opevnění města

Samotná lokace města mezi Vltavu s jejími rameny a Malši znamenala vytvoření přirozené bariéry podél západního a jihozápadního okraje vznikajícího města. Na východní a severní straně, ve směrech od Vídně a Prahy, bylo využito částečně upravené koryto Mlýnské stoky, plnící funkci vodního příkopu. Ten byl překlenut dřevěnými mosty, umožňujícími přístup k městským branám. Jejich podoba ve 13. století není známá, pravděpodobně však měly tvar hranolových několikapodlažních věží.

Budování městského opevnění bylo vzhledem k hospodářsko-politickému významu, který Přemysl Otakar II. (asi 1233—1278) nově založenému městu přikládal, zahájeno asi ve 2. pol. 13. století, i když pro tuto stavební etapu neexistují přímé zprávy. Z informací o zpustošení města Vítkovci 1277 a 1279 se však dá usoudit, že stavba nepostupovala rychle a ještě na přelomu 70. a 80. let 13. století město zřejmě nebylo uzavřeno do souvislého prstence hradebních zdí. Do počátku 14. století však postoupilo budování fortifikace natolik, že se Albrecht I. Habsburský (1255—1308) při svém tažení Čechami 1304 město nepokoušel vůbec dobýt. V roce 1318 se musel naděje na dobytí města po několikadenním obléhaní vzdát rovněž Petr I. z Rožmberka († 1347).

Zcela bezpečně bylo na počátku 14. století završeno budování nejstarších městských hradeb. Vznikla hlavní hradební zeď, dochovaná na západním obvodu historického centra města, vysoká kolem 7 m a široká asi 1,6 m. Zpevněna byla půlválcovými hradebními baštami, které byly na straně do města zřejmě uzavřené. Vyloučit nelze ani soudobou existenci bašt dovnitř otevřených, jak by mohly naznačovat zatím pouze orientační průzkumy a studium starých plánů. Z bašt, vzdálených od sebe na severovýchodním obvodu opevnění asi 30 m, se kromě Otakarky dochovala bašta začleněná do novostavby budovy Jihočeského divadla a bašta za domem v České ulici č. 66. Jedinou výjimkou, vybočující z uvedeného půdorysného schématu, byla bašta s břitem, stojící původně v místě budovy gymnázia v České ulici č. 64. Její atypický tvar lze dát do souvislosti se stavební činností dominikánů ve 2. pol. 13. století.

Z městské strany obíhala podél celého obvodu hradeb ulička umožňující rychlý přístup v případě nebezpečí. Před hlavní hradbou vznikl parkán, uzavřený nižší parkánovou zdí. O době jeho založení lze spekulovat. Výsledky archeologických výzkumů zatím jen v ojedinělém případě dokládají stavební činnost v parkánu ve 14. století, jinak pocházejí nejstarší nálezy ze západního úseku opevnění až z 15. století. Tím se dostává interpretace archeologických situací do rozporu s údaji písemných pramenů, mluvících o opravách mostů a parkánu k 1335.

V souvislosti s dalším vývojem opevnění města se někdy uvažuje o jeho větší přestavbě na severu a severozápadě, která měla být reakcí na předpokládané rozšíření městského půdorysu západním směrem mezi 1327—1335. Tato úvaha se opírá o lokaci městského špitálu s kostelem svatého Václava k 1327 před město, zatímco 1335 je zmiňován u Pražské brány a uvnitř města je bezpečně doložen. Podpora pro tuto úvahu o rozšíření městského půdorysu, a tedy i hradeb, byla následně hledána i v tom, že 1339 a 1351 osvobodil Jan Lucemburský (1296—1346) město od berně. Takto získané prostředky mělo město použít při opravách hradeb. Podle velikosti poskytnutých úlev byly asi rozsáhlé. Na druhé straně je méně pravděpodobné, že by taková akce, jakou by bylo přesunutí městské hradby a zvětšení půdorysu města, nezanechala žádné další ohlasy nejenom v historických pramenech, ani výrazně nepoznamenala urbanistickou strukturu města. Upřesnění definitivní podoby a datování této části opevnění bude možné teprve dalším archeologickým výzkumem soustředěným hlavně do míst zaniklého městského špitálu.

