující specializací výroby. Značně se rozšířil počet živnostníků nezávislých na místních výrobcích. Technický pokrok uvedl v činnost nové profese, spojené mj. s fotografováním, filmem, motorismem, telefonizací nebo radiotechnikou.

Po 1949 byly řemeslné a živnostenské podniky soukromých majitelů vyvlastněny a násilně zařazovány do nově vytvářených komunálních podniků a družstev, jejichž součástí zůstaly do 1990. Se změnou politických poměrů a rozsáhlou privatizací byly vytvořeny nové podmínky pro rozvoj živnostenského podnikání. K 1995 bylo registrováno 12 179 soukromých podnikatelů podnikajících podle živnostenského zákona se sídlem v Českých Budějovicích, k 2005 jejich počet dosáhl čísla 17 580.