hudba a hudební život

Pro starší historická období nezachycují prameny všechny projevy dobového hudebního života, pomíjí např. všechnu ústně tradovanou hudbu, tzv. městský folklor apod. Pro období od středověku do doby kolem 1800 lze sledovat pouze hudební aktivity spojené s českobudějovickými kostely, výjimečně některé projevy společenského hudebního života. Po roce 1800 se objevují hudební a pěvecké spolky, samostatné hudební školy. 20. století, zejm. celé poválečné období, nabízí široké spektrum zastoupených amatérských i profesionálních aktivit, ale ne všechny jsou však dostatečně dokumentovány.

Nejstarší nepřímé doklady o hudebním životě při farním kostele svatého Mikuláše spadají do 14. století. Z 1373 pocházejí nejstarší svědectví o existenci farní školy. Její zaměstnanci, školní mistr a kantor, spolu s pomocníky a žáky obstarávali každodenní bohoslužebný zpěv. Repertoár Graduálu českobudějovického (napsán mezi 1410—1420) mohl sloužit jak v předměstském kostele svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele, tak ve farním kostele. Dokládá také používání varhan. Rozvoj varhanářství nastal od konce 15. století. Kolem 1500 vznikl také dochovaný zlomek rukopisné učebnice varhanní hry.

Od 16. století mělo zpěv nedělních a svátečních ranních mší na starosti literátské bratrstvo. O organizaci a povinnostech školního sboru v té době je více zpráv. Školní řád z 1608 se týká zejm. účinkování kantora, pomocníků a žáků v kostele. Hudba se měla vyučovat každý den po obědě, každý pátek a sobotu se nacvičovaly nové zpěvy, některé se měly napsat na tabuli a žáci si je opisovali. Soubor zpíval navíc každý čtvrtek v kostele Obětování Panny Marie a dále při svatbách, křtinách, pohřbech, zádušních mších a před radnicí městské radě. Celý soubor se skládal ze školního mistra, kantora, 2—3 pomocníků (adstantů) a asi 8 žáků. Kromě chorálu z graduálu, antifonáře a hymnáře zpívali i polyfonii. S jejím repertoárem souvisí soupis pozůstalosti kantora Kašpara Streubla z 1606. Jmenovitě uvádí 32 hudebnin pro 4—12 hlasů, z toho asi polovina byly středoevropské tisky z poslední třetiny 16. století. Ve sbírce byli zastoupeni i skladatelé pražské rudolfínské kapely. Kromě běžných druhů katolické chrámové hudby (mše, moteta, Magnificat, hymny) sbírka obsahovala i koledy a německé světské písně použitelné při společenských příležitostech, jakými bylo např. zpívání před radnicí.

Repertoár literátského bratrstva není znám, byl jistě podobný, snad s větším podílem skladeb pro mužské hlasy; 1590 nabízel městské radě svou mši pro 5 hlasů třeboňský písař Ondřej Kotelík. Spoluúčinkování chlapeckých diskantistů a městských trubačů při slavnostních bohoslužbách lze předpokládat. Trubači hráli z věže nejen signální hudbu, ale také dobovou umělou instrumentální hudbu. K typu takového repertoáru patří konvolut altových hlasů jedenácti německých tisků světských vokálních a instrumentálních skladeb z 1609—1610, dochovaný v Jihočeském muzeu.

V roce 1648 věnoval městské radě své tištěné nešpory Officium vespertinum skladatel Adam Michna z Otradovic (asi 1600—1676). Jinak není o barokním repertoáru 17. a 1. pol. 18. století známo nic. Organizace hudebního provozu na kůru děkanského kostela byla kolem 1700 stejná jako o století dříve. Jeden kantor s několika žáky byl k dispozici i v kostele svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele. Bohatý hudební život 2. pol. 18. století a 1. pol. 19. století je dokumentován i dochovanými skladbami J. Štěpanovského a J. N. Vocta a sbírkou hudebnin z kůru děkanského kostela, která pochází především z doby Voctova ředitelování. Menší sbírka hudebnin z téže doby se dochovala na kůru kostela Obětování Panny Marie. Tradičně měla dobrou úroveň výuka hudby v piaristických kolejích. V českobudějovické koleji se vzdělával V. Jírovec. Už jako slavný skladatel navštívil České Budějovice 1793 a ve svých vzpomínkách z 1846 uvedl, že hudební život zde měl poměrně dobrou úroveň. Tehdejší kapelník Václav Vocet (J. N. Vocet přišel do Českých Budějovic až 1801) byl výborný hudebník, hrál dobře na varhany, zpíval a byl mistrem v ovládání různých dechových nástrojů. K pěveckému sboru náleželi dva vokalisté, diskantista a altista, kantor, subkantor, kustos, zároveň učitel na škole a adstans, tenorista. K hudebnímu souboru náležel varhaník, věžný se čtyřmi pomocníky, kteří museli být zároveň i pozounisty (povinnost podle starého českého zvyku zahrát občas za letních jiter na věži několik skladeb); účinkovali také při pohřbech.

