obyvatelstvo

Prvotní údaje o počtu obyvatelstva Českých Budějovic jsou zjistitelné na základě soupisů městských dávek, které byly sestavovány od 2. pol. 14. století. Prostřednictvím počtu daňových poplatníků, evidovaných 1384—1416, byl zaznamenán dokonce i první výraznější nárůst místního obyvatelstva (1 384 evidováno 2 600 osob, 1394 2 750 osob, 1416 4 000 osob). Především ekonomická prosperita města motivovala venkovskou populaci, jejímž přičiněním se 1384—1416 počet obyvatel zvýšil o 1 400 osob. České Budějovice se co do počtu obyvatelstva řadily do skupiny měst s 3,5—5,4 tisíci obyvateli podobně jako Cheb, Hradec Králové či Plzeň. Ve 14. století byly největšími českými městy Praha (40 000 obyvatel) spolu s Kutnou Horou (8 000 obyvatel).

Ukazatelem národnostních poměrů středověku jsou pouze jména osob. Jeden z prvních berních rejstříků, který byl sestaven 1396, evidoval mezi daňovými poplatníky města pouze 6,5 % měšťanů a 26 % obyvatel předměstí s českými jmény. Převaha cizích, zvláště německých jmen byla prokazatelná v 63,1 % z celkového počtu 588 zapsaných osob. Kromě jmen českých, která představovala 20 % zmíněné evidence, byla zapsána také jména dvojznačná (16,2 %) a židovská (0,7 %). V souvislosti s přílivem venkovského, především českého obyvatelstva se výskyt českých jmen částečně zvýšil, takže 1416 jimi bylo označeno již 25 % osob z celkového počtu 837 daňových poplatníků.

Ani za husitské revoluce příliv nových obyvatel do města neustával. Tehdy do Českých Budějovic směřovali především kněží a katoličtí měšťané obávající se řádění husitů. Většina z nich město opustila okamžitě, jakmile přímé nebezpečí pominulo, ale i tak část válečných běženců ve městě zůstala natrvalo. Tento nárůst místního obyvatelstva je doložitelný na základě údajů o zvyšujícím se počtu domů ve městě, neboť jejich evidence byla prováděna jak v období před husitskými válkami (1416 na 346 domů), tak i po nich (1482: 373 domů). Právě husitská revoluce, i když nezasáhla České Budějovice vojensky, posílila vliv české části obyvatelstva a s velkým zpožděním umožnila, aby se čeští měšťané poprvé od založení města chopili jeho řízení. Tato národnostní změna se projevila nejen v příchodu nových lidí prokazatelně českého původu do městské rady, ale i postupným počešťováním především ve vnějším styku a pozvolna také ve vnitřním životě. Přes zjevné oslabení pozic německého měšťanstva zůstávalo město i nadále národnostně smíšené, a to ve všech sociálních vrstvách. Vlivem předchozího vývoje bylo Němců nepoměrně více mezi bohatými měšťany a patriciji než mezi řemeslníky a chudinou. Lze předpokládat, že všichni trvale usedlí obyvatelé města hovořili jak německy, tak česky nebo oběma jazykům alespoň rozuměli. V souvislosti s přebíráním iniciativy při správě města a s postupným uplatňováním češtiny při zápisech do městských knih byly České Budějovice již od 60. let 15. století formálně považovány za české město. Avšak teprve od přelomu 15. a 16. století se začal český živel vyrovnávat německému. Po pogromu 1505 byli výnosem krále Vladislava II. Jagellonského (1456—1516) Židé, kteří tvořili asi 2 % obyvatelstva, z města vyhnáni. Výnos zakazující Židům pobyt ve městě byl v platnosti až do 1848. V roce 1514 město obývalo 4 350 osob, z nichž 2 293 patřilo do rodin majetných osob, zatímco 2 058 pocházelo z řad chudiny. Vzestupný trend, který se ve vývoji obyvatelstva Českých Budějovic projevoval od konce 14. století, byl poprvé vážně přerušen v důsledku morové epidemie, která město postihla na přelomu 1520—1521. Prostřednictvím majetkových přiznání z 1523 je postižitelný i celkový úbytek obyvatelstva vzniklý v důsledku epidemie. Na jeho základě bylo evidováno pouze 1 078 daňových poplatníků, kteří i s příslušníky svých domácností představovali celkem 3 810 osob (1 852 patřilo do skupiny měšťanstva a 2 058 bylo z řad chudiny). Úbytek místního obyvatelstva, ke kterému došlo v důsledku morové epidemie, představoval 540 osob (12,4 %). Ve srovnání s 3 000 lidí, které jako oběti uváděla soudobá budějovická kronika, to bylo málo. Průměrný počet obyvatel, představující během 16. století 4 000 osob, činil z Českých Budějovic jedno z velkých královských měst. Pouze mírný pokles městského obyvatelstva je doložitelný na základě jednotlivých domovních seznamů, které byly pořizovány za účelem placení městských dávek (1531: 361 domů, 1543: 389 domů, 1579: 430 domů, 1607: 367 domů, 1608: 364 domů, 1615: 359 domů). I když byli po 1539 z města vykazováni protestanti, udržoval se stabilní počet obyvatel.