V průběhu 14. století (kolem 1390) byla hlavní hradební zeď zesílena výstavbou nových hranolových věží. Tyto věže byly budovány na strategicky důležitých místech a nelze vyloučit, že místy nahradily původní půlválcové bašty, i když se někdy uvažuje o možnosti převzetí staršího půlkruhového půdorysu ještě i při stavbě této fáze opevnění. Sem patří kromě Rabenštejnské věže a Železné panny i zaniklé věže téhož půdorysu: mj. Manda v ústí Kněžské ulice a Široké ulice, Lauseck za domy v Panské ulici, Rauscher (kruhový půdorys) v ulici U Černé věže a Břidličná věž (Schifferturm) v ústí Kanovnické ulice, vysoké původně kolem 20 m, u kterých se předpokládá dobové sloučení obytné a obranné, později i skladovací funkce. Do podoby vysokých hranolových věží se vyvinuly městské brány, ale i např. Rybářská brána a Solní branka, které umožňovaly přístup k vodě.

Pro následující období četné písemné zprávy dokládají dlouhodobě probíhající dláždění přístupových cest k branám, opravy mostů, městských bran a hradebních věží. Při těchto úpravách bylo asi nahrazeno starší dřevěné podsebití hlavní hradby částečně zděným ochozem, který se zčásti dochoval v úseku přiléhajícím k Železné panně. Upraven byl zřejmě i parkán a koryto Mlýnské stoky. Od vrcholného středověku byl do obrany města zapojen Krumlovský rybník, na jehož hráz ústil most Rožnovské brány. Pravděpodobně vlivem husitské revoluce byla hlavní městská hradba nově posílena přístavbou polygonálních, v základu kvadratických věží. Jediná z nich se dochovala mezi solnicí a dominikánským konventem. Snad od 14. do konce 15. století byl zcela zvláštním způsobem využíván úsek parkánu mezi ulicí U Černé věže a Kněžskou ulicí; byl zde umístěn starý židovský hřbitov.

Na počátku 16. století, možná až v návaznosti na velkou povodeň, která město postihla 1512, byly na narušeném opevnění prováděny rozsáhlé práce. Nešlo jen o opravu poškozených úseků, ale zřejmě i o výstavbu třetího pásu opevnění. Nová opevňovací linie byla založena před vodním příkopem, měla podobu kamenné zdi zesílené půlkruhovými a polygonálními nižšími, dovnitř otevřenými baštami, které byly určeny pro pozice palných zbraní. Prstenec opevnění byl veden pouze na nejohroženějším úseku města. Začínal za Rabenštejnskou věží a vedl kolem Pražské k Svinenské bráně. Do 1. pol. 16. století byla posílena předbraní Pražské, Svinenské a Rožnovské brány stavbami kruhových či podkovovitých barbakánů.

Zcela novou etapu ve vývoji městské fortifikace přinesly barokní přestavby, realizované 1641 až 1666 jako reakce na změněné útočné metody. Stavbu nového opevnění realizovali F. Canevalle a Giovanni Cipriani a jejím výsledkem byla soustava trojúhelníkových ravelinů rozložených podél exponované části opevnění. Jejich úkolem bylo udržet nepřítele střelbou z těžkých zbraní co nejdál v předpolí města. Zvlášť důkladně byly opevněny renesanční barbakány bran a nově byla opevněna i západní strana města, chráněná do té doby hlavně vodními plochami (dva samostatné raveliny na Dominikánském ostrově). Současně probíhala obnova vnitřních hradeb zasažených 1641 požárem, který zničil mj. 13 hradebních věží a Svinenskou bránu.

V této podobě se opevnění města dochovalo do poloviny 19. století. Roku 1825 byla zahájena jeho postupná demolice. První zanikly barokní raveliny, podél nichž vedla v 2. pol. 19. století Lange Fahrt, pozdější ulice Na Sadech. Do konce 60. let téhož století byly zbořeny i městské brány a převážná část hradebních zdí.