V 19. století došlo k intenzivnímu rozvoji spolkové činnosti. Nejprve vznikaly pěvecké a hudební spolky německé, později i české. Z nejdůležitějších německých byly Geselligkeitsverein (1840), Deutsche Liedertafel (1856) a Musikverein (od 1853). Jejich duší byl Adalbert Johann Nowotny, dómský regenschori, od 1854 ředitel německé hudební školy. Musikverein organizoval akce typu dobročinných koncertů, tanečních zábav apod. Český Hlahol byl založen 1862. Samostatnou kapitolou byla operní představení hostujících českých a německých divadelních společností a koncertní život, na přelomu 19. a 20. století již výrazně orientovaný na hostování pražských hudebníků a souborů včetně známých houslistů, pěvců, České filharmonie a Českého kvarteta.

Mezníkem byl vznik české hudební školy 1903 a otevření stálé divadelní scény s operním souborem Jihočeského národního divadla 1919. Po celé období První republiky bylo divadlo jedinou profesionální uměleckou institucí v jižních Čechách. Ostatní instituce byly amatérské spolky. Vedle Hlaholu existovalo od 1920 Pěvecké sdružení Foerster, v jehož čele stál do 1929 O. Jeremiáš. Oba sbory vyvíjely zejm. ve 30. letech značnou aktivitu. Pro potřeby symfonických koncertů založil O. Jeremiáš 1923 Orchestrální sdružení, od 1926 se k reprezentativním koncertům za vedení O. Jeremiáše a Ludwiga Schmidta (* 1879) spojovaly orchestry Jihočeského divadla a Musikvereinu pod názvem Filharmonický orchestr. Později vedli orchestr též A. Šebestík, J. Beran a Miroslav Brož (* 1922). Ředitelem hudební školy se stal po Jeremiášově odchodu do Prahy 1929 J. Beran, zakladatel Jihočeského kvarteta (později Sukovo kvarteto). Hudební pedagogika měla dobrou úroveň i na českém učitelském ústavu hlavně zásluhou učitelů Františka Vránka (1861—1928) a A. Šebestíka. Šebestík se podílel na životě města i jako sbormistr a dirigent Filharmonického orchestru.

Za druhé světové války vzrostla koncertní aktivita pěveckých sborů, vznikaly i nové sbory (Jihočeská dvanáctka), manifestační charakter měly oslavy výročí narození A. Dvořáka (1941) a B. Smetany (1944); podobný význam měly i zájezdy České filharmonie do Českých Budějovic.

Poválečné období přineslo velké změny v organizaci h. a h. ž. Rušení spolků (1951) a likvidace Pěvecké obce československé podvázaly činnost mnoha pěveckých a hudebních spolků, do té doby opor amatérského hudebního života. Filharmonický orchestr ukončil svou činnost 1950. Na tradici pěveckých sborů navázalo jen Jihočeské pěvecké komorní sdružení (od 1984 Jihočeské pěvecké sdružení), které vzniklo 1946 z Jihočeské dvanáctky a 1951—1956 plnilo i funkci operního sboru Jihočeského divadla. Soubor vedl až do 1971 F. Chodura, potom Milan Krebs (1927—1990) a Marie Viktorinová, Adolf Kotlík a od 1993 Karel Fráňa (* 1940). Od 60. let stoupala úroveň dětských sborů: nejznámější Jitřenka, sbormistr Otakar Dubský (* 1937), později Jitka Pražáková, dále dětský sbor se sbormistrem Oldřichem Turkem a od 90. let českobudějovický dětský pěvecký sbor Canzonetta se sbormistry Vladimírem Vačkářem (* 1936) a Annou Knotkovou (* 1945), Slavíci a Rozmarýn v Základní škole v ulici Jindřicha Šimona Baara, mládežnických sborů (Mládí, od 1977, sbormistr V. Vačkář). Úspěšná byla činnost Jihočeského vysokoškolského pěveckého sboru pedagogické fakulty (od 1982), sbormistr Jiří Fuchs (* 1948), a komorního sboru Dyškanti (od 1982) zaměřeného na českou hudbu středověku a renesance. Dobře fungující chrámový sbor působil po celé poválečné období na kůru katedrály svatého Mikuláše. Z masově pojatého mládežnického pěveckého hnutí (soubory Vpřed, Úderník) a tzv. lidové umělecké tvořivosti 50. let přežily jen folklorně zaměřené soubory. Nejznámější z nich jsou Úsvit, Furiant a dětský Bárováček (Základní škola v ulici Jindřicha Šimona Baara, od 1957).