Stagnace, která doprovázela vývoj českobudějovické populace v 2. pol. 16. století, byla do značné míry ovlivněna objevem nalezišť stříbrné rudy (10. 10. 1547) v sousedství města. Jestliže do poloviny 16. století byly cílem migrujících osob přímo České Budějovice, v následujícím období se jím stávala okolní hornická střediska Rudolfov a Adamov. Imigrační atraktivnost uvedených lokalit byla dána nejenom svobodou stěhování, ale i vyznání. Stejně jako protestantští havíři či českobudějovičtí nekatolíci směřovali do hornických osad především venkované z okolních obcí, kteří zde očekávali možnost snadnějšího živobytí. Přestože České Budějovice byly ekonomickým a politickým centrem regionu, ve srovnání s hornickými osadami jim chyběly výhody, které by patřičně motivovaly příliv nových obyvatel do města. Tehdejší úroveň přirozeného přírůstku místní populace (poměr mezi počty zemřelých a narozených) nemohla zabezpečit výraznější početní nárůst obyvatel Českých Budějovic.

Hospodářské postavení českobudějovického měšťanstva se upevnilo během 16. století, kdy těžilo z vlastních poddanských vesnic, rozvoje obchodu i místní řemeslné výroby. O národnostní situaci v 16. i 17. století vypovídají zápisy do městských knih. V letech 1540—1800 v nich bylo zaevidováno celkem 4 200 kupních smluv, z nichž pouze 90 bylo psáno v českém jazyce. Zvláště po 1600 českých zápisů ubývalo (11); poslední z nich byl veden 1745. Na základě soupisu jmen daňových poplatníků, které evidovala berní rula 1654, se ukázala převaha německých jmen (73 %) nad českými (21 %) či dvojznačnými a latinskými (6 %). Uvedená situace nepřímo potvrzuje celkovou převahu německého obyvatelstva nad českým, jež se během 18. století ještě prohlubovala. Novým impulzem pro počešťování města se stala jeho industrializace, doprovázená značným přílivem nových pracovních sil z venkova. Ten mohl nastat, okamžitě po zrušení nevolnictví (1781) a později i poddanství (1848).

Ani v 1. pol. 17. století neexistovaly předpoklady výraznějšího zvýšení počtu místního obyvatelstva, neboť město bylo postiženo nejenom vpádem Pasovských 1611 a třicetiletou válkou, ale i ničivým požárem. Oheň, který propukl 24. 7. 1641, zničil dvě třetiny Českých Budějovic (226 domů, část opevnění města, četné církevní i veřejné budovy) a vyžádal si 5 obětí na lidských životech. Po ukončení třicetileté války bylo ve městě evidováno celkem 360 domů včetně 30 neobydlených. Uvedený stav byl zcela totožný se situací před třicetiletou válkou a dokládá úplné zastavení stavební činnosti ve městě v důsledku válečných událostí i ekonomických ztrát. Celkový úbytek obyvatelstva po třicetileté válce je doložen soupisem podle víry z 1651. Z uvedené evidence vyplývá, že v tehdejších 4 městských čtvrtích žilo 1 555 osob, které byly chápány jako dospělé, neboť mohly v místním farním kostele svatého Mikuláše přistupovat ke zpovědi a přijímání. Sestavování prvního soupisu obyvatelstva Čech (1651) vycházelo podobně jako seznam konzumentů soli (1702) nebo celá řada zpovědních soupisů z toho, že se děti stávaly plnohodnotnými římskokatolickými věřícími, tj. dospělými, v okamžiku, kdy přistoupily k prvnímu svatému přijímání (obvykle ve věku 8—12 let). I když soupis z 1651 děti neevidoval, je možné na základě srovnávacích výzkumů struktury českého obyvatelstva v 17. a 18. století tvrdit, že i v Českých Budějovicích mohly děti představovat 30 % místního obyvatelstva (650 osob). Jsou-li brány v úvahu ještě další osoby, na které se zmíněná evidence nevztahovala (příslušníci šlechty, kléru, vojska a lidé přebývající ve městě dočasně, např. kupci), zvyšuje se počet obyvatelstva o dalších 10 % (200 osob). I když neexistuje žádný přesný údaj o početním stavu místní populace po třicetileté válce, na základě soupisu obyvatelstva podle víry z 1651 je pravděpodobné, že po válce 1648 město obývalo maximálně 2 500 osob. Poválečná obnova Českých Budějovic vycházela z ekonomické základny města, které bylo nejenom důležitým obchodním či řemeslnickým střediskem, ale i největším spotřebním centrem na jihu Čech. Ještě v 70. letech 17. století byly České Budějovice třetím největším českým městem po Praze a Jindřichově Hradci. Také na počátku 18. století byla jihočeská metropole jedním z největších měst v Čechách. Kromě Prahy ji předstihovaly pouze Kutná Hora, Žatec, Litomyšl a Lanškroun.

