Lindauer Josef Ondřej

Pocházel z chudých rodinných poměrů; po studiích na plzeňském gymnáziu nastoupil do pražského arcibiskupského semináře, kněžské svěcení přijal 15. 8. 1807 v pražské katedrále svatého Víta. Působil jako kaplan na Plzeňsku a farář (1807—1824), 1824—1827 se stal děkanem v Přešticích a 1827 arciděkanem v Plzni a radou pražské arcibiskupské konzistoře. Od 1835 se stal kanovníkem a českým kazatelem Metropolitní kapituly svatého Víta v Praze a 1842 byl ustanoven radou zemského gubernia, k jehož povinnostem patřilo vyřizování záležitostí, ve kterých docházelo ke střetům zájmů církve a státu. Teologická fakulta pražské univerzity mu udělila doktorát teologie (1848).

Dne 22. 9. 1845 jej panovník vybral za nového českobudějovického biskupa, jmenování bylo potvrzeno papežem 25. 11. 1845 a biskupské svěcení obdržel z rukou pražského arcibiskupa 18. 1. 1846 ve svatovítské katedrále v Praze. Intronizaci v českobudějovickém kostele svatého Mikuláše slavil 2. 2. 1846.

S revolucí z let 1848—1849 nesouhlasil, 1849 se účastnil jednání mezi státem a církví ve Vídni. Jako biskup věnoval velkou pozornost fungování biskupského semináře (především v neklidných časech roku 1848) a zejména charitativní činnosti – značnou finanční pomoc poskytoval českobudějovické nemocnici, do které uvedl roku 1849 řeholnice z Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, velkými částkami také podporoval místní chudobinec. Na dobročinné účely odkázal rovněž veškerý svůj majetek (jen částka ve prospěch nemocnice činila 24 000 zlatých). Nezachovalo se po něm žádné teologické nebo jiné literární dílo.

Zemřel po opakovaném záchvatu mrtvice 4. 6. 1850 a podle svého přání byl 7. 6. pochován do prostého hrobu na českobudějovickém staroměstském hřbitově u kostela svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele.