řády a kongregace

Se vznikem Českých Budějovic je úzce spjat příchod dominikánů, kteří zde působili v letech 1265—1548, 1587—1785 a 1916—1923. V pol. 14. století krátce ve městě působil Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou (Ordo militaris Crucigerorum cum rubea stella). Tento jediný církevní řád českého původu byl založen 1233 svatou Anežkou Českou (asi 1211—1282; kanonizována 1989). Křižovníci, jejichž generální představený (velmistr) sídlil v Praze, se věnovali špitální péči a duchovní správě. Do Českých Budějovic přišli 1351, kdy jim král Karel IV. (1316—1378) předal správu městského špitálu s kostelem svatého Václava. Do života města však výrazněji nezasáhli, neboť již po 8 letech působení se mistr řádu Lev († 1363) pro velké zatížení dalšími povinnostmi správy špitálu zřekl (1359).

V období 1614—1787 působili v konventu u kostela svaté Anny kapucíni a na počátku 60. let 18. století byli do města povoláni piaristé, jejichž kolej v bývalém dominikánském konventu byla zrušena 1871.

Historicky nejmladším církevním řádem působícím v Českých Budějovicích se stali františkáni (Ordo Fratrum Minorum). Žebravý řád menších bratří byl založen 1209; jeho hlavním posláním se stala duchovní služba, misionářská a kazatelská činnost. V českých zemích se příslušníci tohoto řádu usadili po 1228; roku 1467 byla ustavena samostatná česko-moravská provincie františkánů. V Českých Budějovicích pobývali jen krátce, v letech 1939—1950. Na pozvání zdejšího biskupa Š. Bárty dorazili 17. 11. 1939 do města první 3 řeholníci, kteří se ujali správy nově vybudovaného kostela svatého Vojtěcha ve Čtyřech Dvorech. Již 2. 12. 1939 byl v budově nedokončené sousední fary otevřen františkánský řeholní dům; jeho představeným se stal Celsus Josef Létavka (* 1909). Budějovický konvent, v němž 1948 byli spolu s představeným pouze 2 laičtí bratři, byl 1950 násilně zrušen.

Od pol. 19. století působili v Českých Budějovicích příslušníci nově příchozích či zde založených řeholních kongregací. První mužskou kongregací se stali redemptoristé, činní ve městě 1885—1950. K roku 1888 se váže vznik kongregace petrinů, první ryze české mužské kongregace, kterou založil v Českých Budějovicích V. Petr.

V letech 1936—1950 byli v Suchém Vrbném činní řeholní klerikové z Kongregace bratří těšitelů z Getseman (Congregatio Fratrum Consolatorum de Gethsemane). Tuto klerickou kongregaci diecézního práva založil 1922 ve Vídni český kněz Josef Litomiský (1888—1956). Jejím posláním se stalo poskytování útěchy nemocným, chudým a opuštěným krajanům, konání misií a pastorační práce. Z Vídně se rozšířila i do Čech, kde vzniklo několik řeholních domů, mj. i malý konvent při nově postaveném filiálním kostele svatého Cyrila a Metoděje v Suchém Vrbném, který zůstal ve správě těšitelů od 1936 do jejich nedobrovolného odchodu z města 1950. Jestliže k budějovické komunitě těšitelů patřilo 1942 ještě 14 kněží a řeholních bratrů, 1948 zde byli jen 3 řeholníci.

Nejmladší mužskou kongregací v Českých Budějovicích jsou salesiáni, kteří zde začali tajně působit již 1980.

