územní plány

Více jak stoletá retrospektiva územních plánů vykazuje postupně narůstající složitost organismu města.

Město bylo založeno na základě zevrubné znalosti místa (terénu, vodotečí i klimatu) a také s ohledem na strategickou polohu. Vytyčeno bylo podle promyšlené koncepce a zcela jistě podle jakéhosi nedochovaného náčrtu rozvržení ulic a hradebního obvodu, který byl asi upřesňován s postupem prací na místě. Až z 1843, z doby rozvoje předměstí, pochází první známý zastavovací plán na území bývalého Krumlovského rybníka, mezi dnešním Zátkovým nábřežím a Mánesovou ulicí. V roštovém uspořádání podél trasy koněspřežní železnice, se čtvercovým náměstím a s kašnou uprostřed, opakuje původní založení města. V jedné variantě je do náměstí situováno průčelí kostela. Z téže doby pochází i návrh zástavby části Pražského předměstí, v místech dnešního hotelu Gomel

Působnost Pražského stavebního řádu (zákon č. 40/1886 českého zemského zákoníku) byla 1887 rozšířena i na město České Budějovice. Podle něj mělo město do jednoho roku pořídit tzv. Plány polohy, polohopisný plán objektů, komunikací, parcel i inženýrských sítí v měřítku 1 : 720. Do nich měly být zakresleny regulační záměry, směřující k hygienické asanaci, zlepšení dopravy, okrašlování výsadbou dřevin a ke stavebnímu rozvoji. Techničtí úředníci magistrátu jej 1888—1889 zpracovali na 10 mapových listech.

V 90. letech 19. století byl pod vedením Ludwiga Hacka (1839—1909) zpracován první regulační plán. Příkladem podrobnějšího rozvedení regulačního plánu je nerealizovaný návrh přestavby Vídeňského předměstí, přibližně stávající Havlíčkovy kolonie, od Siegfrieda Sitteho (1876—1945) z  1908, řešící rozvoj území mezi Novohradskou ulicí a řekou Malší od ulice U Tří lvů k Malému jezu. Zatímco východní část byla určena obytné blokové zástavbě, západní strana k Malši měla mít parkový charakter s vilami. Mlýnská stoka měla být zčásti převedena do romanticky se vlnící vodoteče s rybníkem, lemované pěšinami. Podél řeky mezi Mánesovou ulicí a ulicí Matice školské byla navržena alejová promenáda. Ulice zde napodobovaly organickou nepravidelnost, vytvářely drobná prostranství doplněná vegetací, průběžné ulice byly na křižovatkách odsazeny z přímé trasy a v jednom bloku plán počítal s loubím.

Atmosféra představy nevídaného rozvoje, která všeobecně zavládla po první světové válce, se nemohla spokojit s pouhou regulací. Vyžadovala velkorysý a perspektivní plán s bohatými rozvojovými plochami sevřenými a protkanými nadřazenými rychlými komunikacemi. Roku 1926 provedl Vladimír Zákrejs (1880—1948) zhodnocení dosavadního plánu. Odborně spolupracoval s Janem Kybicem (1895—1945), vrchním technickým komisařem města, který na začátku 30. let vypracoval náčrt Základního upravovacího plánu města. Tento plán byl na vysoké odborné úrovni, používal např. sčítání dopravní zátěže a lze jej srovnávat s plány, které vznikly  mnohem později. Předvídal mj. rozvoj severním směrem k Strakonické třídě a rovněž za železniční tratí. Na jihozápadní straně, v místech pozdější Stromovky, navrhoval novou obytnou čtvrť v pravoúhlé osnově pohledově osované na vzdálenou Černou věž, křížem rozdělené vegetačními koridory. Řeku Vltavu od zástavby oddělil poměrně širokým parkovým pásem (jako připomínku charakteristických budějovických luk, o kterých psal básník E. Zegadlowicz). Zajímavá byla i dopravní koncepce, která překládala tranzitní provoz v severojižním směru na samotný okraj zástavby na východní i západní straně a hlavní komunikace uvnitř města propojovala zaokruhováním. Provoz mezi Pražským předměstím a Lineckým předměstím plán překládal z historického centra Na Sady s přemostěním u Německého domu (Dům kultury Slavie), které se uskutečnilo až 1954. Jediný souvisle uzavřený okruh měl vést Nádražní třídou, ulicí Matice školské přes Vltavu, novou čtvrtí na Dlouhé louce, přes pozdější Výstaviště, překlenout řeku ke staroměstskému kostelu svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele a Pekárenskou ulicí zpět do Nádražní třídy. Další vzdálenější propojení bylo navrženo mezi jednotlivými tangentami. Nad Voříškovým dvorem byl plánován dokonce přístav. Práce byly 1932—1938 přerušeny a plán zůstal nedokončen. V mezidobí byl rozpracován J. Kybicem Upravovací plán vnitřního města, jakýsi plán regulace historického centra. Všechny aktivity přerušila druhá světová válka, přesto je možné považovat tento plán za základ novodobého urbanistického vývoje města.