Ekonomický vzestup města po třicetileté válce byl doprovázen i nárůstem počtu obyvatelstva Českých Budějovic, jehož hlavním důvodem byl příznivý poměr mezi natalitou a mortalitou. Do poloviny 18. století v oblasti Čech obecně platilo, že roční počty zemřelých byly trvale o 40 % nižší oproti ročním počtům narozených. V českobudějovické farnosti nastal definitivní obrat v poměru narozených a zemřelých teprve po 1745, kdy bylo evidováno 283 narozených a 161 zemřelých osob; úmrtnost byla o 43 % nižší než porodnost. Zvyšování počtu je doložitelné i na základě farářských relací, které 1677 uváděly 2 377 osob (1 808 ve městě, 569 na předměstí) a 1700 2 604 osob (zpovídaných osob starších 8—12 let). Seznam konzumentů soli z 1702 evidoval oproti farářským relacím pouze 2 280 osob starších deseti let. Rozdíl v počtu lidí, evidovaných farářskou relací (1700) a solním seznamem (1702), byl ovlivněn účelem zmiňovaných pramenů. Zatímco farářské relace byly pouze informativními zprávami o situaci ve farnosti, seznam konzumentů soli měl charakter daňového přiznání, takže počet evidovaných osob byl cíleně v zájmu nižších daní snižován. Většina dospívajících osob v něm byla uváděna ve věku do 10 let, aby se snížila výše berně, kterou musely jednotlivé rodiny platit. Vzhledem k přesnosti farářských relací, sestavovaných na základě zpovědních seznamů, je možné odhadnout i celkové počty českobudějovické populace. Za předpokladu, že dětská složka představovala obvyklých 30 % populace, byly maximální počty českobudějovického obyvatelstva následující: 1677 3 200 osob; 1700 3 500 osob. Ve srovnání s 1651 byl evidentní třetinový nárůst místní populace. Morová epidemie, která postihla město 1680, jej vážnější měrou neovlivnila. S přiznáním morové nákazy ve městě se dlouho otálelo, oficiálně uváděné počty zemřelých byly podhodnoceny, neboť radní se obávali, aby neutrpěla pověst důležitého řemeslnického a obchodního centra na jihu Čech. Dočasné snížení početního stavu obyvatelstva v důsledku morové rány dokládají zpovědní seznamy. Zatímco o Velikonocích 1678 bylo v českobudějovické farnosti zpovídáno 3 992 osob, 1680 jejich počet klesl na 3 688. Počet osob zpovídaných 1678 byl překonán teprve 1686, kdy ke zpovědi přišlo 4 382 lidí.

Vzestup výroby a obchodu, který nastal v 1. pol. 18. století, zajistil dostatek prostředků k stavební činnosti ve městě. Po více jak stoleté stagnaci došlo nejen k výstavbě nových obytných domů, ale i k rozšiřování města jako celku. Na základě tereziánského katastru z 1748 je evidentní, že k 494 domům, obývaným asi 4 700 obyvateli, náleželo 3 189,1 strychů (921 ha) orných polí. I když bylo ve městě evidováno 386 měšťanů, zemědělská produkce měla význam pouze pro 29 % z nich, neboť zbývajících 71 % nevlastnilo žádnou půdu nebo jen malé pozemky o rozloze do 1 strychu (0,28 ha). Prosperita města byla i v prvním období protoindustrializace zabezpečována rozvojem a specializací řemeslnických profesí, kterými se živilo 63 % měšťanů (264 osob).

První bližší charakteristiku českobudějovického obyvatelstva, žijícího ve vnitřním městě, podávají výsledky konskripcí z 1754. Ve srovnání s moderní dobou byla tehdejší populace především mladá. Charakterizoval ji vysoký podíl dětí ve věku do 15 let (698 osob, tj. 31,5 %) a nízký počet osob starších 50 let (256 osob tj. 11,6 %). Obyvatelstvo ve věku 15—49 let tvořilo zhruba polovinu populace jako v 90. letech 20. století (1 262 osob, tj. 56,9 %). Dalším podstatným znakem byla převaha ženské složky (1 227 osob tj. 55,4 %) nad mužskou (989 osob, tj. 44,6 %). V českobudějovických měšťanských rodinách působilo množství venkovských dívek v roli služebného personálu. Výrazná převaha žen nad muži se projevovala zvláště v populačně nejproduktivnější skupině 21—40 let (493 žen, tj. 55 %, 402 mužů, tj. 45 %). Od 40. roku stáří výše se počty mužů a žen začínaly pozvolna vyrovnávat (231 žen, tj. 51,5 %; 218 mužů tj. 48,5 %). Protože mezi nově narozenými dětmi měli většinu chlapci, převaha žen v mladších věkových skupinách byla dána fyzickou labilitou kojenců mužského pohlaví a větší úrazovostí chlapců, po 15. roce stáří též odchodem mladých mužů do armády. Příčinou úbytku žen ve vyšších věkových skupinách byla vyčerpanost těžkou prací, porody či samovolnými potraty. Konskripce z 1754 postihovala mj. sňatečnost. I když dolní hranici sňatkového věku tvořilo 15 let, byly patnáctileté až devatenáctileté nevěsty či ženichové spíše výjimkou. Po celé 18. století se dívky nejčastěji vdávaly mezi 20 a 25 lety, mladí muži ženili o 4 až 5 let později. Zatímco většina žen byla provdána mezi 20. až 39. rokem (30,4 %), u mužů bylo nejvíce ženatých osob uváděno mezi 40.—49. rokem (46,7 %). Z uvedených skutečností je patrná převaha věkově nevyrovnaných manželství s dominantní rolí starších mužů. Se zmíněnými údaji korespondují též počty neprovdaných nebo ovdovělých žen ve věku 40 a více let (120 osob), kterých bylo ve shodné věkové skupině více než svobodných, či ovdovělých mužů (33 osob). Tím se potvrzuje skutečnost, že na konci životního cyklu převládly ve městě neprovdané ženy nad muži, a že ovdovělé ženy měly oproti vdovcům mnohem menší předpoklady pro uzavření nového sňatku. Jejich perspektiva zvláště v měšťanském prostředí byla vymezována rozsahem majetku vdovy či počtem sirotků.

