Hobizal František

Po bohosloveckých studiích v Praze a v Litoměřicích byl 1956 vysvěcen na kněze; působil v duchovní správě v Českých Budějovicích, ve Stráži nad Nežárkou a v Bavorově. Dosáhl hodnosti děkana, 1985—2000 byl vikářem strakonického vikariátu a 2000 ho biskup A. Liška jmenoval čestným kanovníkem katedrální kapituly v Českých Budějovicích.

Vedle pastorační činnosti se věnoval i literární práci. Před rokem 1989 přispíval články s náboženskou tematikou do církevních periodik, po 1989 pak do časopisu českobudějovické diecéze Setkání. Své knihy mohl publikovat až po revoluci.Po publicistickém díle Apoštolský poutník (1992) o cestě papeže Pavla VI. 1964 do Palestiny a po teologicko-morálním spisu Dopisy z Brazílie. O ctnostech a nectnostech (1995) uveřejnil řadu děl beletristického a memoárového charakteru. Z beletrie vyniká volná románová trilogie, která zachycuje poměry v šumavském pohraničí po druhé světové válce a v 50. letech 20. století a zabývá se česko-německým vztahem, Schreinerské kořeny (1996), Schöningerské pastviny (1997) a Údolí Vogelsang (1999); dále např. Cesta k nebi (2001), román s autobiografickými rysy; Annáš (2004), třídílné beletrizované pojednání o Palestině Ježíšovy doby.

V memoárové tvorbě autor vzpomíná na život v Českých Budějovicích, zachycuje místopis, zvyky a památky rodného města a kraje, např. Budějovické nálady (1997); Volání budějovických zvonů (1998); Bomby na Budějovice (2000); Moje Doudlebsko. Putování duše nejmilejším krajem (1999); Moje Strážsko (2001).