Další územní plán vypracoval už po válce Jan Šesták (1908—1987) za odborné spolupráce Aloise Mikuškovice (1897—1952); tento územní plán se pravděpodobně nezachoval. Jeho připomínkou je stávající rozsáhlý městský park na Dlouhé louce a situování Výstaviště. Roku 1958 vypracoval ve Stavoprojektu směrný územní plán J. Škarda spolu s J. Bendou a Stanislavem Vítem (* 1926).

V letech 1963—1965 byl zpracován v pražském Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v měřítku 1 : 400 Podrobný územní plán asanace a rekonstrukce historického jádra pod vedením Jana Řezníčka. Po něm následoval směrný územní plán v měřítku 1 : 5 000 Leopolda Petříka (1915—1986) a J. Vítů, zpracovaný ve Stavoprojektu 1969 (schválen 1971 na období do 1985). Novou výstavbu situoval do severní části Pražského předměstí, do Čtyř Dvorů do jižní části sídliště Vltava, pak do sídliště Šumava a do Suchého Vrbného. Průmyslová zóna byla vymezena severovýchodním směrem za tratí. Dopravní systém, jehož autorem byl František Vojta (1928—1986), je radiálně okružní: koridor prvního okruhu sledoval s odstupem obvod historického centra, proražením stávající blokové zástavby, druhý vedl Nádražní třídou a třetí Okružní ulicí podél Slévárny Škoda (Slévárna České Budějovice). Dálnice k jihu byla situována mezi Suchým Vrbným a Dobrou Vodou. Už koncem 70. let se ukázalo, že tento plán nemá dostatečné územní rezervy, a tak se dopracovávaly formou podrobných územních plánů severní část sídliště Vltava a Voříškův dvůr. Z dopravního hlediska bylo nutné urychleně vyřešit severojižní průtah městem, a tak vznikl ze strany tehdejšího Jihočeského krajského národního výboru popud k vybudování levobřežní komunikace v prodloužení silnice na Dlouhé louce k Českému Vrbnému. V 80. letech se přestalo počítat s dopravním okruhem vně komunikace Na Sadech pro neúnosné množství demolic. Příměstské území řešil dodatečně na přechodnou dobu plán, který v organizaci Drupos vypracoval Eduard Štědronský.

Za této situace bylo zpracování Územního plánu sídelního útvaru města svěřeno 1981 opět Stavoprojektu pod vedením Václava Štěpána (* 1943), dopravní systém navrhl F. Vojta a Lumír Zenkl (* 1946). Byl to první plán, který podle nové metodiky řešil nejen jádrové město, ale i příměstskou oblast jako jádrové území aglomerace. Celou Českobudějovickou sídelní regionální aglomeraci jako Územní plán velkého územního celku pak zpracoval pražský Terplan pod vedením Svatopluka Cingroše (* 1929). Schválen byl současně s územním plánem města 1986. Při zpracování obou zmíněných plánů se již počítalo s demografickým vlivem Jaderné elektrárny Temelín. Tento územní plán sídelního útvaru byl zpracován v měřítku 1 : 10 000 na období do 2000 pro celkový počet 124 000 obyvatel. Pro výstavbu bytových domů bylo rozšířeno zástavbové území města na západě o sídliště Máj, na severní straně rozšířeno sídliště Vltava. Dále byly zchátralé části města navrženy k bytové přestavbě ve Čtyřech Dvorech, na Pražském předměstí a v Pětidomí. Rodinná výstavba byla situována do okolních dobře přístupných vesnic, kam byla navržena i některá celoměstská vybavenost. V příměstské krajině byla navržena výsadba alejí, dolesňování a místy vybudování nových vodních nádrží. Dopravní systém byl opět zvolen radiálně okružní o dvou okruzích, z nichž některé radiály jsou jěště propojeny jako tangenty.

Roku 1995 byla vypsána ideová urbanistická soutěž na zpracovatele nového územního plánu města, v níž zvítězil Atelier Brno – kolektiv Petra Hrůši (* 1955) a Petra Pelčáka (* 1963). Dne 25. 9. 1997 schválilo zastupitelstvo města územní a hospodářské zásady jako zadání pro vypracování územního plánu sídelního útvaru; preambule byla schválena již 15. 5. 1997. Schválení jeho konceptu proběhlo na červnovém jednání zastupitelstva 1998. Konečnou podobu územního plánu zastupitelstvo města schválilo 2000.