Ve vývoji obyvatelstva Českých Budějovic převládala i ve 2. pol. 18. století vzestupná tendence. Početní nárůst populace byl ovlivňován nejenom přirozenou měnou obyvatelstva, tj. řádem rození a vymírání, ale i přílivem imigrantů z venkova po zrušení nevolnictví. Kolem Českých Budějovic, které byly do 19. století obklopeny hradbami, se začala rozrůstat jednotlivá předměstí. Nacházela se podél komunikací, které vycházely z města; obvykle v nich převažovaly zahrady nad drobnou a rozptýlenou zástavbou. Vzhledem k přílivu obyvatel do města bylo již 1785 evidováno 639 domů (433 ve vnitřním městě a 206 na předměstích). Místní populace již tehdy čítala 6 000 obyvatel a do konce 18. století přesáhla počet 7 000 osob. Během 18. století byl nárůst obyvatelstva pouze dočasně utlumován jednak v důsledku vojenských událostí (války o rakouské dědictví: 1741—1742, 1744), ale i během epidemií (poslední morová rána 1713, tyfus 1720) a hladomorů (1719—1720, 1741—1742, 1771—1772). Zatímco 1700 bylo v Českých Budějovicích (město a předměstí) evidováno 2 604 zpovídaných osob, 1713 se jejich počet snížil na 2 412. Z uvedeného rozdílu je evidentní pokles počtu části českobudějovické populace (osob starších 8 let) v důsledku poslední epidemie moru. Za tzv. velkého hladomoru, který postihl město 1771, denně probíhalo 2—7 pohřbů.

Po napoleonských válkách, které zbrzdily rozvoj města, nastal čilý stavební ruch doprovázený výstavbou komunikací a zřizováním prvních průmyslových podniků. V souvislosti s jejich vznikem přicházel do města stále větší počet pracovních sil, pro něž bylo stabilní zaměstnání příslibem pravidelného výdělku, zpravidla týdenního. Zvláště pro někdejší venkovskou čeleď bylo zárukou výrazně lepšího ekonomického i sociální zajištění. V roce 1832 již bylo na Českobudějovicku evidováno 13 097 osob, 8 135 ve městě a 4 962 na venkově. Nejenom vnitřní město (4 534 obyvatel, 444 domů), ale i jednotlivá předměstí (Pražské předměstí: 1 832 obyvatel, 196 domů; Vídeňské předměstí: 1 322 obyvatel, 136 domů; Linecké předměstí: 447 obyvatel, 44 domů) nabývala na rozloze i významu. Obyvatelstvo Českých Budějovic rozdělené podle pohlaví zachytil též Stabilní katastr (1846), který ve městě evidoval 8 730 osob (3 953 mužů a 4 777 žen) obývajících 887 domů, tj. 2 107 bytových jednotek. Konskripce nejenom v 18., ale i v 19. století potvrzovaly značnou převahu žen; ve všech věkových skupinách jich bylo nejméně o 10 % více než mužů. V důsledku mírně vyššího počtu živě narozených chlapců než dívek bylo mezi dětmi více chlapců a poměr pohlaví se vyrovnal teprve před dosažením dospělosti. Pro soudobé poměry bylo charakteristické, že vyššího věku se zpravidla dožívalo více mužů než žen.

Sňatečnost, tj. věk, v němž mohli lidé vstupovat do manželství, byla ovlivněna zákoníkem z 1811. Na jeho základě byl u osob mladších 24 let vyžadován souhlas jejich zákonných zástupců. Ve 20. až 50. letech 19. století se věk při prvním sňatku zvýšil v průměru o 2—3 roky u ženichů i nevěst. Maximum uzavíraných sňatků se přesunulo u mužů i u žen do věkové skupiny
25—29 let; starší 25 let se v té době vdávaly dvě ze tří nevěst, starší 30 let byl každý druhý ženich.

Za významný mezník v demografickém vývoji Českých Budějovic lze označit rok 1848, kdy došlo ke zrušení poddanství. Teprve na jeho základě mohlo probíhat postupné vyvazování osob z poddanských povinností. Následný příliv venkovského obyvatelstva do měst, který nastal v mnohem hojnější míře než po 1781, souvisí s počešťováním Českých Budějovic. Ve 30. letech 19. století přicházeli noví obyvatelé do Českých Budějovic z Lišova, Velešína, Netolic, Veselí nad Lužnicí a z jiných míst v okolí. Rozsah populace Českých Budějovic se začal nebývalou měrou zvyšovat. Měšťanští majitelé domů se snažili využít poptávky po bytech a začali na svých parcelách stavět nádvorní trakty s malými a nevyhovujícími byty. Přibývaly též nástavby na jednoposchoďových domech. Ale ani to nestačilo, a tak kdo mohl, snažil se zakoupit pozemek na předměstí. Nejvíce příležitostí tehdy nabízel volný prostor mezi Pražskou třídou a Rudolfovskou třídou. V letech 1846—1850 se počet obyvatelstva zvýšil z 8 730 na 10 592 osob a na prahu 60. let 19. století již dosahoval výše 15 185 osob (7 212 osob bydlelo ve vnitřním městě, 4 845 na Pražském předměstí, 2 244 na Vídeňském a 884 na Lineckém předměstí). Až do začátku první světové války (1914) pokračoval početní nárůst místního obyvatelstva (1869: 17 413 osob, 1880: 23 845 osob, 1890: 28 491 osob, 1900: 39 328 osob, 1910: 44 538 osob), který přímo korespondoval s hospodářským rozvojem, doloženým existencí 37 velkých továren na území města k 1905.

