sladovnictví

Spolu s pivovarnictvím patřilo k důležitým a výnosným zaměstnáním. Měšťané, kteří měli vhodné osobní podmínky, tj. vlastní polnosti nebo více zkušeností se sladováním obilí, se na s. specializovali. Slad vyráběli z ječmene a pšenice řemeslně na objednávku jiných měšťanů nebo na prodej mimo městské hradby.

Ti, kteří vlastnili právovárečné domy se sladovnami, působili i jako výrobci piva, pravovárečníci či sládci. Po dokončení dělby práce vystupovali tito měšťané jako kvalifikovaní výrobci sladu a nazývali se sladovníky (braseatores). Byli organizováni v rámci cechu. Slad připravovali ve vlastní sladovně, tvořící součást měšťanského domu, popř. si sladovnu pronajímali nebo slad zpracovávali u pivovarského nákladníka za mzdu. V roce 1398 připadalo na jednoho pivovarníka asi 7 sladovníků, což svědčí o tom, že velká část vyrobeného sladu byla použita jako obchodní artikl mimo město, které mělo výhodnou příhraniční polohu. Po výstavbě obecního Velkého pivovaru s vlastní sladovnou 1495 přišli sladovníci o významnou část svého zisku. Přesto slad představoval výnosné zboží pro budějovické měšťany, kterých se na jeho výrobě podílelo ještě v 1. pol. 16. století až 160. To znamená, že s ním obchodovali i ti, kteří provozovali jiná řemesla a prodej sladu jim přinášel zisk navíc. Za polovinu roku 1534 se v Českých Budějovicích prodalo velké množství, 6 392 strychů (1 strych = 93 l) sladu, a obilí na jeho výrobu muselo proto pocházet ze vzdálenějších oblastí, často až z Moravy a Rakous.

Cech sladovníků i sládků se v 17. století několikrát pokoušel zmocnit v neprospěch právovárečných měšťanů monopolu vaření ječného piva, ale neuspěl. Soustředěním pivovarské výroby z ječného sladu 1722 do Malého pivovaru a pak hlavně převzetím obou obecních pivovarů právovárečníky 1795 se uzavřela éra soukromé sladovnické výroby jednotlivých českobudějovických měšťanů. Ve městě potom působily pouze živnostenské sladovny velkých pivovarských firem, např. Měšťanského pivovaru a Českého akciového pivovaru (Budějovický Budvar).