Od pol. 19. století začaly v Českých Budějovicích pracovat i ženské řeholní kongregace, činné zejm. ve školství a charitativní oblasti. První ženskou kongregací papežského práva ve městě se stala Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského (Congregatio Sororum Misericordiae S. Caroli Borromaei), založená 1652 v lotrinském Nancy pod názvem Služebnice Svaté Rodiny, Ježíše, Marie a Josefa. Jejím posláním byla především práce v charitativních, zdravotnických, sociálních a školských zařízeních. Do českých zemí boromejky uvedl českobudějovický katedrální vikář Hermann Dichtl (1802—1877), jenž 1835 postupně vyslal do noviciátu v Nancy 4 budějovické dívky; mezi prvními čekatelkami na vstup do kongregace byla i mladší sestra J. N. Neumanna Jana Neumannová (1813—1887). V Českých Budějovicích, kam kongregaci povolal biskup J. O. Lindauer, patřily milosrdné sestry k nejpočetnějším řeholním společenstvím (nejvíce boromejek, cca 60—80, zde působilo ve 40. letech 20. století). Prvních 16 sester pracovalo v městské nemocnici od 1850. V následujících letech si boromejky vystavěly v ulici Karla IV. vlastní areál, jehož součástí byl kostel Svaté Rodiny, sirotčinec a smíšená obecná i měšťanská škola. Od 1888 do vynuceného odchodu 1950 rovněž spravovaly nově vybudovaný azylový dům a řeholní dům s kaplí na Lannově třídě. V roce 1950 byly řeholnice donuceny ukončit svou činnost a jejich majetek byl zestátněn; pouze v nemocnici směly pracovat až do 1956.

Další ženskou kongregací papežského práva působící v letech 1871—1957 v Českých Budějovicích byla Kongregace Školských sester de Notre Dame. Na rozdíl od boromejek se školské sestry 1991 vrátily a působí zde dodnes. Roku 1992 obnovilo svou činnost ve městě historicky nejpočetnější českobudějovické řeholní společenství, Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti, která ve městě pobývala jižv letech 1887—1950.

Koncem 30. a ve 40. letech 20. století působily v Českých Budějovicích také členky Společnosti Dcer křesťanské lásky svatého Vincence z Paula (Congregatio Sororum Christianae Caritatis s. Vincentii a Paulo, Societas Puellarum Christianae Caritatis). Kongregaci založila ve Francii 1633 Louisa de Marillac (1591—1660) a Vincent de Paul (1581—1660) a od počátku se zaměřovala na domácí péči o staré a nemocné. Její členky pracovaly rovněž v nemocnicích, sirotčincích, starobincích i ve věznicích, vedly domovy mládeže a vyučovaly ve školách. Do českých zemí přišly vincentky ve 2. pol. 19. století ze Slovenska. V roce 1922 byla utvořena samostatná Československá provincie se sídlem ve slovenských Ladcích. První vincentky přišly do Českých Budějovic 1937 a do 1951 zde v areálu bývalého morového špitálu s kostelem Nejsvětější Trojice zřídily tzv. Vincentinum, kde 3 nebo 4 sestry pečovaly o staré a neduživé osoby.

Od roku 1930 působí v Českých Budějovicích Sestry Apoštolátu III. řádu svatého Františka (Apostolatus III. Ordinis S. Francisci), který založil 1927 pražský františkán Jan Evangelista Urban (1901—1991). Tzv. urbanky, vedou v duchu nové evangelizace život ve světě, tj. většina z nich nadále pracuje v občanských povoláních, nosí jednoduchý a skromný dočasný oděv a bydlí zpravidla v soukromých bytech. Protože apoštolát nemá vlastní ústavy, poskytují jeho členky ošetřovatelskou, charitativní i duchovní službu potřebným a trpícím lidem v jejich domácnostech, starají se také o čistotu a výzdobu kostelů. Malá komunita českobudějovických urbanek (zpravidla 2—4 sestry) byla 1930—1958 ubytována na děkanství. V 50. letech mohly ve své činnosti pokračovat pouze pod hlavičkou Červeného kříže. Na jaře 1958 byly poslední 2 sestry uvězněny, ale 1960 se vrátily do Českých Budějovic a opět začaly pracovat v nemocnici. Činné byly také v pečovatelské službě a katechezi.