Zvýšení počtu obyvatelstva během 19. století bylo ovlivněno nejenom přílivem imigrantů, ale i zvyšováním průměrné délky lidského života. Zatímco v 2. pol. 18. století činila pouhých 25—28 let, do 1870 se střední délka života dospělých osob zvýšila na 34,5 roku u mužů a 37,8 roku u žen. Kolem 1870 již byla u dvacetiletých osob naděje na dožití u mužů 58,6 let a u žen 60 let. Obdobný trend trval téměř do konce století, neboť až po 1890 se v důsledku poklesu kojenecké úmrtnosti výrazně zvýšila i střední délka života při narození. Do roku 1910 se oproti 1869 zvýšila o 8 let u mužů i u žen. Průměrný počet let, jehož se 1910 dožila dvacetiletá osoba, byl 61,1 roku u mužů a 63,2 roku u žen.

Na přelomu 70. a 80. let 19. století se vzájemný poměr českobudějovických Čechů a Němců vyrovnal. Na základě přiznání obcovacího jazyka z 1880 mělo na každých 1 000 obyvatel města připadat 594,2 osob hovořících česky a 405,5 hovořících německy. Podle údajů z 1881 však ve městě žilo 11 812 Čechů a 11 829 Němců.

Po roce 1848, kdy byly vyhlášeny konstituční zákony, mohli ve městě opět pobývat i Židé. Na území Čech se kromě Českých Budějovic stavěl vůči židovskému obyvatelstvu tak zamítavě pouze Cheb. Poprvé po 350 letech mohlo dojít na teritoriu města k úmrtí židovské osoby (1853). I počet Židů se během 2. pol. 19. století rychle zvyšoval. Zatímco 1857 představoval 166 usedlých osob, o 23 let později (1880) jich bylo již 969; uvedený počet se rovnal 4 % městské populace. Počet židovského obyvatelstva se zvyšoval až do období První republiky. Roku 1862 zde žilo kromě 16 480 křesťanů také 250 izraelitů. V roce 1890 bylo z 27 635 obyvatel města 969 izraelitů. Počet židovského obyvatelstva před první světovou válkou představoval 6 % obyvatelstva města (1898: 1 972 osob). I když v průběhu válečných událostí přišlo o život pouze 19 českobudějovických izraelitů, bylo 1925 z celkového počtu 44 022 uváděno pouze 1 423 osob židovského vyznání.

Počet obyvatelstva města a jeho okolí vykazoval nárůst ve prospěch Čechů. Česky mluvících obyvatel ročně přibývalo průměrně přes 700, německy hovořících přes 400. Podíl Čechů se 1890 (16 585 Čechů, 11 642 Němců) a 1900 (23 427 Čechů, 15 436 Němců) pohyboval mezi 58,5—60 % z celkového počtu obyvatelstva. Roku 1910 (26 090 Čechů, 15 967 Němců) již činil 63,5 %. Trend potvrdilo zjišťování obcovacího jazyka; k 1890 z 1000 obyvatel hovořilo 652,2 česky a 347,2 německy; 1910 český jazyk uvádělo 682,9 osob a německý 316,3.

Jako po každé válce, kdy dochází k zadržení sňatků a narození dětí, nastal i 1919—1921 kompenzační vzestup sňatečnosti, bezprostředně následovaný zvýšením plodnosti a porodnosti. Úhrnná plodnost dosáhla 1920—1921 úrovně 3,0 živě narozených dětí na jednu ženu a nárůstu populace, který však i přes značnou intenzitu nemohl na teritoriu Českých Budějovic zabezpečit předválečný stav (1910: 44 538 obyvatel, 1921: 44 022 obyvatel). V důsledku hospodářské krize nastal dlouhodobý úbytek městské populace, který se dále prohluboval za druhé světové války (1930: 43 788 obyvatel, 1941: 43 418 obyvatel). Maxima dosáhl po jejím ukončení, když byl dokončen odsun Němců a část místní české veřejnosti odešla osídlit pohraničí (1950: 41 182 obyvatel).

I po vzniku ČSR roku 1918 tvořilo německé obyvatelstvo nejpočetnější národnostní menšinu ve městě, která představovala pouze 15,5—16,5 % z celkového počtu obyvatel Českých Budějovic (1921: 7 006 osob, 1930: 6 681 osob). V roce 1921 z 1 000 obyvatel města užívalo německý jazyk 151,4; český 840,9. Při sčítání lidu 1930 bylo na teritoriu Českých Budějovic uváděno celkem 43 788 přítomných osob. Z československých státních příslušníků (43 246 osob; 98,8 % obyvatelstva), kteří žili na území města, se k československé národnosti hlásilo 36 252 osob (82,8 %), k německé 6 681 (15,3 %). Židovské obyvatelstvo (168 osob) bylo zahrnuto do 313 osob (0,7 %) jiné národnosti. Mezi cizozemce bez československé státní příslušnosti se tehdy počítalo jenom 542 osob (1,2 %). Po druhé světové válce bylo z Českých Budějovic vysídleno 6 000 Němců, takže po 680 letech skončila vzájemná koexistence českého a německého obyvatelstva ve městě. Osud židovského obyvatelstva byl v předcházejících letech ještě tragičtější.

