sochařství

Počátky sochařství v Českých Budějovicích souvisí se stavbou dominikánského konventu, klášterního kostela Obětování Panny Marie a přilehlého ambitu. Sochy jsou zde zastoupeny v širokém tvarovém a námětovém rejstříku. V exteriéru kostela, v rohu mezi příčnou lodí a presbytářem, je chrlič v podobě kamenné žáby, mezi příčnou a severní lodí chrlič v podobě draka. V interiéru kostela se nachází kromě rostlinných ornamentů a masek na hlavicích přípor v presbytáři, na konzolách příčné a severní lodi nebo na konzolách a příporách ambitu, také reliéf lvíčka a opice (na pilíři oddělujícím střední a jižní loď) a reliéf poprsí Krista (na jednom z terčovitých svorníků v jižní lodi). V tomto umělecky pojatém architektonickém článkování dosáhlo zdejší kamenictví jednoho ze svých vrcholů. Těžiště sochařství období gotiky však tkví především v oblasti řezbářství. V kostele Obětování Panny Marie byla původně socha Panny Marie Rudolfovské (datování kolísá mezi lety 1274—1340), z dominikánského konventu rovněž pochází Kristus z Božího hrobu z Českých Budějovic (3. čtvrtina 14. století). Řada gotických plastik, jejichž původní umístění není známo, byla na konci 19. a v 1. pol. 20. století odkoupena ze soukromého majetku v Českých Budějovicích a okolních obcích do sbírek Městského a Diecézního muzea a posléze přešla do sbírek Alšovy jihočeské galerie. Jedná se o Kalvárii z Českých Budějovic (1. čtvrtina 15. století), Světici z jižních Čech (kolem 1500), Světici z Homol (kolem 1500), Světici z Pohůrky (kolem 1500), Madonu s děckem z Třebotovic (kolem 1500), Madonu s děckem z Českého Krumlova (po 1520), Svatou Annu Samotřetí z Českých Budějovic (kolem 1520) Madonu s děckem na půlměsíci ze Slaměného dvora z Českých Budějovic (kolem 1530), Krista Trpitele z Českých Budějovic (kolem 1530). Ve sbírkách Alšovy jihočeské galerie se nachází rovněž Madona s děckem (po 1400), darovaná J. V. Jirsíkem domácí kapli jím založeného chlapeckého semináře v Českých Budějovicích. Vrcholu dosáhla místní gotická plastika v tvorbě Mistra Oplakávání ze Žebráku.

Renesance do místního sochařství téměř nezasáhla, pouze ve spojení s architekturou nalezneme několik plastik. Čtyři terakotové masky na štítech solnice patří svým duchem spíše ještě gotice. Z řady gotických a renesančních náhrobků vyniká figurální náhrobní deska Jana Kunáše z Machovic z konce 16. století, vsazená do západní stěny hlavní lodi klášterního kostela Obětování Panny Marie. Šestice herm na průčelí domu č. 13 v severní frontě náměstí Přemysla Otakara II. prakticky vyčerpává téma renesanční plastiky ve městě.

Nástup sochařství baroka souvisí se stavbou kostela svatého Mikuláše po požáru 1641. Autorem plastik svatého Václava, svatého Mikuláše a svatého Auratiana ve výklencích nad portály kostela svatého Mikuláše je Thomas Zeissel, který stojí rovněž za bohatým geometrickým štukovým dekorem na klenbách, mezilodních pilířích a přízedních polopilířích bočních lodí. Při tvorbě plastik pro kostel jsou rovněž doloženi sochaři Giovanni Battista Spezza (Jan Bapt. Spöcz) a Wolf Eder z Lince. G. B. Spezza vytesal sochu Panny Marie pro štít kostela, která však byla 1688 snesena a nahrazena sochou od neznámého sochaře z Lince, provedenou podle návrhu budějovického malíře Karla Bonanelly (1640—1717). Oltář svatého Auratiana v interiéru kostela vytvořil Johann Worath ze Schleglu (1605—1680), tyrolský sochař usazený v Markt Aigen; sochy z tohoto oltáře, poškozeného při požáru 1911, jsou uloženy v depozitáři Jihočeského muzea.