Urbanistická koncepce územního plánu nepočítá s plošnými demolicemi existujících čtvrtí, ale s přirozeným zhodnocováním existujících urbanistických hodnot. Důraz je kladen na ochranu identity každé čtvrti či části města. Pro jednotlivá předměstí bude třeba provést podrobnou přípravu v podobě regulačních plánů, architektonických soutěží, projektů proveditelnosti a komplexních rozvojových programů. Předpokládá se proměna zejm. veřejných prostorů regulacemi uličních profilů (hlavně tam, kde uliční čáry dosud neexistují, nebo jsou nesouvislé) s uplatněním estetizujících prvků, např. výrazných stromořadí.

Řešení dopravy vychází ze zásady, aby státní silniční komunikace I. třídy neprocházely vnitroměstským územím. Na východní straně aglomerace se zachovává územní rezerva pro dálnici ve směru z Prahy do Horního Rakouska (mezi Úsilným a Hůrami, Vrátem a Rudolfovem, Suchým Vrbným a Dobrou Vodou), počítá se i s extravilánovým propojením na západ tzv. severní tangentou. V citlivých úsecích mají být trasy vyššího komunikačního skeletu vedeny ohleduplně k prostředí (krátké tunely, bezkolizní mimoúrovňová křížení s historickými radiálami a řekami). Okolí těchto komunikací je navrhováno jako nezastavitelné území (ve smyslu hygienických norem). Stávající výpadové radiály a vnitroměstské okruhy, zejm. Nádražní třída, dále Strakonická třída, Levobřežní komunikace, Mánesova ulice, Lidická třída, Rudolfovská třída, Pražská třída, Husova třída, se naopak mají proměnit v kompaktně obestavěné městské třídy s potlačenou tranzitní dopravou. Urbanizace celé jádrové oblasti aglomerace, vymezené na severu křižovatkou Pražské a Strakonické třídy, na jihu hřbitovem v Mladém, na západě Vltavou a na východě železnicí, je spojena i s navrhovanou přestavbou železničního uzlu v souvislosti s výstavbou mezinárodního železničního koridoru z Prahy do Lince. Koridor nesmí být bariérou podobnou železničnímu tělesu; důraz je kladen na jeho příčnou prostupnost.

Rozhodujícím přínosem je návrh kříže dvou základních pěších tras: Jihočeská univerzita ve Čtyřech Dvorech, městské jádro, Lannova třída (s průchodem pod nádražím) a Pražská třída, zahrádky, městské jádro, ulice F. A. Gerstnera (s průrazem k lokalitám u nemocnice aj.). V prostoru Branišovské ulice a areálu Jihočeské univerzity má vzniknout veřejné prostranství Akademického náměstí. V reprezentativní předměstský prostor se má proměnit i periferní Suchovrbenské náměstí na opačné straně aglomerace. Klíčový význam si zachovává vyústění Lannovy třídy do Nádražní třídy. V centrální části města se klade důraz na zklidnění parkového okruhu Na Sadech, kultivaci Sokolského ostrova a dokončení regulací na území bývalého rybníka v Háječku. Výraznější začlenění do urbanistické kompozice a pěších tras se navrhuje i u řeky Vltavy, což vyžaduje zklidnění levobřežního silničního průtahu. Stávající zatížení levobřežní komunikace s přetížením Nádražní třídy plán považuje za nejhorší urbanistické závady, které je třeba co nejrychleji řešit. Předpokládá se propojování obou břehů mosty (zejm. z Pražského předměstí na Výstaviště), Vltava má přirozeně zůstat též nadregionálním biokoridorem. To vše napomáhá dotvářet ideu zelených klínů, kultivovaných ploch, jakými jsou louky, sady, parky a lesoparky, směřujících z příměstské krajiny za okraj vnitřního města a v případě řek až do centra. Intenzivnější urbanizace se předpokládá i v území mezi železnicí a budoucím východním obchvatem. Novou čtvrť zde představuje Brněnské předměstí, které má určovat zahradní předměstské bydlení a podnikání. Na západní straně aglomerace jde o oblast Čtyř Dvorů včetně sídlišť. Na Švábově Hrádku se navrhuje vznik rezidenční čtvrti se sportovišti a parkem. Průmyslová periferie Severního předměstí se má proměnit v blokovou městskou strukturu. V Kněžských Dvorech se předpokládá založení čtvrti levného bydlení. Bezprostřední vazba okraje města na krajinu, existující zejm. na západní a jižní straně aglomerace, je chápána jako cenná deviza Českých Budějovic, která musí být chráněna. Město se do těchto směrů nemá rozrůstat a v existujících vesnicích se má rozvíjet rodinné bydlení.