V poválečných dějinách města je důležitý rok 1953, kdy byly k teritoriu města připojeny sousední obce. České Budějovice se tak rozrostly nejenom rozlohou, ale i počtem obyvatelstva o obce, u kterých byly 1949 uváděny následující počty obyvatelstva: Čtyři Dvory (3 459), Suché Vrbné (3 428), Rožnov (2 669), Mladé (1 475), Nové Vráto (1 354), Nové Hodějovice (1 057), Kněžské Dvory (883), Dobrá Voda (875), Nemanice a Pohůrka. Celkový počet místního obyvatelstva se tak zvýšil na 61 313 obyvatel. Vzestup ve vývoji počtu obyvatel byl podpořen mj. četnými organizačními změnami, zejm. příchodem nových pracovníků do města. Největší přírůstek, daný rozdílem počtu osob přistěhovalých a vystěhovalých, nastal na počátku 60. let (1961: 1 079 osob, 1962: 1 181 osob, 1963: 1 027 osob), ale i v jejich 2. polovině (1966: 1 605 osob, 1967: 1 766 osob, 1968: 1 672 osob). Byl dán výstavbou nových průmyslových podniků i vznikem krajské správy (1960) a vysokého školství (1948, 1960). V letech 1960—1972 začali českobudějovičtí obyvatelé využívat 8 615 nových bytů. Pokračovalo připojování dalších obcí, takže součástí Českých Budějovic se postupně staly Haklovy Dvory (1976), České Vrbné (1980), Třebotovice (1986) a Kaliště (1986). Samostatnost si uhájilo jenom město Rudolfov a obce, které k němu náležely.

V 2. pol. 70. let 20. století České Budějovice zaznamenaly nový příliv imigrantů, který ročně představoval 1,5 % obyvatelstva. Největší přírůstek obyvatelstva města nastal při stěhování roku 1980. Tehdy představoval rozdíl počtu přistěhovalých a vystěhovalých 1 265 osob. České Budějovice se staly jedním z největších měst na území bývalého Československa, neboť počtem obyvatelstva zaujímaly 10.—11. místo v pořadí. I následný vývoj početního stavu obyvatel českobudějovické aglomerace měl vzrůstající tendenci: 1961: 64 785 osob, 1970: 77 337 osob, 1980: 90 415 osob. I když se Dobrá Voda 1990 znovu osamostatnila, vzestupný trend ve vývoji českobudějovického obyvatelstva (1986: 95 065 osob, 1990: 99 467 osob, 1995: 99 872 osob) přetrvával až do poloviny 90. let 20. století.

Demografický vývoj Českých Budějovic zpravidla nevybočoval z obecných vývojových trendů v zemi. V poválečném období došlo ke snížení věku způsobilosti k uzavření manželství na 18 roků, průměrný sňatkový věk svobodných snoubenců následně klesl pod hranici 22 let u žen a 25 roků u mužů. Na uvedené úrovni jen s malými výkyvy setrval po téměř dalších 20 let. Vysoký počet manželství již v nízkém věku měl sice pozitivní vliv na pokles bezdětnosti, ale mnohem větší následky přinášela rostoucí rozvodovost. Ta byla nejvyšší ve věku 20—30 let, v prvních letech po vstupu do manželství (maximální intenzita se projevovala ve 3. a 4. roce trvání). Zatímco 1953 bylo v Českých Budějovicích evidováno 75 rozvodů, 1957 již 139.

Po odeznění vysoké poválečné vlny plodnosti, kdy se její úhrnná míra dostala až na hranici 3,0 živě narozených dětí na jednu ženu (1946—1947) se situace ustálila až do 1957, kdy vstoupil v platnost zákon o umělém přerušení těhotenství. Úhrnná plodnost klesla z 2,48 (1957) na 2,09 (1959 až 1960), čistá míra reprodukce dokonce pod hranici 1,0. Zatímco 1956 bylo na území Českých Budějovic registrováno 1 025 živě narozených, 1959 se jejich počet snížil na 688. V počtu živě narozených bylo úrovně z 1956 znovu dosaženo až 1964 (1 025). Průměrný věk rodících žen se snižoval z 27 na 25 let. Možnost umělého přerušení těhotenství ovlivnila nejenom plodnost, ale i sňatečnost, neboť v Českých Budějovicích se počet uzavřených sňatků snížil z 585 (1956) na 378 v roce následujícím. Podobně jako u živě narozených byl počet sňatků z 1956 (585) překonán 1965 (603).

Při sledování úmrtnosti byl zaznamenán pokles na přelomu 50. a 60. let 20. století (1957: 694 zemřelých, 1960: 610 zemřelých, 1962: 762 zemřelých). Vzhledem k omezené plodnosti pokles počtu zemřelých osob nepřispěl k zvýšení přirozeného přírůstku. Ten byl 1959 (40 osob) a 1960 (92 osob) na velice nízké úrovni ve srovnání s lety předchozími (1953: 476 osob) i následujícími (1963: 227 osob). V letech 1960—1990 zůstávala míra úmrtnosti mužů ve věku 35—70 let vysoká, zatímco v případě žen došlo k jejímu snížení. Mnohem příznivěji poklesla úmrtnost dětí; kojenecká úmrtnost se snížila během 20 let téměř na polovinu. Vzrostla úmrtnost na nemoci srdce a oběhové soustavy i na novotvary, naopak se snížila úmrtnost následkem poranění a otrav.