V 1. pol. 18. století je barokní sochařství reprezentováno především dílem J. Dietricha. Kromě řady známých děl, zejména morového sousoší před Pražskou branou, výzdoby Samsonovy kašny, kalvárie, sloupu Nejsvětější Trojice a řady kamenných soch světců v areálu dominikánského konventu, je mu připisována např. také socha Panny Marie Immaculaty z 1727 v Nových Hodějovicích, jež byla původně postavena na cestě k Roudnému. Podílel se rovněž na vytvoření patrně největšího, avšak nedochovaného souboru barokní plastiky ve městě – křížové cesty na hřbitově u kostela svatého Mikuláše. Byl autorem prvních 3 sousoší z roku 1739 – Propuštění, Poslední večeře a Kristus ve vězení. Dalších 5 zastavení vytesal 1745 kaplický kameník Josef Slapský. Autor či autoři ostatních nejsou známy. Socha Krista klesajícího pod křížem, původně součást křížové cesty vedoucí ke kapli svatého Kříže nad Českým Krumlovem, umístěná až druhotně do výklenku na vnější straně presbytáře kostela svatého Mikuláše, bývá mylně připisována Josefu Pablovi (1662—1710). U řady barokních plastik zůstávají jejich autoři anonymní. Jsou to zejm. sochy svatého Jana Nepomuckého na obvodu historického jádra. Na Zátkově nábřeží v nice kapličky při západním průčelí kostela Obětování Panny Marie se nachází socha tohoto světce z 1708, socha téhož světce s andílky označená V. F. G. 1723 je umístěna u Justičního paláce. Barokního původu je patrně také socha svatého Jana Nepomuckého umístěná v parku při Mlýnské stoce nedaleko Rabenštejnské věže. Budovu děkanství původně zdobila na průčelí plastika svatého Mikuláše, která později spadla. Barokní plastika se uplatnila také při výzdobě profánní architektury. J. Dietrichovi bývá přisuzována kamenná busta na atice domu č. 11 na náměstí Přemysla Otakara II., která patrně znázorňuje římského císaře Traiana, dnes zde nahrazena kopií. Atiku původního barokního domu hotelu U Tří kohoutů na náměstí Přemysla Otakara II. č. 27 zdobily vedle dvou váz i 4 dětské postavičky symbolizující roční období. Po přestavbě domu v letech 1902—1903 byly sneseny a v současnosti jsou uloženy ve sbírkách Alšovy jihočeské galerie. Také štít původního barokního domu č. 6 v ulici Karla IV. vrcholil plastikou Merkura.

Druhé pol. 18. století dominuje osobnost L. Huebera, který ve své tvorbě, dosahující už rokokového výrazu, dospěl až na práh klasicismu. Jeho nejvýznamnější českobudějovické realizace tvořily sochařskou výzdobu bočních oltářů v kostele svatého Mikuláše.

V 1. pol. 19. století sochařská tvorba ze života města mizí, obrat nastává až po polovině století. V roce 1854 vytvořil pražský sochař Emanuel Max z Wachsteinu (1810—1901) náhrobek biskupa J. O. Lindauera na hřbitově u kostela svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele a tím otevřel kapitolu funerální plastiky na místních hřbitovech, jejíž produkce vyvrcholila po stránce množství i umělecké kvality v 1. pol. 20. století. Od 1879, kdy byl v městských sadech odhalen pomník A. Lanny, od vídeňského akademického sochaře Franze Xavera Pönningera (1832—1906), představovaly pomníky a po 1918 také pamětní desky jednu z hlavních oblastí plastiky ve zdejším prostředí. Kromě pomníku A. Lanny byly městské sady záhy ještě obohaceny o pomník s bustou císaře Josefa II. (1741—1790) a o sádrovou sochu Diany. V souvislosti s vlnou výstavby na přelomu 19. a 20. století byla vytvořena řada plastik jako součást umělecké výzdoby veřejných budov stavěných v duchu pozdního historismu a secese. Jedním z mála známých autorů těchto plastik je R. Kristinus.

V 1. pol. 20. století a krátce po ní se stále výrazně uplatňovala plastika při výzdobě sakrálních prostorů. Umělecký fond města obohatily především plastiky Františka Bílka (1872—1941). Po realizaci pamětní desky Otakara Mokrého (1854—1899) v roce 1919, umístěné nakonec v městských sadech, se F. Bílek významně podílel na sochařské výzdobě Husova sboru. Řezbář a kameník Břetislav Kafka (1891—1967), známý více jako světově proslulý badatel v oboru experimentální psychologie s mimořádnými hypnotickými schopnostmi, vytvořil 1930 pro kostel svatého Mikuláše dřevěnou plastiku Krista na kříži, umístěnou při ústí presbytáře do hlavní lodi. Na dlouhou dobu uzavřela téma plastiky v sakrálním prostoru sochařská výzdoba kostela svatého Vojtěcha ve Čtyřech Dvorech v čele se sochou svatého Vojtěcha a sousoším Pohané od Josefa Vítka (1914—1996) a reliéf Kázání pod lipou od Jana Vítězslava Duška (1891—1966) instalovaný v Husově sboru v roce 1957.