Po válce obnovené Jihočeské divadlo mělo do 1958 pouze činoherní a operetní soubor a operní představení se hrálo jen příležitostně. Operní scéna zahájila činnost 1959.

Snahy o založení profesionálního orchestru vedly přes krátkodobější pokusy o jeho fungování na bázi samostatných koncertů divadelního orchestru (Krajský symfonický orchestr 1954, 1955, 1960) k pokusům trvalejším, a to zejm. od 2. pol. 60. let pod vedením šéfa opery K. Noska. Od 1972 vystupoval orchestr pod názvem Jihočeský symfonický orchestr, od 1976 měl status samostatného tělesa; existoval do 1981. Nový profesionální komorní orchestr vznikl 1981 jako Jihočeský státní orchestr (od 1990 Jihočeská komorní filharmonie).

K amatérským instrumentálním souborům patřil Komorní orchestr při Domu kultury ROH (od 1967), vedený Antonínem Kazilem (* 1941), Jihočeské kvarteto a Collegium musicum Budvicense (od 1995) v čele s K. Fráňou. Soubor vystupoval společně s Jihočeským pěveckým sdružením).

Oporou hudebního školství byla hudební škola (od 1961 Lidová škola umění, od 1990 Základní umělecká škola B. Jeremiáše). Rozšířená hudební výchova se vyučuje na Základní škole v ulici Jindřicha Šimona Baara (od 1987) a v Dukelské ulici. V roce 1990 byla po dlouholeté snaze otevřena Konzervatoř. V oblasti vzdělávání hudebních pedagogů navázala na tradici učitelského ústavu katedra hudební výchovy pedagogické fakulty (od 1948). Speciální vzdělávání učitelů hudebních škol probíhalo 1945—1959 na pedagogickém oddělení hudební školy, 1973—1987 na oboru učitelství pro lidové školy umění na katedře hudební výchovy pedagogické fakulty a od 1990 na oboru učitelství pro základní umělecké školy na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity. Katedru vedli do 1971 F. Chodura, 1971—1986 Karel Padrta (* 1926), 1986—1998 Bohumil Voborník (* 1934), od 1998 František Hudeček (* 1951), k významným pedagogům patřili také M. Křížek, Adolf Špaček (1910—1996), na oboru učitelství pro lidové školy umění též externisté, např. profesor konzultant František Rauch (1910—1996) nebo Štěpán Rak (* 1945).

Organizační stránka koncertního života, která v předválečném období vycházela z iniciativy hudebních spolků a různých nehudebních organizací, se od 50. let přesunula na státní a odborová zařízení. Patřily mezi ně např. Krajská koncertní agentura (od 1957), osvětové besedy a střediska (Krajské osvětové středisko), závodní kluby, domy kultury, Krajské a Okresní kulturní středisko. Všechny tyto instituce se zabývaly osvětovou, metodickou, zřizovatelskou a agenturní činností v oblasti koncertní i zábavné hudby. Mnoho pro formování připraveného a vzdělaného koncertního publika vykonaly dobrovolné organizace jako Kruh přátel hudby a Hudební mládež a pravidelné koncertní sezony a abonentní cykly. Českobudějovické hudební jaro se koná od 1958, Českobudějovický podzim od 1971, pravidelné abonentní cykly byly v 90. letech organizovány koncertním oddělením Jihočeské komorní filharmonie. Koncertní síň Otakara Jeremiáše se stala po 1990 nejdůležitějším místem pravidelného koncertního života ve městě.

Z festivalů jsou významné Jihočeský hudební festival Concertino Praga (od 1969) a Hudební slavnosti Emy Destinnové (od 1990).