V 70. letech 20. století se zlepšila sociální situace rodin s dětmi, došlo k prodloužení placené mateřské dovolené na 26 týdnů, byl reformován systém přídavků na děti s výraznou preferencí 3. a 4. dítěte, navíc byl zaveden mateřský příspěvek vyplácený do 2 let po narození nejmladšího dítěte a zvýšena podpora při narození dítěte. Propopulační opatření státu se mezi silnými ročníky žen, narozených kolem 1950, odrazila v rychlém vzestupu plodnosti. Došlo k demografické vlně (baby boom), která se 1973—1979 projevila i na území Českých Budějovic. Byly zaregistrovány nejvyšší počty živě narozených (1973: 1 463, 1976: 1 528, 1978: 1 603). V uvedených letech byl dočasně snížen počet prováděných interrupcí; pro 80. leta 20. století obecně platilo, že každé třetí těhotenství vdaných žen třikrát až čtyřikrát častěji končilo interrupcí než narozením dítěte.

Intenzita sňatečnosti se v Českých Budějovicích v průběhu 70. i 80. let 20. století udržela na vysoké úrovni, neboť k uzavírání časných sňatků mladé lidí motivovalo zavedení výhodných novomanželských půjček (nízké úrokové sazby, splácení části půjčky odpisem po narození dětí). Do ročních počtů uzavíraných manželství se promítaly změny věkové struktury i pokles porodnosti po přijetí zákona o interrupcích. Celkově se zvýšil počet osob žijících v opakovaných manželstvích. Až do konce 80. let 20. století je doložitelný vzestup rozvodovosti, která shodně se sňatečností dosáhla nejvyšších hodnot roku 1990, kdy bylo uzavřeno 878 sňatků a rozvedeno 391 manželství.

Pro poválečný vývoj jihočeské metropole je doložitelný výskyt osob nejenom české, ale i slovenské, polské, maďarské, německé a romské národnosti. V průběhu 70. let 20. století k nim přibyli imigranti z Vietnamu, kteří do Českých Budějovic původně směřovali za zvýšením kvalifikace, avšak v důsledku polistopadových změn zde zůstali natrvalo (2001: 84 osob; 2011: 155 osob). V souvislosti s národnostní strukturou českobudějovického obyvatelstva nelze opomenout skutečnost, že se jedná o otázku deklaratorní – tj. občan nemusí svoji národnost vůbec uvést nebo může zmínit jakoukoliv. V polistopadovém vývoji a zvláště na prahu nového tisíciletí je patrný úbytek obyvatel české (1980: 88 272 osob, tj. 97,6 %; 1991: 94 139 osob, tj. 96,8 %; 2001: 92 396 osob, tj. 94,9 %; 2011: 69 920 osob, tj 74,6 %) i slovenské národnosti (1980: 1664 osob, tj. 1,8 %; 1991: 1845 osob, tj. 1,9 %; 2001: 1 120 osob, tj. 1,2 %; 2011: 959 osob, tj. 1,0 %). V souvislosti s příchodem „levných pracovních sil“ ze zemí bývalého Sovětského svazu je také v jihočeské metropoli patrný nárůst obyvatel ukrajinské (1991: 51 osob; 2001: 216 osob; 2011: 558 osob) a ruské národnosti (1991: 50 osob; 2001: 175 osob; 2011: 127 osob). V novém tisíciletí však stále větší počet obyvatel vůbec neuvádí svoji národnost (2001: 2 535 osob, tj. 2,7 %; 2011: 20 850 osob, tj. 22,2 %). Zmíněný stav do určité míry nepřímo odráží četnost romského obyvatelstva, ke kterému se však oficiálně hlásí čím dál méně osob (1991: 413 osob; 2001: 125 osob; 2011: 34 osob).

Některé změny, které nastaly po roce 1989 ve sféře politické, ekonomické i sociální, se projevily i v demografickém chování obyvatelstva. Výrazně poklesl počet uzavřených manželství (1990: 878; 1995: 552; 2000: 606; 2005: 524; 2010: 478). Oproti stavu před 1990 se jejich počet snížil o více, než jednu třetinu (1982: 685 sňatků; 2012: 464 sňatků). Zcela prokazatelně vzrostl sňatkový věk snoubenců při vstupu do prvního manželství (1991: muži 24,7; ženy 22,3; 1996: muži 26,1; ženy 23,6; 2001: muži 28,4; ženy 25,6; 2006: muži 29,5; ženy 27,3; 2012: muži 31,6, ženy 29,0), který měl za následek opožděné zakládání rodin. Zmíněný stav umožnila nejen dokonalejší antikoncepce, ale především nové možnosti seberealizace mladého člověka v polistopadových podmínkách (studium, podnikání, cestování, práce v zahraničí apod.). Snížení sňatečnosti je nutné spatřovat i v souvislosti s uplatňováním sociální politiky nově se rodícího demokratického státu, v kterém svobodná matka dostává mnohem větší finanční podporu, než úplná rodina s dětmi. V případě Českých Budějovic zmíněnou situaci nepřímo potvrzuje zvyšující se počet nemaželských dětí (1991: 114 osob, tj. 8,9 %; 2006: 307 osob, tj. 31 %; 2012: 426 osob, tj. 39,8 %). V polistopadovém vývoji stále přibývá osob, které spolu žijí a mají děti, aniž by uzavřely manželský svazek. Zatím však ještě představují minoritní skupinu. Roku 2001 bylo v jihočeské metropoli evidováno 42 541 domácností, mezi kterými úplné rodiny se závislými dětmi převažovaly (10 471; 24,6 %) nad neúplnými rodinami se závislými dětmi (3 805; 8,9 %). V roce 2011 bylo v Českých Budějovicích 42 188 hospodařících domácností, z toho 24 401 rodinných domácností. Úplné rodiny se závislými dětmi i nadále převažovaly nad neúplnými rodinami se závislými dětmi  v poměru 7 291 : 3 218.

