chudina

Žila v Českých Budějovicích ve všech obdobích historie města. K nejubožejším patřily osoby neschopné práce, ať pro stáří, slabost, tělesnou vadu nebo invaliditu následkem úrazu či války, odkázané převážně na milosrdenství jiných. Nepatrný počet z nich nacházel útulek v městském špitálu, ostatním zbývalo žebrání. Mladší lidé hledali obživu jako nádeníci najímaní na krátkodobou manuální práci. Zvláštní skupinu představovali jedinci schopní práce, kteří si opatřovali obživu příležitostnými krádežemi a různými kriminálními aktivitami. První hlubší představu o sociální struktuře obyvatelstva Českých Budějovic umožňují rozpisy městské daně na jednotlivé obyvatele z přelomu 14. a 15. století. Nespornými příslušníky chudiny byli převážně podsedci bez vlastního domu, ocenění pouze 1 hřivnou, což bylo ohodnocení provozovaného řemesla a svědčilo o úplné nemajetnosti. Roku 1396 jich bylo 294. Zastupovali 50 % všech poplatníků, ale jejich majetek činil jen 216 hřiven, tj. 6,7 % celkového odhadu. Majetkově se k nim řadila ještě skupina měšťanů s domy v sousedství hradeb a lidí provozujících málo výnosná řemesla. Patřili k nim např. ševci, krejčí, cihláři, z živností hokynáři. Soupis obyvatel z 1523 podrobně zachytil strukturu obyvatelstva včetně počtů podruhů a nádeníků platících pouze daň z hlavy, tovaryšů, učedníků a hospodářské čeledi. Z odhadovaného počtu 3 810 obyvatel patřilo 1 852 do řad měšťanstva a 2 058 mezi příslušníky chudiny, tj. více než polovina všech obyvatel. V průběhu 16. století se sociální poměry obyvatelstva v důsledku příznivého rozvoje řemesel a obchodu nepochybně zlepšily. Protihabsburské povstání českých stavů 1618 a začátek třicetileté války slibný vývoj zastavily. Město se stalo opěrným bodem císařské moci v jižních Čechách a bojové akce v širokém okolí ochromily obchod i řemeslnou výrobu. Nepříznivou situaci ještě zhoršil katastrofální požár 1641. Zničil většinu domů i s movitým majetkem měšťanů a nadlouho odsoudil velký počet obyvatel k živoření.

Trvalo několik desetiletí, než se alespoň část měšťanstva, i když za cenu značného zadlužení, hospodářsky zotavila. Počty řemeslníků poklesly, většina mistrů stačila na práci sama, bez tovaryšů a dalších pomocníků, kteří odcházeli hledat práci jinam nebo se hlásili k vojsku. Někteří z nich získali zaměstnání u místních stavitelů, v Lannově loděnici při stavbě lodí a přepravě zboží po Vltavě, od 1847 jako dělníci Hardtmuthovy továrny. Menší počet starých chudáků mohl být 1793 přijat do nového chudobince vydržovaného z darů a odkazů zámožnějších měšťanů. Zrušení roboty 1848 vedlo k uvolnění části venkovského obyvatelstva. Mnozí z nich doufali, že najdou obživu v krajském městě. Usazovali se na předměstích, zvláště Pražském předměstí, a pokoušeli se uplatnit jako zelináři, mlékaři, hokynáři, drobní živnostníci; další se stali nádeníky, dělníky v rozvíjejícím se průmyslu a zaměstnanci v obchodě. Společným znakem většiny z nich byla na několik desetiletí celková chudoba. Dokladem jejího rozsahu byla nutnost postavit 1896—1898 velký městský chudobinec pro 150 chovanců. Vysoký počet chudých ve městě přetrval dlouho do 20. století.