Nejvýznamnější plastikou vsazenou do veřejného prostoru města v první polovině 20. století byl bronzový pomník J. V. Jirsíka, pozdní dílo Josefa Václava Myslbeka (1848—1922) odhalené v roce 1926 před průčelím katedrály. Kromě pomníků vzniklo v 1. pol. 20. století na veřejných prostranstvích či v jejich blízkosti několik umělecky nepříliš hodnotných soch a plastik. Při vstupu do Hardtmuthovy vily je mezi stromy umístěna plastika jelena. Jako součást fontány oživující prostředí Háječku vzniklo sousoší dětí hrajících si s kozlem od Edwina Schopenhauera, které lze dosud nalézt při areálu letního kina. V parkové úpravě před jižním průčelím pošty na Senovážném náměstí byl 1925 umístěn meteorologický sloup, ukončený skupinou čtyř dětí, jehož autorem byl J. V. Dušek.

Mezi významné mecenáše umění tradičně patřily bankovní ústavy. Po dokončení novostavby Záložny českobudějovické 1936 byl nad vstupem osazen bronzový reliéf od Břetislava Bendy (1897—1983), který byl rovněž autorem plastiky ženy umístěné v interiéru záložny. Pro zasedací síň byla pořízena socha A. Zátky. Jednalo se o odlitek podle třetinového modelu Zátkova pomníku od Bohumila Kafky (1878—1942) umístěného původně na náměstí Přemysla Otakara II. Z meziválečného období pochází také socha Spořivosti, kterou pro dvoranu Městské spořitelny vytvořil Josef Václav Schwarz (1908—1988).

Od 1945 po většinu 2. pol. 20. století dominoval místní sochařské produkci F. Mrázek, který doplnil městská prostranství o řadu plastik, zejm. pomníků a pamětních desek. V městském prostoru se uplatnily také plastiky Stanislava Zadražila (1931—2003) Odpočívající plavec (1970) na prostranství před plaveckým stadionem nebo sousoší na prostranství před hotelem Gomel (1983). Autorkou pískovcové plastiky Plameny před krematoriem (1979) je Jarmila Malátová (*1931). Prostor parku na Lidické třídě před někdejším Krajským výborem Komunistické strany Československa oživila socha Vítězství od B. Bendy. Na konci 80. let 20. století byla na prostranství před Poliklinikou Jih v ulici Matice školské instalována plastika chlapce s holubicí míru. Areál Stromovky obohatily v průběhu 90. let 20. století dřevěné plastiky vytvářené v rámci Dřevosochařského sympozia Stromovka.

V souvislosti s působením významných osobností bylo osazeno na průčelích veřejných budov několik bust. Z roku 1948 pochází busta Josefa Kajetána Tyla (1808—1856) od J. V. Schwarze, umístěná v průčelí budovy Jihočeského divadla. S otevřením Koncertní síně Otakara Jeremiáše, vytvořené přestavbou kostela svaté Anny, byla v průčelí osazena busta O. Jeremiáše od S. Zadražila (dnes v budově radnice).

V období 1948—1989 se plastika výrazně uplatnila také v rámci interiérů nově vzniklých veřejných budov. Bohumil Dobiáš ml. (1929—2001) vytvořil keramický reliéf Les pro hotel Gomel a keramický reliéf Proměny socialistického zemědělství (1974) pro 2. poschodí Muzea dělnického revolučního hnutí (Jihočeská vědecká knihovna). O poschodí níže se nachází dřevěný reliéf (1975) sochaře a keramika Václava Markupa (1904—1995). Ve spojení s architekturou realizoval svá díla také keramik A. Škoda.

Z kontextu výtvarného umění 2. poloviny 20. století a počátku 21. století v oblasti plastiky se vymyká A. Mertlová, prezentující se svými díly zejm. v rámci sakrální architektury. Především na poli restaurování kamenných plastik působí sochař Ivan Tlášek (*1951). K 750. výročí města daroval Českým Budějovicím sochu Přemysla Otakara II. sochař František Postl (*1978). Byla umístěna v parku Na Sadech a způsob jejího provedení vzbudil v odborné i laické veřejnosti kontroverze.