Se sňatečností přímo souvisí rozvodovost, která se vzhledem k poklesu počtu oddaných osob neustále snižuje. (2002: 470 rozvodů; 2007: 314 rozvodů; 2012: 278 rozvodů). Počty manželství ukončených rozvody (1991: 354, 49,7 %; 1995: 431, 50,5 %; 2000: 337, 47,9 %; 2004: 315, 47,9 %; 2008: 340, 47,0 %; 2012: 278, 40,6 %) si zachovávají obdobnou úroveň jako manželství završená úmrtím jednoho z partnerů (1991: 354, 50,3 %; 1995: 423, 49,5 %; 2000: 367, 52,1 %; 2004: 342, 52,1 %; 2008: 383, 53,0 %; 2012: 406, 59,4 %). V posledních letech však začínají manželství ukončená úmrtím jednoho z partnerů převažovat. Necelá čtvrtina manželství je rozvedena do 4 let od uzavření sňatku. V případě muže i ženy bývá jako nejčastější důvod zániku manželství uváděna rozdílnost povah, názorů a zájmů.

Výrazně poklesla porodnost – počty narozených dětí se v Českých Budějovicích začaly snižovat (1990: 1 326 dětí, 1995: 901 dětí, 2000: 893 dětí). Po 2003, kdy se narodilo nejméně dětí v novodobé historii města (838), lze očekávat vzestup porodnosti (2004: 871; 2008: 1 139; 2010: 1 136), který by mohl svědčit o opožděném zapojení silných populačních ročníků ze 70. let 20. století do soudobého reprodukčního procesu. Vliv tohoto faktoru na porodnost však postupně klesá (2011: 999; 2012: 1 071). V návaznosti na zvyšování sňatkového věku vzrostl i průměrný věk rodících žen, a to z 24,8 (1990) na 25,4 (1994). Po roce 2000 již téměř polovina rodících žen náležela do věkové skupiny 25—29 let (2003: 49,2 %). V dalších letech se nejčastější věk při porodu přesunul do skupiny 30—34 let (2012: 39,5 %). Zmíněný stav plně koresponduje se změnou životního stylu, který nastal v důsledku polistopadových změn.

Od pol. 90. let 20. století je patrný trvalý úbytek obyvatelstva jihočeské metropole, který se prohloubil po roce 2000 (1995: 99 872 osob, 2000: 98 633 osob, 2004: 94 945 osob). Jeho příčinu je nutné spatřovat v převaze zemřelých a vystěhovalých osob nad narozenými a přistěhovalými. Přirozený přírůstek, který se začal projevovat v záporných hodnotách
(1995: –85; 1998: –201; 2001: –831; 2004: –623), svědčí o dlouhodobém úbytku českobudějovického obyvatelstva a postupné deurbanizaci města). V letech 2005—2007 došlo k nírnému nárůstu počtu obyvatel města, ale poté se pokles obnovil
(2012: –153). Je to plně způsobeno převahou počtu vystěhovalých nad přistěhovalými. Přibývá osob, které se z Českých Budějovic stěhují (1995: 1 498 osob; 2000: 1 621 osob; 2004: 2 045 osob; 2008: 2 365; 2012: 2 064), a to především do okolních obcí (Dobrá Voda u Českých Budějovic, Hluboká nad Vltavou, Litvínovice, Srubec, Rudolfov, Hrdějovice aj.) a do Prahy. Kromě toho se budějovičtí občané usazují i v zahraničí (2000: 19 osob; 2001: 15 osob; 2002: 27 osob; 2003: 22 osob; 2004: 36 osob; 2012: 34 osob).

Podle údajů Českého statistického úřadu žilo v Českých Budějovicích k roku 2015 celkem 93 513 obyvatel, z toho bylo 44 631 mužů a 48 882 žen.

V souvislosti s úbytkem českobudějovického obyvatelstva nelze opomenout ani změnu místní věkové struktury. O regresivním charakteru místní populace svědčí postupný úbytek dětské složky ve věku do čtrnácti let (1961: 24,1 %; 1980: 23,4 %; 2001: 15,4 %; 2004: 13,9 %; 2012: 13,8 %) a převaha osob ve stáří nad 65 let (1961: 10,3 %; 1980: 11,4 %; 2001: 13,4 %; 2004: 14,1 %; 2012: 17,5 %). Plně v souladu s obecnými zákonitostmi dlouhodobého populačního vývoje si českobudějovické ženy zachovávají převahu nad muži (1961 – 34 122 : 30 663; 1980 – 46 968 : 43 447; 2001 – 50 129 : 46 613; 2004 – 49 168 : 45 454; 2012 – 48 734 : 44 733). Zatímco v případě mužů se počty umírajících začínají zvyšovat po dosažení 40 roků věku, u žen je tomu až o 20 let později, takže jejich naděje na dožití je vyšší než u mužů. Příčiny úmrtí jsou však obdobné v případě příslušníků obou pohlaví. I zde je během posledních let patrný určitý posun – zatímco výskyt nemoci oběhového ústrojí se snížil (1990: 54,8 %; 1995: 50,0 %; 2004: 45,2 %; 2012: 45,3 %), četnost novotvarů vzrostla, ale od roku 2004 již spíše klesá (1990: 25,6 %; 2000: 30,8 %; 2004: 32,9 %; 2012: 26,9 %).